17. září odešel ve věku 81 let Vlado Milunić, přední český architekt chorvatského původu, enfant terrible naší normalizační a polistopadové architektury. 27. října 2022, proběhlo na nádvoří Týnské literární kavárny v domě U Zlatého prstenu vzpomínání a rozloučení s Vlado Milunićem. Při té příležitosti uvádím rozšířené ohlédnutí za životem a dílem, které vyšlo v časopise ERA21, a povídku U Zlatého prstenu, na které se Vlado sám autorsky podílel.






Vlado Milunić, narozený 3. března 1941 v Záhřebu a vyrůstající spolu se svými třemi sestrami u babičky v chorvatském přímořském letovisku Opatija, se po desetiletém odloučení přestěhoval v roce 1956 k již dříve emigrujícím rodičům do Prahy, do domu na Rašínovo nábřeží, kde se spřátelil se svými sousedy Ivanem a Václavem Havlovými. V letech 1960-66 vystudoval Fakultu architektury ČVUT, 1966-69 absolvoval pracovní stáž v Paříži a po návratu až do roku 1990 pracoval ve dvojici s Janem Línkem, kde se specializovali na konstruktivně kreativní práci s panely pro výstavbu domovů důchodců, čímž vnesli světlo přirozenosti do normalizační panelákové šedi, získali veřejné uznání a v roce 1987 se stali součástí postmoderně pluralitní tvůrčí skupiny Středotlací, sdružující generaci 24 autorů, ze které nás už letos opustili Alena Šrámková, Jiří Ševčík a Jan Kerel.


Po pádu totality v roce 1990 Vlado Milunić založil vlastní architektonické Studio VM (Volné myšlenky), které se i v nové situaci stalo jedním z nejlepších u nás. Světovou známost získal díky své výjimečné autorské spolupráci s Frankem Gehrym na Tančícím domě pro pojišťovnu Nationale-Nederlanden. Ve stejné době pracoval i na řadě dalších projektů, uveďme tři pražské realizace: rockový klub Radost FX, areál Hvězda na Petřinách a citlivou rekonstrukci domu U Zlatého prstenu pro Galerii hl. m. Prahy v Ungeltu s oblíbenou Týnskou literární kavárnou, kde se 27. října 2022 po dohodě s rodinou uskutečnil vzpomínkový večer.






Vlado Milunić se výjimečně profesně a občansky angažoval, což bral jako svou samozřejmou povinnost. Kromě toho, že byl členem řady soutěžních porot:
- Stavba desetiletí Olomoucka 1989 - 1999
- Cena Hanuše Zápala za nejkvalitnější stavbu v Plzni
- Mezinárodní studentská soutěž Xella
- Ekofilm
byl i:
- prvním předsedou správní rady Společnosti Petra Parléře, 2004
- člen představenstva České komory architektů, 2010-13
- garant Lidové školy urbanismu PragueWatch ve Fragnerově galerii, 2012-14
- hostitel Besed Revue Beau!, 2009-13

Díky mému psaní o architektuře do Lidovek jsme se potkali v roce 2009 na veřejné debatě spolku Arnika o změnách územního plánu Prahy. Zrovna jsme se sochařem Peterem Balharem a kunsthistorikem Martinem Horáčkem připravovali první besedu Revue Beau! na téma Obroda, revitalizace a udržitelný rozvoj města, a když jsem zval Vlada, tak se nabídl, ať debatu uděláme u něj. Genius loci jeho ateliéru V jámě skvěle zafungoval a my u něj uspořádali další čtyři ročníky. Co nás spřátelilo kromě naší přirozené kreativity, byla špatná zkušenost s plíživou prohnilostí korupce, kdy metoda ruka ruku myje a zákulisní nefér boj o zakázky, včetně vytěsnění kritiky, zabíjejí zdravé vize a poškozují veřejný prostor a společnost.
Tyto hrozby a výzvy jsme se i za Vladova autorského přispění pokusili vylíčit ve sci-fi Náměstí Sametové revoluce, ze které následuje ukázka „U Zlatého prstenu“. Šlo nám v kostce o to, že kulturní, ekologický a sociální cit jsou zdrojem prosperity, ne naopak. Živá přirozenost kontextu je krása, kterou lidé často pro oči nevidí. Až opustíme v české kotlině tíhu přízemních obav a apriorních tvrzení, že doma není nikdo prorokem, všem se nám konečně oddechne a zase budeme světoví, jak už se nám i dříve skvěle dařilo. Není to těžké, naopak, stačí dobrá vůle dát naší romantické touze křídla, jako to dokázal Vlado Milunić.


