Režisér Menzel jasně vystihl problém naší společnosti. Mnozí se jako on cítí být jen potomky nevolníků a tak si místo republiky volí poddanství.

Začátek první světové války Čechům jasně ukázal, že další setrvávání v monarchii ovládané prohabsburskou šlechtou je nemožné. Díky diplomatickým úspěchům Masarykovy skupiny se podařilo Rakousko-Uhersko rozbít, založit republiku, radikálně zrušit šlechtické výhody a provést pozemkovou reformu, která redukovala zhoubný vliv velkomajitelů půdy především šlechty a církve.

Tuto republikánskou tradici jsme hájili navzdory některým našim spojencům, například Velké Británie. Pro ně jsme byli libertariánským státečkem, kde se chovají neuctivě k jejich šlechtickým příbuzným a známým. I to byl jeden z důvodů, proč se Britové podporovaní Spojenými státy nechtěli podílet na záchraně Československa před Hitlerem a nakonec odmítli i své závazky vůči mobilizující Francii a tak nás nechali napospas Mnichovskému diktátu.

Volba prezidenta je dnes mnohem více symbolickým referendem, kam chceme, aby se náš stát ubíral. S Táňou Fischerovou, na rozdíl od všech ostatních, dáváme hlas změně a odpovědnému občanství, které se chce podílet na správě obce a zajišťovat možnost rozvoje a důstojný život pro všechny.

Jiří Dienstbier představuje mladou politiku evropské sociální demokracie, která se postupně vymaňuje ze zajetí paternalistického sociálního státu a směřuje k více participativní a méně elitářské formě správy.

Ostatní kandidáti představují většinou tradiční politické postoje, od rozumné míry konzervatismu u Zuzany Roithové, přes pravicové neoliberální názory až k sociálnímu populismu Miloše Zemana.

Vymyká se trochu nekonformní a nepochybný umělec Vladimír Franz, který nemá žádné definovatelné názory, a to ani politické.

Největší problém však pro mě představuje Karel Schwarzenberg. Představa, že se na Pražský hrad po devadesáti letech budování republiky dostane člověk hrdě se hlásící k rodové tradici z habsburského mocnářství, nositel habsburského císařského vyznamenání Řádu zlatého rouna, ve mně budí stud za všechny, kteří o tom uvažují. Prezident je zatím pořád symbolem naší republiky, ať se nám to líbí nebo ne. Pokud někdo chce dnes volit člověka, který je svou historií i současnými postoji spojen s tím, čemu navzdory byla budována naše republika, je to smutné.

Nemůžeme samozřejmě vyčítat Karlovi Schwanzenbergovi jeho rodinu. Stejně jako nemůžeme například Eriku Taberymu vyčítat, že jeho dědeček – z donucení – oplakával Heydricha a pak spolu se svými dětmi – bez donucení – statečně budoval československé socialistické komediantství, v jehož marasmu žije česká kultura dodnes.

Přesto mají oba případy některé společné prvky. Establišment se nedokáže ke své historii postavit čelem a reflektovat v její celistvosti své postavení ve světě. Ukazuje se také, že establišment se prosazuje napříč generacemi a navíc se vzájemně podporuje – Respekt (ti co ho vlastní a ovládají) volí bývalého majitele Karla. Tabryho maminka dramaturgyně ČT je členkou správní rady Člověka v tísni, Respekt jim dělá zadarmo propagandu a Šimon Pánek miluje Karla a korporativisticko-nepotistický kruh se nám pěkně uzavírá.

A teď to potřebuje ještě trochu muziky a umění

Čeští kulturtrégři a baviči jsou většinově tradičně konformní, prorežimní a pokrytečtí – což vlastně v mezinárodním kontextu znamená nekulturní. Ekonomka Ilona Švihlíková to nedávno shrnula lakonickým prohlášením: „Být umělec v Čechách většinou znamená popis charakterové vady.“

Navíc se tzv. umělci považují sami za elitu, nepotisticky procpávají své příbuzné, děti, neteře a synovce, kam to jde a lísají se k mocným. Jenže jsou to jen poskokové a jako s takovými je s nimi také zacházeno. O tom se mohl na vlastní kůži přesvědčit jeden z největších konformistů české kultury Ondřej Černý, šéf kulturního a divadelního Kdečeho, kterého vyhodila z funkce ředitele Národního divadla jen tak paní Hanáková - takto Schwarzenbergova kolegyně - „za špatně nastavené procesy“.

Karlovi Schwarzebergovi nemůžeme vyčítat ani jeho účast na pohřbu Otto Habsburga, jejich rodiny byly po staletí těsně spojeny. Ale jeho prohášení, že Otto Habsbug „ještě byl korunní princ rakouský, uherský a český, nesmíme na to zapomenout,“ vypovídá o jeho vztahu k republice. Konečně právě od Otty přijal již výše zmíněný habsburský řád. Je zřejmé, že Schwarzenberg zůstává v sepjetí se starou předrepublikovou politikou a její nostalgií a to i tím, že nedokázal rázně odmítnout, aby ho lidi nenazývali knížetem, kterým prostě není.

Stejně tak se nevymezil proti Menzlovskému označení českých občanů za potomky nevolníků, stejně tak omlouval rozmetání demokratizačních procesů v roce 1848 jeho příbuzným za „dobově podmíněné“ a jako „výraz politické odpovědnosti“. Nevymezil se ani proti poslanci Kortemu ze své strany TOP 09, který Masaryka označil za zrádce císaře. Tyto a jeho další kroky či spíše pasivita ukazují, že tradice demokratické republiky postavené na svobodě, rovnosti a bratrství – rozuměj solidarita ve společenství – jsou mu cizí.

V přímé volbě máme možnost ukázat, za jakými idejemi stojíme, jaké změny či nezměny očekáváme. Můžeme volit participativní odpovědnost za sebe i místo v němž žijeme, můžeme volit konzervativní či liberální sociální politiku. Můžeme volit neoliberální korporativismus či lidový populismus.

Pražský kulturní salón se rozhodl, že bude volit cimrmanovské mocnářství a přisluhovačské nevolnictví. Pro mě je to nejhorší zklamání těchto voleb.

Pro Deník Referendum