Ve středu 29. května 2019 proběhl na Staroměstském náměstí pokus o zahájení stavby Mariánského sloupu. Dokud bude naše společnost rozdělená a rozhádaná, tak ale jeho obnova nebude úspěšná, to si přiznejme. Na celém tom úsilí je nejzajímavější, že až konečně zakopeme válečnou sekeru sporu protestantů s katolíky a anarchistů s konzervativci, že budeme schopni naše společenské spory řešit v klidu a fér u stolu, ne hystericky buldozerem, pěstí nebo píšťalkou na ulici. Z potřeby po obnově obecné úcty a respektu v naší zemi vzešel fiktivní dialog novopečené primátorky Vladěny Novákové s Pannou Marií a Janem Husem.


Černá jsem a krásná,
dcery Jeruzaléma,
jako stany Kédaru,
jako opony Šalomounovy.
Nehleďte na mne,
že jsem se tak černou stala,
že slunce na mne shlédlo.
Synové mé matky jali se bojovat proti mně,
učinili mne strážkyní vinic;
vinici svou jsem neuhlídala.

Píseň písní, Šalomoun


Přirozený Svět dosáhl v pražských komunálních volbách neočekávaného luxusního výsledku 57% hlasů. V konkurenci s uřvanými podnikatelskými a dělnickými stranami Přirození nabídli zdravý život ve zdravém městě krátkých vzdáleností, přátelské prostředí a čerstvý vzduch. Uvolněním spekulanty blokovaných nemovitostí slíbili snížit předražené nájmy i maloobchodní ceny ve městě, což jim přineslo většinu preferencí.

Vladěna Nováková, pihatá teoložka z Olomouce, je ve svých 28 letech pravděpodobně nejmladší a nejhezčí primátorkou na světě. Během víkendu a o svátcích Věrozvěstů a upálení Mistra Jana Husa si konečně vydechla od hluku politiky a soustředila se na svou inaugurační řeč na radnici. V noci z 5. na 6. července se jí zdál jasnozřivý sen, jak za soumraku hledí z Letné proti proudu řeky, která odráží hasnoucí nebe s korálky světel na nábřežích a kaskádu sedmi mostů. Ve snu jasně cítí, jak se chce vznést a samou láskou obejmout celý svět do svých křídel, když tu si k ní přisedne Panna Marie, Černá Matka Boží, nohatá cikánka s hlubokýma očima a zakulacený Mistr Jan Hus s pleší jak svatozář. Mlčky spolu sedí a pozorují lidské hemžení u nohou. Vlaďka si povzdechne: „Krása, co?“
Marie: „Miluji toto místo.“
Jan: „I já. Letná je místo lásky a moudrosti.“
Vlaďka: „Zítra mám inaugurační řeč, chtěla bych toho tolik říct, až se mi hlava točí. Co je pro Prahu nejdůležitější? Je tu nějaký bod, kterého se lze chytit?“
Jan: „Věra Chytilová říká, že nejdůležitější je vědomí souvislostí.“
Marie: „A Miloš Forman zas, že co tě nezabije, to tě posílí.“
Jan: „Tobě se to Marie říká, když jsi nesmrtelná.“
Vlaďka: „A mezi vámi dvěma to pořád ještě skřípe?“
Jan: „Mně se po Marii stýská, co mi zmizela z dohledu, je mi teskno a úzko.“
Marie: „I mně Jane. Na Staroměstském náměstí jsi byl mé sluníčko, můj ostrov bezpečí v chaosu veškerenstva.“
Jan: „Vlaďko, jestli hledáš v Praze pevný bod a myslíš to vážně, vrať Neposkvrněnou Marii na Staroměstské náměstí. Bez lásky je svět tak smutný!“
Vlaďka: „Ale co když ji lidé zase svrhnou z piedestalu, jak je mám přesvědčit? Ty Marie, jsi sice nesmrtelná, ale v Praze nemáš díky svému angažmá v násilné rekatolizaci tak úplně neposkvrněnou pověst. Lidi tě nesvrhli bez důvodu, myslí si, že jsi pěkná děvka.“
Marie: „No, něco na tom je, víte, jak o mně zpívá Šalomoun, vinici svou jsem neuhlídala.“
Jan: „Neuhlídala. Jsi hromosvod všech lidských neřestí.“
Vlaďka: „Tobě to Marie nevadí, že si tvým jménem čerti vytírají otvory?“
Marie: „Vadí! Ale nejsem to já, kdo plení mou vinici.“
Jan: „To je pravda, musím se Marie zastat. Jsou to lidé plní hamižnosti a touhy po moci, kteří jejím jménem zkurví na co přijdou a bez studu se derou na její klín. Vzpomeňte jen nedávno na tuneláře budhistu Koláčka, jak strkal švýcarské prokurátorce svíčku s Pannou Marií. Jsem se smál, až jsem se za břicho popadal.“
Vlaďka: „Patrně tedy není bez důvodu, že evangelíci usilující o náboženskou toleranci přitloukli v roce 1631 obraz Panny Marie Rynecké k pražskému pranýři?“
Jan: „Pranýře nahradily mariánské sloupy, utrpení za utrpení.“
Vlaďka: „Kdo se na tu ukrutnou absurditu ale má koukat? Vždyť místo Písně písní tu zvoní umíráček. Marie, ty taková krásná baba jak se patří, nechtěla bys raději symbolizovat lásku a život než utrpení a smrt?“
Marie: „Ty bys to uměla zařídit?“
Vlaďka: „Kdyby ses místo hnusem a zlem obklopila krásou a dobrem... Musíš si holka najít lepší kamarády než zloděje, sobce a inkvizitory. Nahraď anděle smrti anděli života a chraň svou vinici s pomocí Boží. Nevědomost sice hříchu nečiní, ale srážka s blbci je to nejhorší, co tě může potkat.“
Jan: „Moje řeč, Marie, umyj své zablácené krásné tělo v přívalu deště, vyvětrej svou zatuchlou duši ve větru, osuš ji na slunci a láska svobodomyslných Čechů tě nemine. Nezapomínej, jsi dcerou moře, půvabně opálená stojíš na Měsíci ozářena Sluncem, na hlavě korunu dvanácti hvězd!“

Díky „Snu snů“ z předešlé noci Vlaďka ve své inaugurační řeči vyhlásila veřejnou mezinárodní sochařskou soutěž na tzv. „Druhý Mariánský sloup“ oslavující „Pannu Marii deštěm umytou a sluncem ozářenou“. Sedmého července po 600 letech sváru víry a rozumu a nekončícího náboženského nedorozumění Praha vystoupila z prokletí netolerance a bezohlednosti.



Rozum a chtíč nemohou být v opozici natrvalo.

Humor je v tom, co dělám, naprosto klíčový.


18. kapitola Náměstí Sametové revoluce.