Konference předsedů evropských výborů parlamentů členských států EU (tzv. malý COSAC) v Sofii dnes mj. řeší připravovanou pracovní skupinu pro revizi subsidiarity (tj. aby se v EU nedělala rozhodnutí na vyšší úrovni, než je z hlediska účelu nutné). Evropský výbor našeho Senátu k tomu připravil soupis některých konkrétních praktických podnětů formulovaných předchozími zasedáními COSAC. K textu se připojila velká část národních parlamentů EU. Je to poměrně technické čtení, ale pro zájemce zde zveřejňuji jeho text.

Poziční dokument delegace Senátu Parlamentu ČR na konferenci COSAC, který bude předložen jako příspěvek do činnosti Pracovní skupiny pro subsidiaritu, proporcionalitu a „dělat méně, ale efektivněji“

Oceňujeme snahu Evropské komise zajistit lepší uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality, jejímž dokladem je zřízení Pracovní skupiny pro subsidiaritu, proporcionalitu a „dělat méně, ale efektivněji“. Je jen správné, že se Komise rozhodla provést hlubší přezkum nevyužitého potenciálu uplatňování těchto základních zásad práva EU, které jsou velmi důležité i pro demokratické fungování a demokratickou odpovědnost v EU.
Mechanismus kontroly subsidiarity zakotvený v Protokolu č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality připojeném ke Smlouvám byl výsledkem pociťovaného nerespektování zásady subsidiarity v každodenní politice EU a nedostatečnosti mechanismů vnitřní kontroly v institucích EU. Národní parlamenty byly považovány za přirozené strážce této zásady.
Jsme si plně vědomi toho, že posouzení souladu se zásadou subsidiarity je nakonec posouzením politickým. Jsme však také přesvědčeni, že v rámci stávajících Smluv je možné dosáhnout praktických zlepšení procesů a přístupu tak, aby cíle zásady subsidiarity a její kontrolní mechanismus měly co největší účinek.
Proto bychom rádi upozornili Pracovní skupinu na příspěvky COSAC, které byly přijaty od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Rádi bychom zdůraznili, že tyto příspěvky byly přijaty konsensem delegací, které jsou zpravidla vedeny předsedy výborů pro evropské záležitosti, tj. členy národních parlamentů se značnými zkušenostmi se záležitostmi EU a zvláště s kontrolou subsidiarity. Na základě těchto příspěvků chceme poskytnout Pracovní skupině několik doporučení. Dodáváme však, že tento poziční dokument nevylučuje další příspěvky COSAC či jednotlivých národních parlamentů k činnosti Pracovní skupiny.
Tento poziční dokument obsahuje čtyři doporučení (včetně odůvodnění) založená na příspěvcích COSAC přijatých v letech 2010 až 2017:
1. Období od poloviny prosince do začátku ledna, kdy instituce EU nejednají, a případně i další taková období by se neměla započítávat do lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek národních parlamentů o rozporu se zásadou subsidiarity, stejně jako se do této lhůty již dnes nezapočítává měsíc srpen.
2. Komise by si měla stanovit vnitřní lhůtu osmi týdnů na zaslání odpovědí na odůvodněná stanoviska národních parlamentů. Tato lhůta by měla začínat uplynutím lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek. Měsíc srpen a všechna další období, která by se nezapočítávala do lhůty pro zaslání odůvodněných stanovisek, by se analogicky neměla započítávat ani do lhůty pro zaslání odpovědí Komise.
3. Jestliže Komise navrhne nahradit, změnit či doplnit legislativní akt nebo návrh legislativního aktu, který vyvolal přijetí významného počtu odůvodněných stanovisek, měla by v důvodové zprávě ukázat, jakým způsobem zohlednila tyto již v minulosti vyjádřené obavy z porušení zásady subsidiarity nebo jakým způsobem se skutečnosti či úvahy relevantní pro posouzení souladu nového návrhu se zásadou subsidiarity změnily od přijetí předchozí legislativy.
