Média i ekonomové opět straší bankrotem Řecka. Pokud je nedovzdělanost omluva, pak jim můžeme tyto nesmysly odpustit, přesto se jedná o smutnou ukázku hlouposti a nekorektnosti.

Ptala se mě jedna kolegyně: „Prosím tě, už zase píší v médiích, že Řecko čeká neodvratný bankrot. Já tomu nerozumím, co tím vlastně myslí?“ Ta inteligentní a vzdělaná žena se oprávněně ptá, stejně jako mnoho jiných, co vlastně znamená ona mediální zkratka o bankrotu. Bohužel, to se v České republice od politiků a novinářů nedovíte. A neřeknou vám to ani ekonomové, kteří jsou jako představitelé slepé ideologie v číslech nejslabším článkem polit-mediálního řetězu.

Bankrot je v původním smyslu formální způsob čestného vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem prováděný na žádost zadluženého. Původně šlo o to, aby dlužník, který už nemůže reálně pokrýt své závazky, ukončil činnost s tím, že mezi věřitele spravedlivě rozdělí to, co mu ještě zbylo.

Od dob hansy, kdy se bankrot stal standardním nástrojem, však došlo k zásadnímu vývoji. Od prostého rozprodání firmy ve prospěch věřitelů se přešlo k silnější ochraně zaměstnanců na jejichž nároky má být brán největší ohled. Toto pravidlo platilo i u nás od dob monarchie, než se na zaměstnance začalo kašlat za éry reál-kapitalismu.

Ve světě se pak bankrot posunul do podoby, kdy věřitelé musí nejprve udělat vše pro revitalizaci firmy a pak je teprve možné ji zavřít. Zaměstnancům jsou ovšem v tomto případě přiznávány i takové nároky, jako odškodnění za zhoršení možnosti najít zaměstnání, když se klíčový podnik v regionu zavře.

V USA mají i institut pro Bankrot obcí a veřejných institucí. Věřitel má nárok jen na takové odškodnění, které nepoškodí základní funkce obce či instituce.

V případě státu nic takového neexistuje a proto stát nemůže zbankrotovat, rozumějme vyhlásit bankrot. Nedovzdělaní ekonomové, politici a novináři používají slovo bankrot v lidovém smyslu „být na mizině“. Tedy označují tím situaci, kdy stát nemá prostředky na splácení svých závazků.

V takové situaci je Řecko již dlouho. Takže v tom případě je lidově řečeno „bankrot“. Proč tedy dělat paniku nyní? Protože mu EU nedá nebo nepůjčí další peníze? Kdyby mu předtím nepůjčovaly na nesmysly, nemusely by dnes hledat řešení...

Stát prostě nemůže vyhlásit bankrot. Kdyby mohl, pak by se dnes jednalo o tom, kolik dluhů je Řecko reálně schopno zaplatit, za zbytkem by se udělala tlustá čára a tím by to celé skončilo. Jako v normálním bankrotu firem. Samozřejmě, že neodpovědné banky, které tam utopily své peníze, stejně jako nezodpovědné vlády by o mnoho peněz přišly. A to by pro ně bylo poučení, že nad investicemi je nutno přemýšlet.

O peníze by přišli i naivní střadatelé v důchodových fondech – privátních či státních, kteří se domnívají, že na důchod jim prostřednictvím úroků ze státních dluhopisů vydělají lidé z jiných zemí.

Ale hlavně by o peníze přišly privátní banky. Stejně jako v hypotékové krizi ani v té řecké nebyly ochotny vidět problémy, ve kterých se stát topí a ještě mu v tom pomáhaly. Především tlakem na absurdní snižovaní daní pro firmy.