Ceny:
- Ocenění za Tančící dům, AIA LA Design awards, Honor award Frank O. Gehry - V. Milunić, 1993
- Nejlepší design roku časopisu Time magazine, 1996
- Stříbrná medaile Hl. m. Prahy a primátora o rozvoj mezinárodního ohlasu Prahy, 1998
- 2x Cena primátora za Tančící dům a za rekonstrukci domu U Zlatého prstenu, 2000
- Vyznamenání Ante Starčeviće za celoživotní dílo, Chorvatská republika, 2019



















U Zlatého prstenu

The Golden Ring



Kolaps města po svém děsivém vyvrcholení přináší úlevu jak po horečce. Naši hrdinové začínají hledat inspiraci pro založení krásného a zdravého města.

Vlaďka: „Kdo má první vizi města?“
Pepa: „To jsem na vás zvědav.“
Ornello: „Při studiu historie Prahy jsem narazil na jednu zajímavost. Myslím, že by pro naši inspiraci mohla být první klíč. Je to rébus. Tady v Literární kavárně v Týnské, v domě U Zlatého prstenu, se traduje stará pověst. Před několika staletími byl na popravčím lešení na Staroměstském náměstí sťat velmistr pronásledovaného řádu templářů. Velmistr v hrobě v znesvěcené zemi však neměl pokoje a drže si v podpaží uťatou hlavu projížděl se na koni městem. Když tudy jednou jel maje ukrutnou žízeň, vstoupil do krčmy. Poručil si pivo, přiložil džbán k ústům a pil mocnými doušky. Pivo však jeho hlavou protékalo na podlahu. Poručil si ještě několik džbánků, ale stále ne a ne žízeň uhasit. Sličná krčmářova dcera mu poradila, aby si hlavu nasadil na krk a pak pil. A stalo se, že templář svoji žízeň konečně uhasil. I sundal si zlatý prsten s nádherným drahokamem a s vřelými díky jej daroval krčmářově dceři. Ona a její otec se stali náramnými boháči a na památku této šťastné události nechali nad vchod domu vsadit velký zlatý prsten jako domovní znamení.“
Olin: „Z toho plyne ponaučení, že chceme-li pít, je třeba mít hlavu na správném místě.“
Káča: „A druhé poučení je, že když se ve správnou dobu na správném místě stane správná věc, z čista jasna tam vytryskne ze země genius loci jak pramen živé vody.“
Vlaďka: „Paráda! A ti, co z pramenu chodí pít, uhasí svou žízeň po životě.“
Olin: „Mají-li ovšem hlavu na svém místě.“

