Olympiáda je drahá podívaná pro lidi, z nichž si velká část nemůže sportování dovolit. Vyšší zisky, další obchody, rychlejší obraty – tak by mohlo znít nové olympijské heslo.

Olympiáda v Riu se blíží a my můžeme sledovat hrátky Mezinárodního olympijského výboru, Světové antidopingové agentury, nejrůznějších národních zájmů a nakonec i zájmů sportovních federací. Řeč je o skandálu kolem dopingu, který měl být v Rusku řízen z nejvyšších míst.

Když čtu – a to jen velmi zřídka – tyto zprávy, připadám si, jako bych se ocitl v nějakém paralelním vesmíru. Všichni se tváří, jako by se stalo něco nečekaného, nového a strašlivého, co tu nikdy nebylo. Ať už jde o drogy nebo politické manipulace. Bohužel, opak je pravdou.

Nemá smysl tu popisovat podrobněji vznik olympijského hnutí a celé jeho peripetie. Snad jen ve stručnosti. Olympiáda vznikla jako velkolepá zábava pro bohaté sportovce, které mohly sledovat chudé masy. Takzvaný amatérismus byla na začátku jen obezlička, jak zabránit těm, kteří se sportem živili, aby soutěžili s těmi, kteří sportovali, protože se ničím živit nemuseli.

Takovým bizarním olympionikem byl i česko-židovský dobrodruh Max Ippen, dědic bohatství Ippenů, který jediný z rodiny přežil Šoa. Ten se někdy v roce 1948 asi mezi druhým a třetím longdrinkem v baru hotelu Schweitzerhoff ve Svatém Mořici dozvěděl, že se nedaleko bude konat olympiáda. A tak napsal Československému olympijskému výboru, že zaplatí cestu posádce a klidně ještě dalším dvěma lidem, když bude moci reprezentovat ČSR v závodech bobů. Stalo se a Ippen s posádkou skončili poslední. Perlička nakonec, v té době na něj již nastupující režim vydal zatykač pro vlastizradu a členem posádky byl i příslušník STB...

Není divu, že se proletářské sportovní spolky snažily založit jinou, amatérskou alternativu. Proto mezi lety 1921 organizovaly odborové a levicové sportovní svazy Dělnické olympiády. Čechoslováci patřili mezi ty nejaktivnější. První, ještě neoficiální Dělnická olympiáda se konala v Praze v roce 1921 a v roce 1937 se oficiální Zimní dělnická olympiáda konala v Jánských lázních.


Dělnická zimní olympiáda v Jánských lázních ČSR 1937. Foto Wikimedia

Dělníci, zaměstnanci a střední třídy se tak stavěli proti „olympijskému aristokratismu“, zakladatele Pierra de Coubertina, který aktivně vystupoval proti účasti žen a otevřeně hlásal nadřazenost bílé rasy. Jeho následovníci Henri de Baillet-Latour a Avery Brundage byli antisemité a nijak se netajili svou sympatií k Adolfu Hitlerovi.

Ale peníze i politický vliv udělaly své a tak skutečná olympiáda skončila v roce 1937 v Antverpách. Nebyla samozřejmě tak bombastická, jako ta, co o rok dříve organizovali fašisté v Berlíně. Tam také vymysleli olympijskou štafetu, která měla přinést oheň z Athén – jednoho z center árijské kultury – do Berlína, jejího nového centra. Konec konců byl to až Göbbels, kdo přesvědčil Hitlera, že Olympiáda se musí využít k propagandě a ne zrušit, jak si führer přál, protože v ní viděl žido-zednářské spiknutí. To byl také první případ, kdy celé financování převzal stát.

Ale zatímco hiltlerovským pozdravem se v Berlíně zdravili i členové Mezinárodního olympijského výboru, zvednutá pěst olympijských vítězů a odpůrců rasismu na olympijských hrách v Mexiku měla za následek tvrdé postihy a byla označena za nepřípustnou politizaci.

Mohli bychom pokračovat bojkotem her v Moskvě 1980, Los Angeles 1884, vyloučením německých a japonských sportovců z her v roce 1948, Jihoafričanů během apartheidu, Afghánců kvůli útlaku žen v roce 2000. A teď si pojďme povídat o politizaci olympiád...

To evidentně nemá smysl. Takže jak s těmi drogami a vyloučením Ruska? Už teď je jasné, že se nic takového nestane, jakkoli se o to někteří funkcionáři z nejmenovaných zemí snažili. Můžeme doufat, že celý humbuk skončí aspoň tím, že budou vyloučeni sportovci, kteří prokazatelně dopovali. Zdálo by se to logické, ale není - podíváme-li se na „napravené litovače“ jako třeba Justin Gatlin, kterému pokaždé, když ho přistihli s dopingem, slibovali, že příště už to bude doživotní zákaz.

