Povídky nejsou typickým formátem zdejších blogů. Ale proč nezkusit něco nového… Příběh Pavián Ivana Bláhy s nádechem magického realismu přibližuje elektrifikaci odlehlých oblastí v Zambijské buši.

„Hloupý, Wisdom Siakutonka je hloupý, hloupý a chtěl by být chytrý,“ syčel ze tmy pavián. „Připravuje matku o peníze na své vzdělání, namísto toho, aby s ní a se sourozenci pracoval na poli. Wisdom myslí jenom na sebe. A je hloupý. A hloupý Wisdom se ve škole nic nenaučí. Nejspíš školu ani nedokončí, protože všichni poznají, že je jenom hloupý syn rolníka. Hlupák nemůže být chytrý. Hlupák by měl pracovat a ne předstírat, že rozumí knihám. Peníze budou utraceny a k čemu? K ničemu. Protože Wisdom Siakutonka je hloupý.“
Wisdom Siakutonka se jako vždy, když se v jeho snech pavián objevil, vyděšeně probudil. Ale ani to nestačilo. Jedovatý sykot opice i tak neustával a nesl se tmou. Dokonce i obrysy její naježené hlavy, někdy i vyceněné tesáky ve tmě zahlédl. Nebo růžový zadek, který na něho posměšně vystrkovala. Třásl se strachy a zároveň se modlil, aby opice neprobudila spolubydlící v internátním pokoji a aby se od ní nedozvěděli, že on Wisdom Siakutonka je hloupý. A tak si jen bázlivě přetahoval pokrývku přes hlavu.
Jednou se dokonce stalo, že už to Wisdom Siakutonka nevydržel a utekl ze školy domů. Rozhodl se tehdy, že už studovat nebude. Že už studovat nechce. Proč by měl studovat on a ne jeden z jeho tří bratrů? Šel skoro dva dny pěšky buší. Když konečně došel domů, nikdo ho nevítal. Jeho bratři ho neměli rádi. Posmívali se mu, už když jako jediný z rodiny dokončil základní školu. Později s ním ale mluvit skoro úplně přestali. Považovali ho totiž za povaleče, který, zatímco oni dřeli na poli, nic nedělá, jen leží v knihách a naslouchá lidem, co si bláhově myslí, že něco o životě vědí.
Ani matka, když se vrátil, mu nejdřív nic neřekla. Ale jednou navečer si ho vzala stranou a rázně, jak měla ve zvyku, k němu promluvila: „Wisdome Siakutonko, že byl hlupák a nemehlo tvůj otec neznamená, že musíš být stejný. Vybrala jsem tě, že budeš chodit do školy a budeš se učit. Na vzdělání tvých sourozenců už nemám dost peněz. Tak se koukej do školy vrátit, ať je z tebe něco pořádného. A jestli ti připadá, že tě dnes tví bratři nemají rádi, uvidíš, jak se budou tvářit zítra, až jim ty sám budeš moci pomoct, protože budeš někdo. A ráno mazej, kde máš být.“
A Wisdom Siakutonka hned na druhý den mazal. Ale pavián ho po nocích jedovatými slovy trápil dál.

Jednoho dne byla škola plná vzruchu. V jejím okolí se začala pohybovat skupina bělochů, kteří se v těchhle končinách neobjevovali skoro vůbec. To v hlavním městě jich prý bylo plno. A byli samozřejmě i v nejbližším městečku, šedesát kilometrů vzdáleném Choma. Ale tady, v odlehlé části Zambie, v horách nad Kariba Lake ani jeden. A teď najednou…
Žáci na ně neustále pokukovali z oken tříd, až je musel uklidnit sám ředitel školy. Vysvětlil jim, že ti lidé přijeli sem do Masuku z Evropy, z České republiky, aby tady postavili solární panely a zavedli do jejich střední školy a blízké nemocnice elektřinu.
„Solární panel?“ uklouzlo bezděčně Wisdomovi. „Co je to?“
„Pche. Ty jsi Wisdome Siakutonko hloupý rolnický synek. Tobě je elektřina stejně k ničemu,“ odbyl ho Choice, chlapec z hlavního města, který vždycky tvrdil, že ho sem do téhle díry rodiče šoupli za trest. A ostatní se zasmáli, jakoby všichni věděli, co to solární panely jsou. A Wisdom zaraženě zmlknul.
Nicméně práce bělochů pokračovala. Za pomoci místních postavili za školou i u nemocnice lešení a na ně namontovali podivné lesklé panely a velký sud vodojemu. A tak jednoho dne začala na dvoře školy téct voda, aniž by ji musel člověk ručně pumpovat. A druhého dne, když už se všichni chystali na příchod noci a do postele, přišel příkaz od ředitele, aby se shromáždili na velké učebně. A tam, když nikdo nechápal, co by po nich mohl ředitel v takové tmě chtít, se náhle rozjasnilo. A bylo světlo. A Wisdom Siakutonka se tak lekl, až utekl do svého pokoje. Za smíchu všech.
A tu noc se mu opět ve snu zjevil pavián. A smál se mu. Zase se mu ošklivě posmíval. A zase nepomohlo, ani když se Wisdom Siakutonka probudil. Pavián nezmizel. „Hloupý, Wisdom Siakutonka je hloupý. Bojí se světla. Měl by se raději sbalit a odejít domů sbírat kozí bobky.“
Ale Wisdom se tentokrát nepřikryl dekou a netřásl se pod ní strachy a hanbou. Vstal z postele a pomalu se s paviánem v zádech kradl k velké učebně. Tam zmáčkl vypínač, jak to viděl u ředitele, a rázem bylo zase světlo. I tentokrát se Wisdom lekl. Ale neutekl. A pavián bolestně vykřikl a odskočil zpátky do temné chodby. Bylo ho slyšet, jak obchází temnotou a jak zlostně syčí: „Hlupák Wisdom si myslí, že mu světlo pomůže. Hlupákovi nic nepomůže a hloupému Wisdomovi teprve ne.“ Ale jeho hlas jakoby byl náhle přece jen o něco tišší.
Wisdom Siakutonka se pomalu přestával bát. Přistoupil k jednomu ze stolů, na kterém ležela zapomenutá učebnice, a začetl se do ní.
A tak začal Wisdom Siakutonka po večerech číst a učit se. Začal studovat tak pilně, že mohl školu dokončit už o rok dříve. Studoval tak pilně, že se stal na škole jedním z učitelů a peníze, které ušetřil, posílal své matce a bratrům, kterým se od té doby dařilo mnohem lépe. Dokonce tak dobře, že jednoho dne Wisdom Siakutonka mohl ve své třídě přivítat několik svých synovců a neteří.
A pavián se už za nocí objevoval zřídka. Vždy ve tmě dlouze mlčel a hleděl na Wisdoma Siakutonku, který se na něj spokojeně usmíval. A za jedné noci opice zničehonic zlostně zavřeštěla a zmizela nadobro.

Ivan Bláha

Elektrifikaci misie v Masuku, Zambie realizovaly ADRA, Ekumenická akademie a Eurosolar.cz za přispění vlád České republiky a Kanady. Jednalo se o jeden z největších elektrifikačních projektů v odloučených lokalitách subsaharské Afriky.

Článek vznikl s podporou FoRS a kampaně Česko proti chudobě.