Lze se jen těžko divit, když česká neokonzervativní pravice popírá lidská práva. Tragické ovšem je, když je veřejně a se vším důrazem popírá i profesor práva, jak to činí Jiří Přibáň.

Jiří Přibáň se nedávno ve svém textu pustil do současného vedení ministerstva zahraničních věcí, především pak do náměstka Petra Druláka. S jeho polemikou se pak Drulák vypořádal v úterním Právu.

Na tom by nebylo nic divného, ministerstvo mění koncepci, odpůrci ji kritizují. Je věcí obou stran sporu, do jaké míry se s tím vypořádají. Problém nastává tam, kde jedna strana využívá nesmyslných, nepravdivých, či zavádějících argumentů. Toho se bohužel Jiří Přibáň dopustil. Buď z neznalosti, nebo záměrně.

Ve svém textu sice argumentuje na jedné straně Všeobecnou deklarací lidských práv, na druhé straně však vytváří jakési dvě, ne-li více, kategorie lidských práv, když píše: „To však neznamená, že by sociální práva měla mít stejnou ochranu jako základní práva, a že by před nimi dokonce mohla mít přednost.“

Jeho pojetí „základních práv“, je přinejmenším podivné. V souladu s neokonzervativním výkladem, řadí mezi tato práva svobodu projevu, právo na řádný soudní proces a garantování majetkových práv. Naproti tomu česká Listina základních práv a svobod takové rozdělení nezná, stejně jako je nezná ani Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

V Listině jsou „Přibáňova základní práva“ dokonce obsažena v různých kapitolách.

Zjednodušení, kterého se Přibáň dopouští, je nebezpečné i argumentací, tedy tím, že vychází jen a pouze ze zkušenosti Západu nebo jinak globálního Severu. A i tam jen z pohledu velmi omezených společenských skupin. Zcela opomíjí tvorbu idejí lidských práv v kontextu marginalizovaných skupin, společností s jinou strukturou vzájemných vazeb atd.

Selektivní pojetí lidských práv je nahrává především ekonomickým a některým politickým elitám, jak jsme viděli v minulosti. Dnes je takovým příkladem nová rozvojová agenda, kterou na půdě OSN tvoří zatím přípravná skupina složená především ze zástupců nadnárodních firem.

Není tedy divu, že se v prvním návrhu tzv. Udržitelných rozvojových cílů objevují jen některá práva a ta co se nehodí, jsou označována pouze jako potřeby. Ovšem i první výstupy návrhové komise SDGs jsou konzistentnější, byť stejně protilidskoprávní, jako Přibáňovy myšlenky.

Podíváme-li se na ochranu majetkových práv, sám Příbáň její dnešní extrémní pojetí zpochybňuje, když uvádí jako pozitivní příklad vítězství Jihoafrických aktivistů nad nadnárodními firmami v otázce vlastnictví patentů. Tady došlo k omezení vlastnických práv farmaceutických firem ve prospěch zdraví velké části planetární populace – dlužno dodat, že v případě JARu a dalších rozvíjejících se ekonomik jen dočasnému.

I toto rozhodnutí bylo ovšem podloženo pravidly Světové obchodní organizace (WTO), která podobná omezení umožňuje, ačkoli jsou realizovaná jen velmi zřídka a přes veliký odpor nejbohatších zemí. Zástupce Vatikánu ve WTO v této souvislosti uvedl, že podle sociálního učení katolické církve jsou majetková práva akceptovatelná pouze tehdy, jsou-li ku prospěchu společnosti.

Je tedy vidět, že i toto „Přibáňovo základní právo“ není ničím univerzálně prospěšným a akceptovaným. Pro ilustraci můžeme uvést ještě příklad osobního či korporátního vlastnictví půdy, které je i v současnosti v mnoha kulturách světa považováno za problematické a jeho zavádění vede k velkým sociálním otřesům.

Přibáň, který často argumentuje historickými právními postupy v USA, by v této souvislosti mohl uvést třeba znárodňování půdy a její přerozdělování od Andrewa Jacksona, či Abrahama Lincolna, které vedlo ke století indiánských válek, genocidě i vyhánění mnoha tisíc usazených indiánských farmářů a nakonec i k dalšímu znárodňováním indiánské země za vlády Theodora Roosevelta přes uzavřené dohody a s podporou justice i „svobodných médií“.

Vážím si toho, že Přibáň mluví o potřebě lidských práv a pohledu na ně skrze rozvíjení lidské důstojnosti - to mi vyplývá z jeho textu, on sám to nazývá pragmatismem, což je ovšem v našem kontextu slovo o příliš mnoha významech. Podle Přibáně je totiž důležitější „…sledovat, co se díky nim může pragmaticky získat a čemu se naopak podaří zabránit v naší zemi či kdekoli na světě.“

Jenže právě proto je třeba základní lidská práva pojímat v celé šíři definované u nás Listinou a v mezinárodním kontextu na ideové úrovni Všeobecnou deklarací. Na rovině diplomacie a mezinárodního práva je třeba si pak především soustředit na mezinárodní úmluvy. Redukce lidských práv podle Přibáně ničemu nepomůže, protože zbídačeným a utlačovaným lidem, bez vzdělání, zdravotní péče a pracujícím v otrockých podmínkách jsou jeho práva k ničemu.

K široké definici fundamentálních práv nás dovedla tato zkušenost, která spojuje globální Sever s globálním Jihem.

Sdílím s Přibáněm jeho obdiv k radikálnímu demokratovi Thomasu Painovi, kterého rád cituje a domnívám, se, že jeho dílo by se mělo více objevovat v učebnicích. Nicméně je třeba si uvědomit, že nás dělí několik set let společenského i právního vývoje. Přibáň, minimálně jako učitel vyššího vzdělání, by si měl uvědomit, že od dob jeho milovaných autorů již uplynulo v Delaware mnoho vody a v mrakodrapu nad East River leží v trezorech OSN mnoho dokumentů o právech lidí na této planetě, pod nimiž je podepsána i naše země.

Čeští publicisté běžně fabulují fakta a přetvářejí realitu, ať již vymýšleli reálný socialismus v Rudém právu, nebo dnes oslavují kapitalismus v mainstramových redakcích. Smutné ale je, když se takového mlžení dopouští profesor prestižní vzdělávací instituce. I bezpochyby potřebná snaha o nápravu lidských poměrů, kterou nelze profesoru Přibáňovi upřít, musí být totiž vedena s jistou erudicí a základními znalostmi.


„Kdyby některá země mohla říci, mí chudí jsou šťastní, není mezi nimi nevědomosti ani úzkosti, naše věznice jsou prázdné, ulice bez žebráků, staří lidé nemají nouzi, daně nejsou represivní, rozum a štěstí jsou přátelé. Kdyby toto mohla některá země říci, pak může být hrdá na svou ústavu i vládu.“
Thomas Paine, Práva člověka, 1791

Pro Deník Referendum 10.9.2014