Blíží se datum 10. června 2026, které je dnem stého výročí úmrtí katalánského architekta Antonia Gaudí, které bylo před pandemií plánované i jako termín dokončení barcelonského Chrámu Smíření zasvěcený Svaté rodině. Čím je Sagrada stále tak výjimečně úžasná a inspirativní?







Dělíme-li architekturu dětsky přirozeně na krásnou a ošklivou, ve smyslu líbí nelíbí, Gaudího barcelonská Svatá rodina náleží dle mého vkusu a názoru jasně do líbí. Proč? Pojďme tento smysly vnímaný pocit a dojem trochu pojmenovat, ať jej pochopíme. Sám si to potřebuji ujasnit.
Položil jsem si čtyři „jednoduché“ příručně návodné praktické otázky:

1. V čem spočívá její přirozená krása?
2. V čem je toto pravděpodobně nejvýznamnější dílo moderní architektury tak originální?
3. Je moderní?
4. Hodnocení významu?


1. V čem spočívá její přirozená krása?
Kontext, měřítko a forma.
V roce 2010 papežem vysvěcený v budoucnu 18-věžatý Chrám Smíření zasvěcený Svaté rodině, který postupně od roku 1882, tj. 140 let, roste jak korálový útes na ploše jednoho barcelonského bloku, je obklopený dvěma bloky s parky – náměstím Svaté rodiny a Gaudího náměstím. Tento kontext jej zcela samozřejmě zapojuje do měřítka pravoúhlé sítě barcelonských bloků v rastru 133x133m. Těm odpovídá i výška většiny věží, které nepřesahují 125m. Jen ústřední věž Ježíše Krista s plánovanou výškou 170m má bez tří metrů dosahovat výšky blízké hory Montjuic. Gaudí nechtěl, aby jeho dílo převyšovalo dílo Stvořitele. Tím zcela přesně uchopil míru města a krajiny okolo. Zároveň se tím pravděpodobně stane Svatá rodina i nejvyšším křesťanským chrámem na světě, kterým je dnes stále ještě katedrála v německém Ulmu vysoká 161,5 m.
Do kontextu přesně nasazené celkové měřítko města a bloku je dál rytmizováno v modulu sloupů vzdálených 7,5m, který je uplatněn i na výšku a šířku lodí a ze kterého vyplývají i velikostí věží o průměru 10 a 20m. Z architektonického hlediska jde o jednoduché pravidlo, jak docílit, aby dům velikosti celého bloku tzv. zapadl aniž by ztratil na monumentálnosti a důstojnosti. Přizpůsobení se poměrům v okolí je vnímáno jako přátelská vlídnost a sousedská slušnost bez zbytečně nabubřelých gest.
Z archetypálních obrazů vychází i samotná biomorfní forma a styl stavby v objemech i detailu. Osmnáct věží bohoslužebných svící či mýtický háj cypřišů bez zbytečné abstrakce ve své srozumitelné a rukou hmatatelné tělesnosti jsou samozřejmé, že se tají dech. Nezávisí na pohlaví, stáří či vzdělání, jazyk Gaudího architektury je plynulý a jasný jak zvuk varhan. Táhne diváka magicky vzhůru ke světlu, ke společenství a ke smíření. Jen vzlétnout. Stejně nekonfliktní je i tvarování jednotlivých architektonických článků oken, sloupů, kleneb a zábradlí. Skvělé jsou vitráže rozehrávající prostor jasnými barvami. Vše prosté a krásné, jak velká lastura nalezená na pláži, ke které když přiložíte ucho, tak slyšíte celý oceán. Ano, povrch chrámu je jak omytý nárazy miliónů mořských vln za potopy světa a květy na hrotech věží jsou jako jarní radost z kvetoucí louky.


2. V čem je toto pravděpodobně nejvýznamnější dílo moderní architektury tak originální?
Svatá rodina ve své samozřejmosti, jak už jsem popsal, je zajímavá, že není překvapující. Jakoby jste ji znali odjakživa, je naší společnou pamětí. Je smysluplná. Neděsí, neohromuje, hýčká a hladí, jako by vás někdo na rukou nosil. Nezpůsobuje závrať a mořskou nemoc. Uvědomuje, zpevňuje a posiluje. Má velký dramatický náboj a dynamiku, má příběh, který šlape jak hodinky. Má hlavu a patu a vyvrcholení s fanfárou. Nestydí se, není upjatá a upejpavá. To je zřejmě i klíč k pochopení, v čem se tak jedinečně odlišuje od většiny prvotřídní moderní architektury, kterou jsem dosud měl možnost vidět od mistrů architektury 20. století, jako jsou Plečnik, Wright, Corbusier, Kahn, Stirling či Gehry.
Zmíním několik slov coby korálků k navlečení na nit náhrdelníku souvislosti: touha, sex, utrpení, vášeň, život, opravdovost, uvěřitelnost, hloubka a podstata. Jestli je Sagrada v něčem unikátní, tak v osvobození touhy a přirozené sexuality se vším napětím a citem, radostí a utrpením, které nás vzájemně spojují, tíží a povznáší k transcendenci vnímání kosmu. Co byl Santini pro baroko, Einstein pro fyziku nebo Jung pro psychologii, to je dnes Gaudí pro živou moderní architekturu.


