Výtvarnice Zuzana Kracík Kudličková mne požádala o odbornou reakci architekta na úpravy akropole na Závisti od Martina Rajniše a Josefa Pleskota. Petice SOS OPPIDUM ZÁVIST, která nasbírala za týden od 13.11.2021 již 5450 podpisů, naznačuje, že se jedná o citlivý problém, který nenechává lidi chladné. Shrnuji pár postřehů k diskuzi v jaké podobě úpravy realizovat, aby místo posílily a byly vnímány laiky i odborníky pozitivně.

Pravděpodobně se shodneme, že je dobré národní kulturní památku „Hradiště a keltské oppidum Závist“ upravit do podoby, která bude vhodně reprezentovat jak archeologické nálezy, tak v první řadě posílí výjimečně silný génius loci a charakter tohoto oblíbeného výletního místa, které proto milujeme a chráníme. Dle památkového katalogu se jedná o „nejrozsáhlejší pravěký opevněný celek na území Čech, který pravděpodobně po dlouhé období tvořil centrum osídlení české kotliny“.

Co to místo dělá tak úžasným? Ve vší stručnosti, je to sama přírodní scenérie stolové hory s vysokým nebem, dubový háj s mýtinou porostlou diviznou na rumišti archeologického naleziště s poletujícími motýly. Sama o sobě tato scenérie funguje jako fenomenální spouštěč metafyzických vzpomínek a existenciálních meditací a probouzí silné pocity identity, která nás přesahuje a spojuje jak spolu navzájem, tak s časem a prostorem, kde žijeme. Interpretace si již můžeme vkládat každý sám, jak svobodně a svéprávně uvážíme za vhodné. Nejedná se tedy pouze o odbornou otázku týkající se jen archeologů, památkářů a architektů, ale do diskuze je zapotřebí dostat i krajináře a ekology, stejně jako kulturní veřejnost, alternativní komunitu hnutí New Age a přirozeně i obyvatele z blízka i daleka. Je to věc obecné kulturní shody.

Z petice a reakcí je zřejmé, že kamenem úrazu návrhu u zainteresované veřejnosti je vyštěrkování a pestrobarevné geometrické betonování, které nejen že je k místu necitlivé, ale i vyžadující údržbu. Především je ale mimo environmentální vkus a styl 21. století. Právě scenérie přirozené kvetoucí mýtiny v dubovém háji bez parkové údržby je kouzlo, které vnímám jako pozitivně tajemně úlevné a osvobozující. Co zde chybí, je místo k sezení a pevně fixované ohniště sloužící pro příležitosti oslav slunovratu. Příroda zde není navíc, není plevelem a a už vůbec ne „smeťákem“, je zde jednoduše doma a je tím, proč sem, mimo jiné, chodíme na procházky. Upozornit na starověké základy lze i bez štěrku a betonu prostými kamennými zídkami, které při výšce 45cm mohou sloužit k neformálnímu posezení a zviditelnění kompozice staveb, aby člověk získal základní představu o měřítku akropole. Obrys kruhu o průměru 5m ve středu mýtiny se může stát místem pálení ohňů, zpěvu a oslav.




Upřednostňuji co nejjednodušší připomenutí oppida a úctu k přírodě a jejím zákonitostem, které nás i v 21. století stále ještě naštěstí přesahují. Za vhodnější proto považuji vyznačit na přírodním povrchu mýtiny, na rozdíl od Pleskotova návrhu se zde nikdy neexistujícím velkým bílým mlatovým čtvercem a "konstruktivistickou" stavbou ve tvaru "E", raději půdorys nálezu hradebního ochozu a patek sloupů dvojlodní stavby. Zajímalo by mne i archeologicky ověřit, zda na vrcholu hory v místě dnešního infoaltánku nestál kdysi gnómon, tj. ukazatel slunečních hodin? Vše by najednou začalo mít smysl díky orientaci akropole na osu západu Slunce při zimním slunovratu, obdobně jako jeho východu při letním slunovratu.
Z naznačeného pojetí, které je citlivější a tvarově věrnější archeologickému nálezu než to od Josefa Pleskota, je zřejmé, že se nejedná o boj za diktaturu proletariátu reprezentované avantgardním sovětským uměním, jak kdyby vypadlo z ateliéru Lisického či Maleviče, kdy člověk už jen očekává revoluční přednes Majakovského básní.


Pokud bych si měl zvolit mezi rudým avantgardním čtvercem na bílém mlatovém poli 56x56m a třímetrovým insitně naivním dubovým totemem boha lesa Cernunna, o který v roce 2015 žádala Česká pohanská společnost, přiklonil bych se raději k intimnímu „neopohanskému“ řešení, než k monumentálnímu „rusky avantgardnímu“, které zde nemá co dělat.


Ale popravdě, já bych sem žádné komunistické ani pohanské modly a kulty raději nevkládal a nechal zde volný prostor a vše na každém z nás, k jaké identitě, víře či poetické inspiraci a náladě se na pahorku ve svých představách obrátíme. Je to právě vesmírná záhada a tajemno, které nás zde přivádí v úžas a úctě k vyššímu smyslu, který nás všechny přesahuje.

A jestli bych tu něco nestavěl a ani v žertu, tak Tančící dům, Národní knihovnu nebo Eiffelovu věž. Už ta dřevěná věž od Martina Rajniše, která zde roste, hrozí vytvořit cirkus a ruch, který posvátnému místu na Závisti neprospěje.






Takto citlivě náznakově rekonstruují:

základy keltské vesnice v Asturii na severu Španělska

15 nejpůsobivějších archeologických nálezů ve Španělsku