4. Důvodové zprávy návrhů legislativních aktů by měly obsahovat více informací ze zpráv o posouzení dopadů, zejména kvalitativní a kvantitativní analýzu relevantní pro posouzení souladu návrhu legislativního aktu se zásadou subsidiarity, aby byly tyto informace dostupné ve všech úředních jazycích EU.
Poslední část tohoto dokumentu vyzývá k praktičtěji orientovanému a otevřenějšímu přístupu k dialogu o subsidiaritě mezi národními parlamenty a Komisí.

1. Vyloučení dalších období kdy instituce EU nejednají z počítání osmitýdenní lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek
Příspěvek LV. COSAC (Haag, 12. – 14. června 2016)
3.1. COSAC znovu opakuje příspěvek LIV. COSAC z Lucemburku k proceduře „žluté karty“ (odstavec 4) a k potřebě zlepšení v rámci stávajících Smluv. COSAC rovněž opakuje výzvu Evropské komisi, aby zvážily vyloučení určitých období z osmitýdenní lhůty. COSAC oceňuje stávající nezapočítávání měsíce srpna a dává Komisi podnět, aby na tuto praxi stejným způsobem navázala i ohledně výše uvedené výzvy.
Příspěvek LIV. COSAC (Lucemburk, 29. listopadu – 1. prosince 2015)
4.2. COSAC informuje Evropskou komisi, že velká většina parlamentů, jejichž názory jsou zachyceny ve 24. pololetní zprávě, považuje za vhodné, aby se období mezi polovinou prosince a Novým rokem nezapočítávalo do osmitýdenní lhůty pro kontrolu subsidiarity, a že většina parlamentů rovněž uvedla, že období, kdy nejednají instituce EU, by měla být rovněž vyloučena. Tato období by měla být každoročně oznámena Evropskou komisí.
4.3. COSAC vyzývá Evropskou komisi, aby zvážila vyloučení těchto období z osmitýdenní lhůty a vyzývá nadcházející nizozemské předsednictví, aby informovalo COSAC o dalším vývoji v této záležitosti.
Je na každém parlamentu, aby si stanovil vnitřní postupy pro kontrolu subsidiarity, nicméně přijetí odůvodněného stanoviska obvykle vyžaduje analýzu návrhu legislativního aktu, komunikaci s vládou, projednání v jednom či více výborech a v některých parlamentech i projednání na plénu. To není snadné stihnout během osmi týdnů, přihlédneme-li k vnitřnímu časovému plánování v parlamentech. Na druhou stranu je zřejmé, že obecné prodloužení osmitýdenní lhůty, které je čas od času navrhováno, by vyžadovalo změnu Smluv. To by však nemělo bránit praktickým opatřením týkajícím se období institucionálních prázdnin.
Již v roce 2009 si Komise uvědomovala, že v některých případech osmitýdenní lhůta reálně neumožňuje národním parlamentům provést kontrolu subsidiarity. Proto Komise učinila prohlášení, že zohlední letní parlamentní prázdniny a celý měsíc srpen nebude započítávat do osmitýdenní lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek. (Je však třeba dodat, že v srpnu jsou též institucionální prázdniny EU.) Toto Komise učinila pouhým dopisem svého předsedy a své místopředsedkyně. Tato praxe byla do té doby zachovávána a nikdy nebyla zpochybněna z hlediska souladu se Smlouvami.
Národní parlamenty opakovaně navrhovaly, aby se do lhůty nezapočítával nejen měsíc srpen, ale i přestávka v období od poloviny prosince do začátku ledna. Je mnoho praktických důvodů, proč k tomu přistoupit. Za prvé, přestávka v jednání orgánů EU znamená, že se nekonají žádná legislativní jednání. Za druhé, v řadě národních parlamentů je v tomto období rovněž přestávka, což fakticky zkracuje čas, který mají na kontrolu subsidiarity. Za třetí, vzhledem k pracovnímu plánování Komise vrcholí její legislativní aktivita před koncem roku. Řada legislativních návrhů je Komisí předkládána ve druhé polovině listopadu a začátkem prosince. To zvyšuje časový tlak na národní parlamenty. Vyloučení tohoto obvykle dvoutýdenního období institucionálních prázdnin v EU by z praktického hlediska usnadnilo provádění kontroly subsidiarity. V souladu s výše citovaným příspěvkem LIV. COSAC by mohly být vyloučeny i další období, kdy instituce EU nejednají, která by byla ročně vyhlašována Evropskou komisí.
