Církve v České republice se poslední dvě dekády soustavně znemožňují. Poslední ekumenické prohlášení k restitucím lze vnímat už jen jako projev šílenství a postupující zlaté horečky.

Čemu vděčíme církvím za posledních dvacet let? Čemu vděčíme církvím za posledních čtyřicet, šedesát, osmdesát let? Je to něco tak závažného, aby to stálo za 100 miliard, za 50 miliard, a stálo to vůbec za něco? Taková úvaha až příliš připomíná rozhovor Hospodina s Lotem ve městě Sodoma, kde marně hledali deset spravedlivých, aby Sodoma mohla být zachráněna. A protože je nenašli, Sodoma byla zničena.

Nevím, kde bychom dnes mezi nejvyššími funkcionáři církví oněch deset spravedlivých hledali. Spravedlnosti mají sice plná ústa, ale jen pokud jde o majetky, kterých se mohou domoci. Pokud jde o spravedlnost v biblickém smyslu slova – tedy jako péči o sociálně slabé a vyloučené, o nemocné a osamělé – hledali bychom ji ve vedení většiny církví marně.

Je zajímavé, jak rychlé jsou výroky církve proti jejím kritikům a pokud se mají zastávat mocných. Připomeňme si, jak páter Duka označil odboráře za lůzu. Pane Bože – prolétne křesťanovi hlavou střelhbitá modlitba. Nemá ten Tejc nakonec pravdu, když říká, že by Duka nejraději získal zpátky moc upalovat?

Zajímavé je, když pak tento pán srovnává protirestituční kampaň s „neblahými antisemitskými a antiklerikálními plakáty 'třetí říše', na rudo přetřenými gottwaldovskými ideology." Nejen že plete páté přes deváté, ale hlavně nějak zapomíná na antisemitské kampaně své vlastní organizace. Především na dobu, kdy Katolické listy s podporou vedení českých katolíků podněcovaly antisemitskou propagandu v Hilsnerově aféře. Když se do procesu zapojil T.G. Masaryk, Katolické listy o něm napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až na ochránce vraha.“ Jak se ukázalo, Hilsner vraždu nespáchal, ale antisemitismus z katolické církve nevymizel a oficiální organizace jako např. Jezuité až do roku 1946 nepřijímaly kandidáty „kteří pocházeli z židovské rasy, ledaže jejich otec, děd a praděd prokazatelně patřili ke katolické církvi“.

Radikální rozluku s antisemitismem udělal až Druhý vatikánský koncil pod vedením jednoho z nejosvícenějších katolíků a vzácného člověka - papeže Jana XXIII – Roncalliho. Jenže na něj i na Druhý vatikánský koncil by katoličtí preláti typu Duka & Co. rádi co nejrychleji zapomněli.

Ale zabývat se Dukou nemá zase tak moc cenu, protože ten člověk je nejspíš už úplně mimo. Co si myslet o jednom z nejvyšších představitelů jedné z největších organizací, který by vážně chtěl postavit pomník maršálkovi Radeckému? Bojovníku proti nezávislosti Itálie a představiteli vojenské stupidity ve Švejkových heroizačních promluvách. Inu, pokud nemá jiné starosti, je to hezká ukázka oddanosti staré C.K. monarchii, kdy to katolická církev měla tak lehké.

Ale abych se jako protestant nenavážel jen do katolíků: ani nekatolické církve, včetně židovské obce, na tom nejsou o mnoho lépe. Poklonkování režimu po roce 1989 není nepodobné tomu, co se dělo předtím. Kritika sociálních poměrů, zastání se nejslabších, boj proti rasismu, toho se skutečně od náboženských spolků těžko nadějeme.

Mluvím samozřejmě o vedoucích představitelích církví i jejich charitativních institucí. Vystoupit veřejně a postavit se za marginalizované můžeme očekávat ještě tak od poctivých duchovních – kterých není málo! A rovněž tak najdeme mnoho věřících, kteří svou víru berou jako poslání a ne jako nedělní (nebo sobotní) pokrytecké předvádění své „staré dobré víry“. V roce 2009, ve výzkumu agentury STEM, 30 % dotazovaných, kteří se pokládají za římské katolíky, uvedlo, že církve považuje za neužitečné organizace. To mělo být pro církve alarmující, ale nebylo. Jak říkal Masaryk: „Hus, před ním už Štítný, vyšli z nápravy mravů; v nich jsem našel, co mne už jako chlapce tísnilo, když jsem pozoroval divný život kněží.“ Ovšem místo pomoci a podpory sledujeme už dvacet let tahanice o majetky!

Jak pravil jeden entuziastický kazatel: „Představte si, že by Ježíš horoval v parlamentu za navracení majetku.“ A já dodávám – dělal by to v době, kdy krize dopadá na stovky tisíc obyvatel této země, na desítky tisíc nezaměstnaných, potýkajících se s ponižováním ze strany úřadů? V době, kdy lidé bez domova umírají na ulicích zimou?

Ano, křesťanské církve, tedy spíše jejich charitativní odnože s většinou nevěřících zaměstnanců, stejně jako jiné organizace, poskytují i sociální či jiné služby. Za ty ovšem, a tak je to správné, dostávají zaplaceno. Je to málo a stejně jako v případě všech, kteří dělají dobrou sociální práci, by to mělo podstatně více. A kdyby postavy jako Duka , Daníček a Ruml vystupovaly častěji proti korupci a nepoctivosti, kdyby podporovaly odborné týmy hledající nová řešení – jak to dělají církve jinde – nemuseli jsme skončit se zkorumpovanou vládou řízenou bandou lumpen-podnikatelů z daňových rájů. A na ty služby by bylo!

Ovšem takhle to vypadá, že církevní představitelé se do politiky dovedou zapojit, jen když je ovládne šílenství zlaté horečky spojené s vidinou obrovských majetků a spekulací s nimi.

Jako evangelický teolog jsem hluboce přesvědčen, že církev by svou parochiální činnost měla financovat jen a pouze z členských příspěvků. Majetky církve, pokud nějaké má, a výnosy z nich by měly sloužit k sociální práci. Té, kterou nefinancuje stát – péči o bezdomovce, pomoc nezaměstnaným... To je nedílnou součástí ježíšovského poslání a tak to dělají tisíce náboženských komunit po celém světě, především pak v těch zemích, které jsou neskonale chudší, než jsme my. Církve se svou touhou po majetku působí jako hlupák z podobenství o boháči a stodolách, který si po získání velkého jmění říkal: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale bohatství mu nepomohlo... skončil špatně ještě té noci.

Důvody proti restitucím nejsou právní, ale morální a teologické.

Majetky církve by neměly sloužit k financování běžného náboženského chodu. To je blasfemie a urážka křesťanství. A ta je mnohem horší než vylepení pár třeba nevkusných plakátů.

Pro Deník Referendum 10.8.2012