A dnes jsou to opět privátní banky, které tlačí politiky k tomu, aby nedopustili přijetí mezinárodních pravidel pro státní bankrot. Nemyslete si, že ty řeči politiků z levicových či pravicových partají v zadlužených státech, které vyzývají bouřící se obyvatelstvo k utahování opasků a morální nutnosti splatit dluh, jsou hlasem odpovědnosti. Tomu snad nevěří už ani malé dítě. Muselo by se totiž zeptat, kde byla tato odpovědnost, když státy většinou vedené elitářskou (jakou jinou) pravicí budovaly komunismus pro nejbohatší elity.

Politici v zadlužených státech mají za sebou silné loby v podobě bankovního průmyslu, které jim drží na krku oprátku z podpory partajního lenošení a výnosných prebend. Proto musí občané s politiky bojovat o to, aby se ta zkorumpovaná partička v evropských parlamentech konečně vzchopila a na zbytcích ztracené úcty alespoň naposledy před svým odchodem na smetiště dějin řekla: „Jsme tu pro lidi a ne pro banky, fondy, nadnárodní společnosti. Těm svou legislativou jen umožňujeme, aby fungovaly ve prospěch všech obyvatel. A pokud to tak nebude, pak tu prostě nebudou.“

Dobrým příkladem je Island. Když zkrachovaly tamní soukromé a na spekulacích postavené banky, přišly o spoustu peněz také finanční instituce v Holandsku a Británii. A přesto, že šlo o nepodařenou transakci mezi soukromými subjekty, vložily se do toho najednou vlády z obou zemí. Jako v dobrém pěveckém sboru tu z bank i partajních kabinetů zněly vznosné řeči o tom, jak je třeba chránit drobné střadatele, kteří kvůli islandským (soukromým) bankám přišly o peníze – a ať si to ti Islanďané zaplatí. Samozřejmě že v době krize, kdy o peníze přišly desítky milionů důchodových střádalů, partaje mlčely, jako stateční odbojáři.

A občané Islandu, nejstarší západní demokracie, odpověděli logicky: „Tůdle! Vy jste riskovali, vy si to zaplaťte.“ I tamní politici se kroutili jako žížaly a zase chtěli být odpovědní k těm chudákům bankéřům. Ale masové demonstrace si nakonec vynutily referendum, které jednoznačně rozhodlo, že soukromé banky nedostanou ani vindru. A bylo to.

Island už několikrát prokázal (v Tresčích válkách), že mezinárodní právo je tu především k tomu, aby chránilo občany. Několikrát si rozšířili národní pobřežní pásmo aby tam mohli lovit jen Islanďané - proti všem mezinárodním dohodám. A když se to Britům nelíbilo a poslali tam flotilu na ochranu rybářů, dostali výprask od čtyř člunů Islandské pobřežní hlídky.

Možná to tentokrát 100% nevyhrají, ale určitě něco vyhádají a rozhodně se aspoň nebudou muset stydět, že se jim politici a bankéři jen smějí - jako my.

To, že se musí najít řešení, které bude do budoucna dluhové problémy států řešit, začíná být jasné jak politikům, tak představitelům národních bank. Proto přicházejí různé oficiální iniciativy s návrhy na mezinárodní insolvenční řešení, které by zabránilo zbídačování států a zároveň zvýšilo odpovědnost dlužníků a především věřitelů. Ti se totiž v případě úvěrování států chovají naprosto nesmyslně a navíc i korupčně.

Mezinárodní semináře za účasti politiků, bankéřů i občanských sdružení proběhly už v Bernu či v Berlíně. Naše privátní ani vládní média to nezaznamenala. Stejně jako hlavní česká firemní i vládní média mlčí o úspěchu občanské společnosti na Islandu, o jejich bojích ve Španělsku či Řecku.

Jen si říkám, že mediální výplach mozků svazáckých novinářů tu byl stejně, jako tu byli oportunističtí a ulhaní politici Národní fronty. A byli tu loajální intelektuálové brblající maximálně někde po kavárnách. A přesto to přestalo fungovat.

Ale pak si také vzpomenu, že Čechoslováci byli skoro ti poslední, kterým to došlo.