A takových příběhů najdeme spousty. A to mluvíme jen o dopingu, nikoli o finančních podvodech, kterých se sportovci a jejich trenéři dopouští. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat do Prostějovského tenisového klubu, který patří našemu ministru financí Babišovi. Inu pokud se chcete zelí rychle zbavit, pověřte kozla z Agrofertu zahradnictvím. Ale to už je jiný příběh politizace sportu, než ten náš olympijský.

Ten bychom mohli uzavřít tím, že politické tanečky, elitářství, silácké řeči, drogy a podvody jsou zakomponovány přímo v jádru olympijské myšlenky. Bylo by naivní si myslet něco jiného. Na to je třeba pamatovat, až budeme sledovat klání profesionálů na olympiádě či jinde.

Ale je třeba hledat i řešení. Samozřejmě mimo vysoké struktury sportovních svazů. Ty se zabývají především profesionálními sportovci, a na zdravý rozvoj společnosti mají vliv asi jako ptačí chřipka (trochu škodí, je kolem toho spousta řečí a peněz, ale vlastně se nic neděje). Méně demokracie je pro pořádání mistrovství světa lepší, řekl například generální sekretář FIFA Jerome Valcke. A duše závodů formule 1 Bernie Ecclestone se nechal slyšet, že Hitler věděl jak zařídit, aby věci fungovaly. Ale což, profesionální sport je zaměstnání jako každé jiné a není třeba ho démonizovat, jakkoli užitečnější pro společnost je uklízet ve vagonech Českých drah.

Ovšem sport a sportovní vyžití jsou důležité pro všechny. U vás v obci stejně jako třeba v africké vesnici. Bohužel neoliberální schéma zisku a konzumu z něj dělá stále nedostupnější zábavu. Před rokem 1989 stačilo zaplatit dvacet Kčs (zhruba dvě stě korun v dnešních cenách) za půlroční známku Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) a mohli jste dítě poslat do jakéhokoli klubu. Dnes za podobný peníz dítě nemůže chodit ani na fotbal – kde se dají ještě najít otevřené kluby orientované více na radost ze hry než na výkon.


Sportovní vyžití a amatérský sport jsou důležitou součástí života v Evropských městech jako v africké buši. Foto Tomáš Tožička

A tak i dítě z nijak majetné rodiny mohlo dělat jachting či tenis, hrát kuželky či šachy, nebo prostě cokoli, co bylo v dostupné vzdálenosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. V současnosti se částky za půlroční trénink pohybují v řádech tisíců a to nemluvíme o vybavení a spoluúčasti rodičů na aktivitách klubu – minimálně vození na akce, což dříve bylo nepředstavitelné.

Nelkám po starém dobrém reálsocialismu, ale pokud to šlo v tehdejším hospodářství, proč to nejde dnes? Stěžujeme si, že děti sedí u počítačů, ale nikdo jim nanebídne alternativu. Nejen že zmizela podpora sportu pro všechny, ale nejsou ani možnosti, jak by se děti mohly potkávat venku a hrát si spolu.

Ministerstvo vymýšlí, jak bude dotovat kluby podle členů a hráčů, ale nikdo nepřemýšlí o tom, jak dostat do klubů děti, jejichž rodiče nemají ani peníze na přemrštěné poplatky, ani na super vybavení, ani čas dělat sport s nimi. Výdaje na sport jsou u nás nízké, a i to málo co dáváme, jde především do klubů profesionálů.

Ale to samé platí i uměleckých či modelářských kroužcích. Přitom řešení je jednoduché. Prostě se vrátit k modelu členství v ČSTV. Rodiny by si mohly koupit levný členský průkaz a v rámci kreditu čerpat volnočasové aktivity, které by jednotkově proplácel provozovatelům stát.

Vypadá to, že jsme se dostali od olympiády daleko. Od té aristokratické, plné politikaření, velkých peněz, byznysu a drog ano. Ale tematicky jsme se přiblížili té staré myšlence známé z dělnických olympiád. Sport - a volnočasové aktivity pro děti, mládež i dospělé obecně – jako nositelé myšlenky míru, přátelství, genderové spravedlnosti, internacionalismu a potírání sociálních rozdílů a etnické nesnášenlivosti. Ale k tomu máme ještě daleko. Možná ještě dál než k tomu, že olympionici přestanou brát drogy a státy je v tom nebudou podporovat.


Pro Deník Referendum