Můžeme si stěžovat na to, co dělá vláda. Můžeme spřádat vize, jak budeme napravovat škodu, kterou způsobí. Můžeme stávkovat. To všechno je nám málo platné. Naše akce musí směřovat proti těm, kteří působí problémy.

Světová zkušenost ukazuje, že stávky a manifestace jsou současným politickým elitám v celé Evropě jen k smíchu. Sarkozy, stuttgartští radní i aktuální Nečas v České republice ukazují, že si prosadí své, ať se třeba odboráři a občané postaví na hlavu.

Stávkující či demonstranti blokující dopravu jsou jen na obtíž. Je to sice hezká demonstrace síly, ale jeden musí být často hodně solidární, aby je podpořil.

Můžeme podporovat zaměstnance v jejich snaze dostat zaslouženou mzdu, kterou jim vláda odpírá. Ale proč kvůli tomu nemám jezdit hromadnou dopravou, zatímco viník – vládní nomenklatura, se dál vozí v limuzínách za daně z peněz, které teď musím jít vydělat pěšky.

Omezovat kvůli už tak dost škodlivým krokům vlády výrobu generální stávkou, mi přijde dost kontraproduktivní. Pokud stávkovat, pak tedy proto, abychom mohli jít znepříjemnit život těm, kteří jsou za naše problémy odpovědní. Hlavním protagonistou tohoto postoje byli Gándhí a Martin Luther King ml.

Když Martin Luther King dovedl k úspěšnému vrcholu svou kampaň za práva afroameričanů, přistoupil k řešení ještě závažnějšího tématu – boji proti chudobě a sociální nespravedlnosti. V rámci Poor Peoples Campaign se rozhodl pro strategii radikálního nenásilí, která vycházela z jeho zkušeností s blokačními akcemi.

V čem se liší strategie tzv. radikálního nenásilí od nenásilných akcí, jak byly aplikovány již od dob Gándhího? Myšleno samozřejmě v jejich strukturované podobě, spontánní akce tohoto typu jsou známy už od starověku.

Nenásilné akce se soustředí ve své většině na ohnisko problému – Gándhí „nelegálně“ demonstroval výrobu soli, v USA blokovali veřejná prostranství, kam Afroameričané nesměli. Obojí mířilo k veřejnosti, která si měla uvědomit nespravedlnost a požadovat po politicích nápravu. Tato cesta je ovšem dlouhá a staví proti sobě skupiny občanů, kteří ne nutně jsou na opačných stranách pomyslné barikády.

Ilustrativně to můžeme vidět na příkladu studenta, který souhlasí s rovnoprávností ras, ale několikatýdenní blokace menzy lidskoprávními aktivisty pro něj znamená problém finanční i časový; jen velmi uvědomělí řidiči se nerozčilují v hodinových kolonách na dálnici, kterou blokují drobní zemědělci s oprávněnými požadavky na zrušení diskriminačních pravidel společné zemědělské politiky.

Naproti tomu nová strategie Southern Christian Leadership Conference (SCLC) pod vedením M. L. Kinga byla zaměřena přímo na původce problému. Ve většině případů jsou to vládní či místní úřady, tzv. úřady samosprávy, kde sedí ti, které pro nás vybrala desítka partajních funkcionářů a z kterých jsme si po reklamní kampani placené korporacemi směli vybrat jejich zastupitele.

Strategie radikálního nenásilí znamená zablokování činnosti těchto úřadů, a vede tedy k přímé konfrontaci občanů s mocí, a nikoli ke konfliktu mezi skupinami občanů, který je teprve sekundárně adresován moci, ale přímo se jí nedotýká. Techniky v této strategii jsou ovšem stejné. Jde o řízenou blokádu, která radikálně omezí fungování dotyčných úřadů.

Samozřejmě je třeba počítat s okamžitou represí, a proto je nutné, aby zatčené a rozehnané nahradily další skupiny. To je ovšem postup využívaný již století. Vyžaduje odhodlání angažovaných odpovědných občanů, kteří se nesmí uchýlit ke slovnímu ani fyzickému násilí, musí být připravení na vyšetřování a neetické postupy policie a případnou vazbu.

Organizace musí probíhat s vědomím, že nezákonné odposlechy a sledování jsou v takových případech běžnou praxí. Organizátoři musí zajistit právní a zdravotnickou pomoc stávkujícím – ta by neměla být v přímém spojení s organizátory, aby byly omezeny důvody represí proti ní. Po všech vyžaduje trpělivost, protože výsledky se nedostaví nijak rychle.

Současná doba volá například po blokování Senátu, který si myslí, že v posledních dnech svého působení musí připravit občany o co nejvíce peněz. Blokáda, která by dokázala zabránit senátorům vstupu do Parlamentu, by je mohla udržet v bezpečné vzdálenosti od jejich oblíbených křesel, než nastoupí senátoři noví...

Nejednalo by se v žádném případě o akt „občanské neposlušnosti“! Toto slovní spojení je dnes eufemismem moci delegitimizujícím oprávněné požadavky. Zde se jedná o akt „občanské odpovědnosti", o oprávněný požadavek občanů zaručený ústavou. Jestli je někdo neposlušný, pak je to stát, po němž občané oprávněně požadují návrat k dennímu pořádku, a tedy poslušnost. Stát je tu totiž pro občany, a ne občané pro ideologii či ekonomické zájmy politiků.

Pro Deník Referendum 5.11.2010

Dodatek: Je pěkné, že lidé zablokovali na několik hodin senát, který podle mnoha názorů svým zasedáním porušuje ústavu.