Jan Macháček ve svém pravidelném Auditu Jana Macháčka pod názvem „Až Hrad začne zvažovat, že by se Drulák mohl hodit“ píše nepravdy. Je otázkou, zda z neznalosti či s nějakým ideologickým záměrem.

Jan Macháček, který je prominentním komentátorem týdeníku Bakaly Respekt, se ve svém článku Až Hrad začne zvažovat, že by se Drulák mohl hodit věnuje české zahraniční politice. Zjevně tak činí bez elementárních znalostí, neboť jinak by se nemohl dopustit tak banální lži, jakou má hned v úvodu článku. Píše: „Česká zahraniční politika se ocitá pod trojím tlakem aneb Privatizace, ideologizace, ekonomizace.“

Tato formulace navozuje nepravdivý dojem, že nová politická garnitura na Pražském hradě a na ministerstvu zahraničí mění politiku jím naznačeným směrem, zatímco předchozí vlády a prezidenti se chovali jinak. Bohužel, není tomu tak. Macháček to samozřejmě nemůže vědět, protože se této problematice nikdy nevěnoval a k podpoře porušování lidských práv ze strany bývalých prezidentů a ministrů zahraničí se nikdy nevyjadřoval. Alespoň můžeme-li tak soudit podle předchozích článků.

Ekonomizace politiky byla přítomna již od začátku, stejně jako ideologizace a privatizace – použijeme-li Macháčkovy termíny. Můžeme vzpomenout například na prezidenta Václava Havla, který s sebou na návštěvu saudsko-arabského totalitního režimu vzal do letadla vybrané české podnikatele. Tato návštěva byla hlavními médii vyzdvihována jako úspěšná a kritika českých lidskoprávních organizací se v nich neobjevila.

Václav Klaus také bral na své cesty podnikatele, památná je jeho cesta do Turecka, na kterou s ním letěl podnikatel Mirek Topolánek, bývalý stranický kolega a bývalý předseda vlády.


Polemika s prvním náměstkem MZV Petrem Drulákem se vede o podobu koncepce transformační spolupráce, která ale není primárně lidskoprávní. Foto archiv PISM, Flickr

Při jednání o prodeji armádního radaru VĚRA do Číny se také neobjevila žádná kritika ze strany Jana Macháčka, ani zprávy o tehdejších demonstracích proti české vládě. Kritika vlády se v pravicových médiích naopak ozvala, až když se podařilo jeho prodej zastavit. Kritika spolupráce s Čínou se objevovala jen v souvislosti s Tibetem, ale nikdy v souvislosti s naším oficiálním postojem, který je už dvě dekády stejný a ani současná vláda na něm nic nezměnila. Bohužel.

Český vývoz zbraní do nebezpečných oblastí a násilným autoritářským režimům nikdy nebyly problémem ani pro politiky – jak to jasně řekl Karel Schwarzenberg, ale ani pro novináře.

Pokud jde o mýtus, že česká zahraniční politika byla až do nástupu Petra Druláka zaměřena na lidská práva, je třeba jej také uvést na správnou míru. Celá česká lidskoprávní agenda spočívala a dosud bohužel spočívá především v rétorice.

Polemika s prvním náměstkem MZV Petrem Drulákem se vede o podobu koncepce transformační spolupráce, která pochází z roku 2005. Tento dokument ovšem není primárně lidskoprávní, ale především se zaměřuje na takzvanou transformační spolupráci, což v normální řeči znamená změnu nedemokratických režimů na demokratické. Otázka lidských práv je tam sice zmíněna, ale není nijak konkretizována.

Pokud se Drulákovi podaří do dokumentu prosadit jakýkoli konkrétní lidskoprávní obsah, především navázaný na mezinárodní lidskoprávní úmluvy, nebude se jednat o rozšíření lidskoprávní agendy, půjde o její vůbec první uvedení do oficiálních dokumentů České republiky.

Je s podivem, že novináři, kteří se nyní tak vehementně zasazují o lidská práva, nikdy před tím nevystoupili aktivně s požadavkem, aby Česká republika konečně přijala opční protokol k mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ano, je to onen mezinárodní pakt, na nějž se odvolává hned první věta prohlášení Charty 77. Ale smutným faktem zůstává, že se dosud nepodařilo prosadit ratifikaci opčního protokolu, který by umožnil našim občanům plně využívat práv, garantovaných tímto paktem. Dokud nedosáhneme ratifikace, bylo by lepší o našich tradicích nemluvit a na Chartu 77 se neodvolávat. Museli bychom se totiž stydět.

Pro zaměstnance Bakalových či Babišových novin nejsou fakta důležitá, stačí, když plní zaměstnavatelovo zadání. Pro Jana Macháčka z Respektu není evidentně žádný problém, ani když při tom lže.

Napsáno pro Deník Referendum