Liberální levice se v Česku a v Praze především vyznačuje žehráním na kde co a neschopností reálně s tím něco dělat.

Levicoví intelektuálové vykazují poměrně vysokou míru duševní plodnosti - aktivní kritiku systému, nápady na reformu republiky a přilehlého planetárního okolí, zlepšení soužití s každým kdo se namane a tak podobně. Nicméně všechno to končí u diskusí v pohostinských zařízení rozdílného typu – od zakouřených putyk až po luxusní kavárny, dle vkusu či vytouženého statusového zařazení. Občas se ještě objeví nějaký ten komentář či analýza v nějakém marginálním plátku.

Hlavním znakem je ovšem roztříštěnost celé této skupiny, která v sobě zahrnuje nejen akademiky, ale také praktiky z nevládek, umělce, nějaké ty komunální politiky, živnostníky, úředníky... Každý z nich má ovšem svůj vyhraněný názor. Nesouhlasit s takovou genialitou znamená buď totální omezenost, intrikánství, nebo zásadní nepřátelství těm jedině správným idejím.

Skutečnost je samozřejmě mnohem prostší. Více než o ideály, jde o snahu přežít a neušpinit se tak moc, aby se člověk vyloučil ze společnosti českého maloměsta – Praha je všech maloměst matkou už 395 let (jen není co slavit).

Důležitou roli hrají také osobní animozity, které brání jakékoli racionální spolupráci, jež by byla přínosná pro všechny.

Elinor Ostrom, která jako první žena dostala Nobelovu cenu za ekonomii, ukazuje ve svých studiích, jak je možno spravovat věci společně a v rámci tzv. kolektivní akce vytvářet aktivity, které přináší užitek všem účastníkům. Kromě mnoha jiných kritérií, ukazuje rozpor mezi dvěma typy aktérů. Jedním typem jsou podmínečně spolupracující – tedy lidé, kteří v ideové a ještě lépe v ideové i praktické rovině uznávají důležitost vzájemné spolupráce.

Druhým typem jsou racionální egoisté, kteří preferují vlastní prospěch a rozhodnutí. Pokud podmínečně spolupracující kooperují s racionálními egoisty, prohrávají. Pokud se jim podaří racionální egoisty vyloučit, mají výsledky lepší. Tolik z empirických výzkumů.

Problém českých sociálních liberálů je, že na jedné straně hlásají spolupráci, ale sami se chovají jako (ne)racionální egoisté. Ztráty z nespolupráce jsou nízké a náklady na spolupráci se zdají být vysoké. Egoistické chování se proto jeví jako racionální a společensky nejpřijatelnější. To je opět klasický a mnohokrát popsaný model.

Situace je nejmarkantnější v médiích, kde by sociální liberálové rádi prezentovali své názory. Protože se v jedněch marginálních novinách nejsou schopni domluvit, zakládají si ještě marginálnější žurnál. Protože redakce těchto médií jsou podfinancovány a přežívají pod hranicí důstojnosti, berou, co se jim zamane a to i za minimální odměnu.

Aby si ospravedlnili podobné jednání, které, jak i oni cítí, jde proti jejich vlastním ideám, nacházejí nesmyslné výmluvy. Jde to tak daleko, že jsou dokonce schopni označit Právo za levicové noviny!

Ukazuje to genialitu pravicového podnikatele Porybného, který bez ohledu na ideologie, využil díry na trhu a svůj projekt orientoval na čtenáře, kteří pravicovou ideologií hnaná média prostě číst nemohou. Díky pár známým tvářím a umírněnému zpravodajství se mu tak podařilo vytvořit zdání levicovosti, kterou pro něj zadarmo hlásají dokonce i levicoví anarchisté, kteří pro něj píší.

Místo, aby se „autentická levice“ pokusila o vytvoření vlastního projektu – se všemi riziky a osobním nasazením, které je k takovému podniku potřeba, čeká na spasení z privátní sféry, na které jinak nenechá nit suchou. Podobně se ovšem chová i velká část tzv. občanského sektoru, tedy nevládních organizací. Místo na členskou podporu, kterou ovšem ani nedisponují, spoléhají na dotace osvícených milionářů a korporátní sféry. To že je to cesta do pekel je opět potvrzeno mnoha studiemi.

Dva měsíce před volbami je část levicových publicistů ochotna přistoupit na dvouměsíční pilotní projekt, který vytvoří „nové atraktivní médium“, s žebráckými, ale alespoň nějakými, odměnami pro autory. Výsledek je zřejmý. Část autorů přejde pod tento podnik, protože prostě každá stovka dobrá a publikovat za peníze není kde. Část bude psát kamkoli a část přestane psát vůbec, protože nehodlají svůj čas ztrácet v navzájem si konkurujících projektech.

Znechucen je i platící čtenář, který investoval mnohdy nemalé prostředky do nezávislých projektů. Zatímco ještě nedávno mu mnozí z kavárenské levice ve svých článcích kázali o potřebě podílet se na nákladech budování občanské společnosti, při nejbližší příležitosti jsou ochotni hodit individuální přispěvatele za hlavu a začali pracovat pro mediální podnikatele.

Za pár šupů, ještě k tomu odepsatelných z daní, je tak lehce možno rozložit liberální proud těsně před volbami.

Moje nabídka je tedy jasná. Levicové novináře a publicisty je možno si koupit a to poměrně lacino. Je to výhodný obchod. Jsou inteligentnější (prokázáno sociologickým šetřením), mají lepší rozhled a kritičtější přístup. Přitom je možno se s nimi snadno domluvit na tématech o kterých mohou či nemohou psát, stačí trocha empatie a schopnosti vyjednávat. Ta nakonec nechybí ani některým (byť nemnoha) českým podnikatelským tygrům.

Česká levice se tak konečně rozpadne. Ta technokratická a paternalistická se znemožní v politice, ta intelektuálská se znemožní v praktickém životě.

Jako komunitarista mohu mít alespoň slabou naději, že její místo převezme více politicky participativní a na spolupráci orientovaná politická síla, která kromě krásných řečí o ideálech a budoucnosti bude schopna přinést i něco praktického. Bude moci třeba ukázat, že řeči o multikulturalitě a solidaritě musí být provázány s osobní odpovědností a aktivitou, která přináší prospěch samotnému aktérovi i společenství v němž žije.

Nekončící řada příkladů od Kalifornie, přes Sasko po Filipíny ukazuje, že je to možné. I když u nás je to jen sen a pro sponzory podobných projektů noční můra.