Evropští ministři financí odsouhlasili plán zbídačení Řecka ve prospěch neodpovědných bank. Obětování obyvatel členského státu EU však může znamenat její konec.

Po dluhových krizích v sedmdesátých letech které byly způsobeny především nárůstem cen ropy v důsledku válek mezi Izraelem a sousedními státy a Iráku s Íránem, přišly mezinárodní finanční instituce (IFIs) s programy strukturálního přizpůsobení. Stiglitz o nich řekl: „Kdybychom papouška naučili říkat privatizace, liberalizace a fiskální disciplína, nepotřebovali bychom Světovou banku a Mezinárodní měnový fond.“

Programy strukturálního přizpůsobení (SAP – structural adjustment programs) selhaly. Neexistuje jediný stát, který by nedostaly na kolena. Zůstala po nich negramotnost, rozpadlá infrastruktura, nadnárodními koncerny rozkradené hospodářství a superbohaté zkorumpované elity mezi zbídačenou většinou populace. Už na konci osmdesátých let bylo i vládcům v bohatých zemích jasné, že pokračující zbídačování globálního jihu není udržitelné a země OECD se přidaly ke kritikům SB a MMF. SAPs byly opuštěny a s kosmetickými úpravami nahrazeny jinými, jakkoli nepříliš rozdílnými aktivitami.

Příkladem totální nesmyslnosti těchto programů je Zambie, která byla vydávána za dobrého žáka IFIs, dokud se neukázalo, že situace je horší než kdy před zavedením programů strukturálního přizpůsobení. Výsledky tzv. hospodářského zlepšení byly tvrdé. V letech 1990-93 vynaložila zambijská vláda 37 milionů $US na základní vzdělání - zároveň zaplatila 1.3 miliardy dolarů ve formě dlužních splátek. Mezi lety 1985 a 1995 klesla průměrná životní délka při narození z 52 na 48 let; úmrtnost u dětí do pěti let vzrostla z 13.5 % na 20.3% a chronická podvýživa u mladších pěti let ze 40% na 53%; 80% Zambijců se ocitlo v absolutní chudobě. Zadluženost mezitím nadále vzrostla: přes veškeré úsilí nedostačovaly splátky ani ke splácení amortizačních sazeb a úroků.

To co se ukázalo jako naprosto nesmyslné v chudých a nejchudších zemích se dnes zavádí v zatím ještě rozvinuté Evropské unii. Nesplatitelný dluh zemí jako je Řecko má být hrazen mezinárodně řízeným rozkrádáním/privatizací národního majetku. Bude se tak dít pod tlakem a tedy pod cenou. Po krátkodobém přínosu se stát ovšem ocitne bez důležitých možností dlouhodobého generování zisků.

Mnoho lidí bude bez přístupu k základním službám, což je vždy průvodní následek jejich privatizace.

Daně se mají podle evropských pokladníků a IFIs zvyšovat tak, aby nedošlo k porušení konkurenceschopnosti. To znamená, že se bude zvyšovat DPH a daně zaměstnanců, ale snižovat daně průmyslu. Podnikatelé v Řecku se již jako supi slétli a požadují menší daně ve prospěch rozvoje.

Banky které půjčovaly předluženým státům a země, které byly ochotny poskytovat státní garance na nákupy zbraní předluženými zeměmi by měly být vyřazeny z celého procesu bankrotu. Bankovní experti k nám neustále moudře promlouvají z médií, abychom za pár měsíců zjistili, že všechno co říkali byl omyl a chybný odhad. Bankéři po léta financovali řeckou pravici, která cpala finance do nesmyslných projektů a zbrojení.

To, co se dnes evropští finanční ministři a mezinárodní finanční instituce snaží provést s Řeckem, Španělskem, Portugalskem a dalšími, je podobně zaslepené, jako když velmoci vymáhaly dluh na Německu po první světové válce. Zemi totálně zbídačily, přivedly k moci Hitlera a přivedly svět do největší války. Když po druhé světové válce dluh v londýnských dohodách Německu odpustily, byl to start k prosperitě západní Evropy. Vyplatilo se to všem.

