Před 25 lety byl otevřen v Praze na předpolí Jiráskova mostu na Rašínově nábřeží slavný Tančící dům, který by nevznikl bez šťastné synergie Václava Havla, Pavla Kocha, Franka Gehryho a Vlada Miluniće. Co je na tomto malém nepravoúhlém domě vystupujícím z uliční fronty s figurativním motivem taneční dvojice s koulí Slunce na střeše tak fenomenálního a nedostižného? Proč se dodnes nenašel investor a architekt, který by v pomyslné architektonické olympiádě tento dům předčil? Může za to jen čirá extravagance nebo je v tom snad něco víc?

Od prvních prezentací Tančícího domu jsem byl jeho fanda, dokonce jsem se jej už ve svých 25 letech v časopise Architekt 19/1993 veřejně zastal na opačné straně diskuzního spektra, než byli tehdy kritičtí Milan Knížák či Michal Kohout reprezentující architekty sdružené ve skupině Zlatí orli. Byl to můj recenzní architektonický debut, ke kterému se i dnes hrdě hlásím. Pojďme si při dnešním kulatém výročí ve vší stručnosti shrnout, co je na Tančícím domě výjimečné, že stále hraje prim a nenachází v české produkci významnější konkurenci, a proč si drží kredit i na světové scéně.

Výhodou recenze je, že si autor může sám položit návodné otázky, aby se mu na ně dobře odpovídalo. Právě to, co je domu nemoudře vyčítáno, je to, v čem současní investoři a architekti dělají notorické chyby. Vezměme to popořádku:





„Malý“ - je skvělé, že dům ukázněně ctí měřítko, výšku a parcelaci okolní zástavby. Stává se tím přirozeně součástí nábřežní fronty secesních a historizujících domů a drží basu s kontextem. Porovnejte to s Flow Building na Václavském náměstí, který spojuje více parcel do jednoho domu, nebo s DRNem na Národní, který nectí výšku okolní zástavby. Zcela zřejmé je to u domů jako Florentinum nebo Masaryčka od Penty, které si z kontextu neberou k srdci vůbec nic a výsledkem je dojem jejich neúměrné nabubřelosti.

„Nepravoúhlý“ - byl to zásadní revoluční obrat konce 80. a začátku 90. let, kdy proběhla revize karteziánské ortogonální mříže, kterou Frank Gehry drží dodnes. Je důležitá věc, že řád přírody je strukturován středově a osově, ne do pravoúhlých sítí. Ne že by se v přírodě pravý úhel nevyskytoval, horizont obzoru je kolmý k vertikále nadhlavníku, ale Země sama o sobě je kulatá a obíhá okolo Slunce v elipsách, ne v obdélnících, stejně jako krajina je utvářena z kopců a jezer a člověk je z kostí spojených klouby. Humanistická antropocentričnost je téma, které moderní architektuře honící se za utilitární praktičností stále nějak uniká mezi prsty. Má to jeden logický důsledek, že neumí člověku nabídnout transcendentní kosmický přesah ani niternou existenciální reflexi, jak tomu bylo u prakticky všech architektonických slohů.




„Vystupující z uliční fronty“ - toto téma často rezonuje mezi kritiky poukazujícími na to, že dům tančí mimo parket. Není ale skutečnost po pravdě taková, že Praha od války rezignovala na tvorbu regulačních plánů, komponování ulic a náměstí a stále neumí vytyčovat uliční čáry a korunní římsy s ohledem na osy ulic a okolní zástavbu? Vnímám jako důvtipné, že dvojice nárožních věží reaguje na posun nově postaveného Jiráskova mostu mimo osu Resslovy ulice, který byl zapříčiněný statickými důvody. Město je tím obohaceno o nárožní dominantu a o kryté podloubí na rohu rušné křižovatky vytvářející spoiler navádějící pohled směrem k mostu a hradčanskému panoramatu.

„Figurativní motiv taneční dvojice“, který se může modernímu obrazoborci zdát jako nadbytečně dramatická exhibice, je naopak pro milovníka divadla a umění duševní stravou k vlastní představivosti a kulturní identifikaci se světem a inspirací k sebereflexi v ubíjejícím chaosu každodennosti. Návrat k symbolům a vyprávění příběhů je živou vodou dnešní architektury. Ne slepota unifikovaných nic neříkajících fasád, ale umělecké gesto a charakteristický výraz vypointovaný střapatou hlavou Slunce na nároží u mostu je výzvou a hozenou rukavicí dnešní tuctové produkci.

Tolik v kostce v tento slunovratový den, kdy zároveň vzpomínáme 400 let od tragické popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, na kterou navázala 30letá vojenská mašinérie pustošící Evropu.

Rád bych Tančícímu domu a i městu Praze popřál ne ani tak slávu, té mají požehnaně, ale především to, aby se staly obecně uznávanými měřítky a vzory znovuobjevené krásy přirozené lidské architektury. Není totiž vůbec samozřejmé, že si tento pozoruhodný dům 25 let udržel v Praze prim a nemá konkurenci. Osobně bych na něj rád navázal. Práce s kontextem a kosmickou symbolikou je nadčasově inspirativní a její potenciál je nedoceněn a nevyčerpán. Jsem šťastný, že zraje jak víno.