Je to zajímavá věc, každý rok, když se blíží aktuální výročí, mi vyskakují trochu jiné vzpomínky. Loni to byla úvaha, jak se zbavit Babiše a konečně vstoupit do demokratické Evropy.
Letos si vybavuji,

jak když jsem se vrátil v pátek večer 17. 11. 1989 z naší studentské demonstrace na Národní domů, jak jsem byl naštvaný a rovnal si myšlenky, že už není možné dál trpět omezování svobody projevu a komunistickou diktaturu. Je to přesně ten jedinečný okamžik, kdy si uvědomíte, že něco definitivně končí, ale ještě nevíte, co začíná. Je to zvláštní druh prázdnoty, který čistí mysl a tříbí myšlenky.

Naštěstí mi druhý den v sobotu zavolali spolužáci, řekli, že to vnímají obdobně a že se v neděli sejdeme na kolejích na Strahově a dohodneme, co dál. Na setkání vše dostalo celkem rychlý spád, rozjela se spontánní vysokoškolská koordinace, shodli jsme se na ultimativních požadavcích, že jdeme do stávky a začali vyrábět desítky a stovky plakátů, kterými byla v následujících dnech zaplavena Praha. A z pocitu mrazivé kosmické prázdnoty při nočním vylepování prvního plakátu za svobodné volby na samoobsluze Sokolniky na sídlišti v Kobylisích, najednou, jak když rozsvítíte žárovku, vznikl pocit veliké radosti ze spolupráce a nadějné budoucnosti a euforie, která mne i dnes naplňuje optimismem, že se z doby posttotalitního chaosu a rabování veřejného prostoru konečně dostaneme k zodpovědné a cílevědomé správě věcí veřejných, ke svobodě a demokracii. Mám zas ten neodbytný pocit, jak ten víkend před 31 lety, že doba ukradeného státu je už definitivně pryč, a něco nového a krásného začíná.

Tedy pozor, nového, že ta vize svobodné a demokratické země je stále živá a svěží.