11. září jsme se dozvěděli, že Muzeum umění Olomouc vybuduje přístavbu SEFO podle deset let kritizovaného návrhu Jana Šépky. Je to po Květinovém domě a Masaryčce letos třetí rána, kdy se prosazuje architektura ničící charakter a ducha místa. O to horší v případě, kdy se jedná o investici Ministerstva kultury, která by měla být příkladem. V roce 2019, když to vypadalo na architektonickou soutěž, jsem uvažoval, jak dostavbu muzea vzít koncepčně za správný konec.

Příznivci návrhu se těší, že na Moravě konečně bude barák s koulema, byť od Pražáka, a že se zbavíme typické čecháčkovské připosranosti. Takto pregnantně to vystihl brněnský architekt Karel Doležel v diskuzi zde. Je to typický postoj nemalé části našich architektů i veřejnosti, která se cítí být stále pozadu za světem a Evropou. Já tomu rozumím, celý život fandím současné progresivní architektuře, je to má srdeční záležitost, snažím se ji popularizovat, vést i organizovat kritické diskuze, protože také sdílím názor, že žijeme ve spícím království, kde se za třicet let postavilo minimum domů, které snesou konfrontaci se světovou konkurencí.

Proč je ale SEFO zase jen další promarněná šance?
Ultimátní průšvih je plést si koule s drzostí. To je přesně to, co udržuje českou architekturu v zakomplexovanosti posttotalitní provincie. Známe to dobře z politiky, kde lidem více imponují samolibí premiéři jako Klaus, Zeman nebo Babiš, kteří víc prudí než mluví, než lidé, kteří mají na srdci zdravý a svobodný život společnosti.

Šépkův návrh má jednu velkou koncepční chybu, a sice, že se dostavba paláce muzea chová autisticky, jakoby k němu nepatřila, byť má společný vchod, šatnu a pokladny. Je to jen další podoba fasádismu, kdy se dostavba rádoby tváří jako pět gotických domů oholených o architektonické tvarosloví a zabalených do betonových sarkofágů, což připomíná zmiňovávané rakve a konve. Památkáři zde byli při vší necitlivosti návrhu napáleni kulisou Potěmkinovy vesnice. Nejedná se o pět samostatných domů s pěti vlastníky a pěti vchody na pěti parcelách, jde o čirý formalismus fasadismu, kdy se dům tváří jako něco, co de facto a de jure není. Když vezmeme palác jako vyšší stupeň v hierarchii velikostí domů na linii rodinný dům, činžovní dům, palác, blok domů, tak se ulpívání na původní parcelaci jeví jako krok zpět nebo zakrnění, kdy se larva neumí přeměnit v motýla. Na přelomu sedmdsátých a osmdesátých let se to tak dělalo, připomeňme např. obludu Prioru v Jihlavě, který také trpí touto ztrátou identity, kdy se neumí rozhodnout, co je. Chybu vidím i v osvětlení, denní světlo se dostává maximálně 6m od střešního světlíku, když je jasný den. Vnitřní prostory bez oken jsou jak studně, kde se bude stále svítit. Šépka je těmito formalismy a absencí účelnosti známý. Připomeňme jeho Hermínu, kde nutí bydlet lidi na šikmé ploše, nebo domek na kuří nožce v sadě v Kyjích, kde když si chcete dát kafe na zahradě, tak musíte po lávce na beton ven.




Přitom z hlediska charakteru a ducha místa nebylo nic přirozenějšího, než přiznat muzeu jeho již architektem Jaroslavem Kovářem v roce 1915 skvěle nahozenou formu paláce, kterou si plným právem zaslouží, a dobudovat mu druhé křídlo a nádvoří s amfiteátrem a terasami, kde by bylo možno dělat akce pod širým nebem, chráněné před hlukem ulice, větrem a vedrem a klidně i s další věží nebo dvěma. Expresivní Kovářova fasáda s vysokým řádem ionských sloupů je i po sto letech stále úžasná a není důvod ji neprotáhnout i na navazující dostavbu muzea. Amfiteátr ve dvoraně či na nádvoří by mohl na klasickou uliční frontu volně navázat. Významné stavby se staví i stovky let a schopnost udržet kontinuitu jazyka je důležitou součástí jejich genia loci a vizitkou umu několika generací jejich stavitelů.

Tím, že se SEFO navenek tváří jako něco jiného než je uvnitř, provozně je spoutané a světelně temné, materiálově kontrastní a oholilo všechen architektonický detail, který by uměl zapojit dům měřítkem do tradičního historického města, tak příležitost udělat něco inspirativně smysluplného promarnilo a to velmi stísňujícím způsobem. Koule by dostavba MUO měla, kdyby byla nadčasová nebo aspoň o malý krok před dobou. Ne ovšem tak, kdy už v době vzniku v roce 2009 byla z módy. I 30 let po pádu totality nás straší neomodernisté, neofunkcionalisté a neobrutalisté se svými naschvály. S přátelským, svěžím a smysluplně citlivým přístupem si vůbec neví rady, byť je to přesně to, co poslední dekádu nebo dvě je ve světě v kurzu a probouzí se tím paměti měst a komunit, které se díky tomu identifikují s místem, kde žijí a které mají rádi a na kterém jim záleží a jsou na jeho pochopené kontexty náležitě hrdí. Říká se tomu alternativa a revitalizace a nová citlivost.

p.s.
Nejsem ohledně MUO nestranný pozorovatel, spolupracoval jsem s Michalem Sborwitzem do roku 1995 na prvních etapách rekonstrukce Muzea, na mansardě s vyhlídkovou věží, na trojlodí a na Café 87, kde jsem navrhoval i ten organický barpult s lyží. Ale to už je dávno, Olomouc mám rád a nemyslím, že potřebuje dostat na frak, naopak, je to inspirativní silné místo, které je dobře hladit po srsti.