3. Je moderní?
Jednoznačně! Nebudu zde akademicky popisovat příklady co je či není moderní. Moderní dějiny se počítají od pádu Bastily v roce 1789 a nezdá se, že v dohledné době skončí. Nechci ani pitvat šedesát let starý spor modernismu s postmodernismem, v roce 2022 už jsme o tři generace vývoje dál. Přirozenou intuicí je pro mne moderní vše živé, krásné a vzrušující, co posiluje naši identitu teď a tady, co živí naše duchy místa a času, co nám dává smysl, zakotvení a vizi do budoucna, že víme odkud a kam jdeme, jako jednotlivci i jako společnost. Architektura je v době identitárních panik a bratrovražedných kulturních válek cloumajících mediálním prostorem důležitým opěrným bodem, který umí společnost stejně dobře rozbít a znesvářit, jako spojit a nadchnout pro společnou cestu života na naší zeměkouli.
Jestli architektura posledních třiceti let v něčem dle mého názoru selhává, je to její slepě monstrózní, technokratický necit, netakt a nevkus vyplývající ze ztráty vědomí nejzákladnějších lidských potřeb a jejich souvislostí, které nás drží spolu na jedné pomyslné lodi, abychom se byli schopni vzájemně dorozumět a tvůrčím způsobem svobodně spolupracovat. Svatá rodina je v této souvislostí jasným majákem smíření a harmonizace našich štěpných názorů. Je radost podívat, jak její forma umí bravurně spojit ekologii s ekonomií a porozuměním mezi lidmi v zachování udržitelného života na místo povrchního surfování po vodopádu. Krása Sagrady stejně jako světlo, voda a vzduch není samoúčelný extravagantní luxus. Krása je životní nutnost.


4. Hodnocení významu?
Jak je z předchozího zřejmé, hodnotím Antonia Gaudí jako fenomenálního světlonoše architektury 20. století. Přirozeně diskuze o něm se v médiích polarizuje na příznivce a odpůrce. Zatímco my příznivci si ho vážíme a respektujeme a vnímáme jeho přínos jako poselství otevírající jeho mnohovrstevnaté možnosti následování, polemičtí odpůrci se jej snaží zesměšnit a smést ze stolu jako bizarně extravagantní kýč. Výstižně to popsal vlivný kritik architektury Charles Jencks v roce 2000 ve své důvtipné Evoluční teorii a přehledu architektury 20. století:

To, že jsem řekl, že Gaudí byl architektem století, nicméně odhaluje i mou náklonnost k umělecké a symbolické architektuře, k hodnotám, které jiní kritici, jako je Ken Frampton, nemusí nutně sdílet. Šokoval mne v roce 1974 v Londýně na přednášce Art Net, když jsem ho slyšel odmítnout Gaudího jako „kýč“, podobně jako když Philip Johnson zesměšnil Franka Lloyda Wrighta jako „největšího architekta devatenáctého století“. Evoluční strom má ztížit tak nehorázné vykazování, ke kterému se rádi přidávali Pevsner, Giedion, Frampton a Johnson. Nebo jim to alespoň znepříjemnit.

Paradoxním příspěvkem do diskuze o Gaudího přínosu moderní architektuře je i skutečnost, že v roce 2000 byl v katolické církvi, která bývá vnímána jako upjatě puritánsky prudérní, oficiálně zahájen proces jeho beatifikace. Prohlášení za blahoslaveného je druhým stupněm kanonizačního procesu vedoucího eventuálně k prohlášení za svatého. Nevím o druhém architektovi, kterému by se dostalo takové církevní pocty.

Co je ale, klobouk dolů, pro nás moderní kritické skeptiky celkově nejvýznamnější, že jsme v Barceloně spolu s miliony užaslých poutníků svědky zázraku probuzení opravdu krásného živého chrámu plného víry, božího klidu, Smíření a Svaté rodiny, který tomu všemu okolo dává vyšší smysl.







Ilustrace:
- Barcelona´s Natural Wonder
- Pro vstupní info doporučuji minutové video z roku 2015 Vizualizace dokončené Sagrady Familie
- Pro podrobnější popis je praktické dvacetiminutové video z roku 2022