Roman Bureš popisuje, jak velká část investic na trzích s potravinami nemá nic společného ani se samotnou produkcí, ani se zajištěním cen. Jejich účast na trhu vytváří dojem zvýšené dlouhodobé poptávky a nedostatku potravin, což vede k umělému zvyšování jejich cen.

NAPSAL ROMAN BUREŠ

Vysoké světové ceny potravin způsobují největší problémy v rozvojových zemích, a to obzvláště tam, kde za něj musí lidé utratit až 80 % procent svých příjmů. Deseti nebo dvacetiprocentní rozdíl v ceně je pro ně existenciálním problémem, na rozdíl od zemí rozvinutých, kde jídlo tvoří asi jen 10 % – 20 % spotřebního koše.

Vysoké ceny potravin v letech 2008 a 2010 dostaly do potravinové nouze přibližně čtyčicet milionů lidí a podnítily řadu sociálních nepokojů po celém světě. Zatímco po dosažení vrcholu v roce 2008 ceny postupně klesly téměř o 25 %, v posledních dvou letech z maxima dosaženého v dubnu 2011 to bylo o pouhých 9 %. Současný trend z posledních měsíců je navíc znovu mírně rostoucí.

Tento problém by měl zajímat nás všechny. Většina z nás si totiž spoří v penzijních fondech nebo svěřuje své finance bankám, které je následně využívají ke komoditním spekulacím a nepřímo napomáhají růstu cen potravin. Přestože fondy i bankovní domy tyto praktiky většinou popírají, existuje rostoucí počet důkazů, které mluví proti nim.

Užitečné vs. nadměrné spekulace
Ne všechny investice na trhu s potravinami jsou škodlivé. Investoři nakupují tzv. futures, tedy kontrakty na určitou komoditu obchodovatelnou v budoucnu za smluvenou cenu. To pomáhá producentům i kupujícím k zajištění proti výkyvům cen na trhu a jistějším výdělkům, takzvanému zajištění cen. Tato spekulační aktivita nemá s fyzickou produkcí nic společného, ale přesto může obchodování s danými komoditami prospět.

Většina investorů působících nyní na komoditních trzích ale tuto funkci neplní. Jejich aktivity nemají nic společného ani se samotnou produkcí, ani se zajištěním cen. Komoditní potravinové trhy vidí pouze jako dlouhodobou investici s nízkým rizikem. Invaze velkých investorů způsobila nárůst spekulačních obchodů z třiceti na současných osmdesát procent celkového komoditního trhu s potravinovými futures.

Tento vývoj byl umožněn deregulací obchodů s futures ve Spojených státech a Evropské unii kolem roku 2000. Tyto finanční instrumenty byly povoleny právě k předcházení skokových změn v cenách potravin. Nikdy nebyly zamýšleny ke kapitálovým investicím a kvůli omezenému množství surovin na trhu k nim ani nejsou vhodné. Účast velkých investorů na trhu s potravinami tak vytváří dojem zvýšené dlouhodobé poptávky a nedostatku potravin, což vede k umělému zvyšování jejich cen.

Odcizení cen
Příchod velkých investorů na trh s potravinami navíc způsobil, že na jejich cenu začaly mít vliv i faktory čistě finančního trhu jako úrokové sazby, ochota riskovat, nebo padající ceny akcií. V důsledku toho se cena potravin stává prakticky nezávislou na nabídce a poptávce a její růst již nemusí znamenat špatnou úrodu, nárůst spotřeby, nebo rozšíření pěstování plodin pro biopaliva (jako tomu bylo při skokovém zvýšení cen v roce 2008). Aktivita velkých investorů může navíc značně prodloužit a zintenzivnit zvýšení cen v důsledku těchto faktorů a událostí.

Klíčové kroky ke zlepšení regulace v EU
Otázkou tedy zůstává, co lze na evropské úrovni udělat pro to, aby se podobné spekulace omezily. Jedním z takových kroků je zavedení nových směrnic s jasně stanovenými limity pro objemy obchodů s potravinami, které může jednotlivý obchodník uskutečnit (tzv. position limits). Další možností je obchodování s potravinami jednoduše zakázat institucionálním investorům jako jsou penzijní fondy, pojišťovny a investiční společnosti.

Při těchto krocích je ale nutná také opatrnost, aby se zachovala možnost obchodovat s futures tak, aby bylo dosaženo zajištění cen potravin a rozlišovat mezi oběma typy spekulací. Jednou z cest tak může být i zákaz komoditních indexových fondů a certifikátů pro obchodování s potravinami.

K těmto opatřením je ale ještě daleko. Občanská společnost by si především měla uvědomit nebezpečnost těchto transakcí a zvýšit tlak na finanční instituce, aby dostály svým závazkům sociální zodpovědnosti, jež si samy stanovují:

„Naší druhou prioritou jako řádného korporátního občana je vydělávat peníze takovým způsobem, který je sociálně i ekologicky odpovědný.“ (Deutsche Bank CSR Report 2010)


Napsal Roman Bureš pro Deník Referendum