Káča: „Víte, kdo naši literární kavárnu jako součást Galerie hlavního města Prahy navrhl a postavil? Ono se to moc neví, byl to nejznámější pražský architekt Vlado Milunić.“
Olin: „Nejznámější a řevnivými architekty díky tomu i nejopovrhovanější. Nemohou mu zapomenout, že za posledních 20 let postavil s Frankem Gehrym jediný pražský světoznámý dům.“
Vlaďka: „Koho to vidí moje oči! Hle, na baru stojí náš pan architekt Vlado Milunić a Martinu Horáčkovi, známému historikovi umění, zrovna žehrá na svůj krutý osud zavržené superhvězdy. Vlado, Martine, jak se daří? Pojďte k nám a poraďte nám!“
Vlado Milunić: „Právě jdu z rozhlasu, a chca nechca vám musím zopakovat: je něco shnilého v tomto městě! Jak říkal Ludvík Vaculík, trh má zlú povahu, je nenasytný, sobecký a nevzdělaný.“
Káča: „Ano, to se potvrdilo, město díky neviditelné ruce trhu zkolabovalo. Jak se vám Vlado povedlo postavit tuto naši oblíbenou kavárnu?“
Vlado: „Dům U Zlatého prstenu jsem dělal současně se stavbou Tančícího domu a s Hvězdou na Petřinách a ateliér jsem měl za rohem v Celetné v Hrzánském paláci od Alliprandiho.“
Káča: „Úžasná 90. léta...“
Vlado: „No ano, podobnou rekonstrukci, rockový klub Radost FX jsem dělal hned po Sametu v Bělohradské. Rekonstrukce Zlatého prstenu na Galerii hlavního města Prahy se mi líbila, připomínala mi Galerii Uffizi ve Florencii, která byla také původně obytným palácem a návštěvníci jsou s uměním v příjemných intimních prostorech pokojů a ne ve velkých ratejnách jako v Louvru. Pamatuji si tu na provozovnu Pražské stavební obnovy pro Ungelt a na šílený bordel a na rozpojený dešťový svod, ze kterého tekla voda do suterénu. A, to byl další šok, v přízemí v největší nádherné místnosti se štukovým stropem byla hnusná trafostanice. Náš hlavní husarský kousek byl, že jsme ji přemístili do suterénu. Udělal jsem nová vstupní vrata, obnovil zazděná okna, nad vstupem jsem plánoval kinetickou plastiku s nápisem galerie, kterou mi blbí památkáři nepovolili. Tady na dvoře jsem udělal nové pavlače a eliptická okna na schodišti, aby bylo možné z prostoru galerie vyjít ven a z výšky sledovat, co se děje dole na kavárenském dvoře, kde se mohou v klidu pořádat přednášky, koncerty a výstavy aniž by někoho rušily.“
Vlaďka: „Vida, co vše by se dalo. Dnes lidi ani neví, že jsou v galerii nebo naopak, že ve dvoře je kavárna.“
Vlado: „Škoda, že tu chybí navrhované popínavky jak je zvykem ve Florencii, dvůr domu by získal malebné kouzlo a intimitu. Také se uvažovalo, že na půdě bude dětský koutek, kde se budou děti pokoušet o malby a sochy. A o vstupní hale jsem měl jinou představu...“
Káča: „To jsou všechno důležité informace, jak chytře a s citem jste to dělal. Ve srovnání s tím, jak současný Sbor expertů pro památkovou péči nechal neznámému investorovi vybourat dům U Sixtů v Celetné kvůli investici do ixtého zbytečného hotelu.“
Olin: „Je to jeden velký smutný příběh. Co v Praze staletí pomalu rostlo jak korálový útes, je dnes díky neschopnosti rozvrácené dvoukolejné památkové péče v sekundě nenávratně pryč. Velké peníze ve špatných rukou přináší velké neštěstí.“

Vlaďka: „Vlado, ještě vás napadá nějaká důležitá drobnost, která se U prstenu nedotáhla?“
Vlado: „Ano..., jde o kovanou mříž nad hlavním vchodem od Týnského chrámu. Je nedodělaná.“
Ornello: „Co jí schází?“
Vlado: „Nad vchodem chybí mimo jiné figurky milenců. Sám jsem je vymodeloval, ale kovář na ně tehdy pro samé peníze zapomněl. Víte, jen lidská láska umí spojit věc, místo a čas a dát zlatému prstenu smysl. Jen přirozený život probudí dřímajícího genia loci.“
Káča: „Vida, jak prosté.“
Ornello: „Život může genia loci probudit, ale co když se život s duchem místa míjí? Praha nikdy nebyla živější než dnes, je tu spousta lidí, cizinců, aut - a přesto, jako by se duch města vytrácel. Christian Norberg-Schulz psal o geniu loci staré Prahy, ale kde je genius Prahy 2015?“
Martin Horáček: „Genius loci není nějaký duch-strašidlo. Jeho charakter nezávisí jen na tom, jak místo vypadá, jestli je kopcovité, zalesněné, stinné nebo slunné. Jde o to, jaký k němu mají vztah jeho obyvatelé, jak se chovají, co hledají, co očekávají, jak moc ho mají rádi.“
Káča: „Přesně, píšu vizi probuzeného města číslo jedna.“



Olin: „Láska a slunce nad hlavou, oslava života, to je radost.“
Pepa: „Pěkná vize, té bych rozuměl.“
Ornello: „Tady se nám klube vize přirozeného světa jedna báseň.“