Ve čtvrtek 10. března 2022 zemřela v úctyhodném věku nedožitých 93 let paní architektka Alena Šrámková. Rád bych se podělil o dojem, který mi vytanul na mysl.

Odešla na věčnost nejen první dáma české architektury, ale se vší pravděpodobností i největší osobnost naší poválečné architektury, která je dle mého názoru středobodem dosavadního poválečného úsilí o vitální a smysluplnou architekturu. Její práce bude ještě dlouho etalonem architektury a laťkou, kterou překonají jen ti nejlepší. Před rokem jsem psal o výjimečnosti Tančícího domu. Co je tak zvláštního na díle paní profesorky Šrámkové, že ji lze srovnávat nejen s prací Gehryho a Miluniće, ale i Plečnika a Kotěry?






Jak už jsem psal v roce 2011 v recenzi na novou budovu Fakulty architektury ČVUT, nemyslím si, že je její architektura skromná a vážná. Je výrazná a nepřehlédnutelná, syrově expresivní a umožňuje vícevrstevné čtení a výklady s mnoha odkazy a citacemi. Je gurmánskou lahůdkou pro všechny fajnšmekry a vzpouzí se prvoplánovým výkladům. Není v mnoha ohledech ani přísná, ani obyčejná, ani to není jen dům s okny nebo revival funkcionalismu.

Baví mne číst a chápat její poetické linie kontextů a analogií, domýšlet nadsázky a ironické šlehy. Baví mne syté barvy a tvrdá gesta, krásné proporce, fraktální práce s měřítkem, kdy se obdobné motivy opakují v celkovém konceptu i v dělení oken a ve spárořezu dlažby.

A co nejvíce?
Zřejmě to její strhující nasazení, se kterým se chápe zadání. Logická uhrančivost, s jakou fascinuje pozorného diváka a inspiruje jej a vtahuje do hry a do příběhu. Hravost, vtip a důvtip, smutek a nonšalance.

Válečné peří letí do oblak.