V roce 2000 podepsalo petici Jubilee 2000/Milostivé léto pro zavedení spravedlivého a transparentního arbitrážního řízení o dluzích (FTAP) 22 milionů lidí. Je to největší petice v historii, ale přesto to politiky nedovedlo k žádným řešením. Prof. Kunibert Raffer přišel i s široce podporovaným návrhem na legislativní řešení. A v současné době leží v Evropě tři návrhy na řešení bankrotu suveréna (státu). Protože stát prostě bankrot vyhlásit nemůže a je v totálním područí věřitelů včetně toho, že je mu upíráno suverénní rozhodování a omezována tak práva voličů.

Návrh Německé spolkové banky zavádí do tradičního vyjednávání Pařížského klubu (neformální sdružení velkých suverénních věřitelů) a Londýnského klubu (privátní věřitelé) nezávislé posouzení. Návrh bruselského think-tanku Bruegel jde v linii návrhů Jubilee a zavádí nezávislý rozhodčí orgán, který o dluzích, jejich redukci a restrukturalizaci rozhodne. A občanská společnost stále drží původní návrh Fair and Transparent Arbitration Proces postavený na tradiční mezinárodní arbitráži.

Jedno je jisté. Bez zavedení státního bankrotu, který bude mít možnost zredukovat a restrukturalizovat suverénní dluh, se ženeme do katastrofy. A v každém takovém procesu musí být pamatováno na to, že dluh nesmí ohrozit sociální funkce státu a dluhová služba po redukci by neměla přesáhnout 5 % exportních příjmů.

Je jasné, že v takovém procesu přijdou suverénní i privátní věřitelé o spoustu peněz. A to je druhou pozitivní stranou téže mince. Dokud si věřitelé neuvědomí, že není možné půjčovat na kdejaký nesmyslný projekt jakékoli vládě, situace se nezmění. Zatím mají jistotu, že půjčovat zkorumpovaným vládám je nejlepší, protože i když politici s jejich úplatky zmizí, občané zůstanou a budou platit. A finančníci, průmyslníci i politici se jim ještě vysmějí, že platí za to, jak si žili nad poměry.

Banky by měly být ty poslední, na které ve vyrovnání přijde řada. Mají přece své přemoudřelé ekonomické experty, kteří na základě svých grafů předpoví i počet vrabců, a každou kritickou situaci rozpoznají už když týden běží. Musí prostě lépe zvažovat své investice a nepůjčovat peníze politikům a nekorumpovat je – třeba budoucími lukrativními posty ve správních radách.

Bohužel je utopické, že by premiéři, ministři a prezidenti, kteří se na přijímání nesmyslných úvěrů podíleli byli vystaveni exekuci a do konce života by se na umořování státního dluhu podíleli. Určitě by je přešel smích a chuť cynicky žertovat na úkor chudnoucích obyvatel a na rozesílání výhružných složenek by jim nezbývaly peníze. Tato krásná představa by také rychle pročistila politickou scénu, podpořila rychlou rotaci kádrů a zajistila dostatek pracovních sil v pomocných profesích.

Odepsání dluhů předlužených zemí je jediné realistické řešení současné situace, jako bylo v roce 1956, když se odpustily dluhy Spolkové republice. Zavedení dluhové arbitráže zvýší odpovědnost dlužníků a především věřitelů a omezí možnost politiků nezodpovědně zadlužovat stát.

Naopak další vydírání členských států EU, zbídačovaní obyvatel pro bohatnoucí politickou a kapitalistickou elitu bude míst stejné dopady jako vymáhání nesplatitelných dluhů po Německu ve třicátých letech. Znamená to konec Eurozóny, rozpad Evropské unie a nárůst napětí v celé oblasti. Můžeme jen doufat, že současné zkorumpované elity si zachovají alespoň zbytky zdravého rozumu a nepoženu nás do situace hrozící bídou, radikalizací a konflikty.

Více na Deník Referendum