Proti tomuto návrhu nelze postavit přesvědčivé argumenty, jestliže podobné opatření funguje ohledně měsíce srpna, aniž by to působilo jakékoli problémy. Zejména nemůže dojít k žádnému zpomalení legislativního procesu EU, neboť i ve stávající osmitýdenní lhůtě jsou návrhy legislativních aktů pravidelně předmětem jednání v Radě a jejích pracovních orgánech. Kromě toho čl. 4 Protokolu (č. 1) o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii stanoví, že v naléhavých případech lze s odůvodněním přijmout legislativní akt i před uplynutím osmitýdenní lhůty.
Období od poloviny prosince do začátku ledna, kdy instituce EU nejednají, a případně i další taková období by se neměla započítávat do lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek národních parlamentů o rozporu se zásadou subsidiarity, stejně jako se do této lhůty již dnes nezapočítává měsíc srpen.

2. Kvalita a rychlost reakcí Komise na odůvodněná stanoviska národních parlamentů a dokládání dopadu odůvodněných stanovisek
Příspěvek LVI. COSAC (Bratislava, 13. – 15. listopadu 2016)
1.2 V oblasti politického dialogu mezi Evropskou komisí a národními parlamenty spatřuje COSAC potenciál zkvalitnit odpovědi na odůvodněná stanoviska národních parlamentů, a proto navrhuje, aby Evropská komise lépe reagovala na specifické výtky národních parlamentů v období ne delším než osm týdnů a aby analyzovala všechna možná hlediska při přípravě svých odpovědí, zejména došlo-li ke spuštění mechanismu „žluté karty“. COSAC rovněž zdůrazňuje význam diskusí a výměn názorů na kontrolu subsidiarity mezi národními parlamenty.
Příspěvek LV. COSAC (Haag, 12. – 14. června 2016)
3.2 COSAC podporuje úsilí Evropské komise o zajištění kvalitnějších a rychlejších odpovědí na odůvodněná stanoviska a příspěvky národních parlamentů.
Příspěvek LIV. COSAC (Lucemburk, 29. listopadu – 1. prosince 2015)
4.4. COSAC dále opakuje svou výzvu Evropské komisi, aby usilovala o kvalitnější a rychlejší odpovědi na odůvodněná stanoviska.
Příspěvek L. COSAC (Vilnius, 27. – 29. října 2013)
4.5. COSAC potvrzuje své úsilí o posílení demokratické legitimity EU, a proto navrhuje následující:
- COSAC vyzývá instituce EU, aby dokládaly dopady odůvodněných stanovisek a příspěvků národních parlamentů v rámci politického dialogu;
- COSAC znovu vyzývá Evropskou komisi, aby zajistila kvalitnější a rychlejší odpovědi na odůvodněná stanoviska příspěvky národních parlamentů v rámci politického dialogu.
Příspěvek XLIX. COSAC (Dublin, 23. – 25. června 2013)
26. COSAC uznává práci Komise s velkým počtem odůvodněných stanovisek od národních parlamentů. COSAC nicméně vybízí Komisi, aby na odůvodněná stanoviska národních parlamentů odpovídala rychleji a s větším zaměřením na argumenty obsažené v každém odůvodněném stanovisku.
Vzhledem ke striktní osmitýdenní lhůtě pro provedení kontroly subsidiarity v národních parlamentech (včetně vlastního seznámení se s návrhem) by bylo vhodné, kdyby i Komise byla schopna včas odpovídat na odůvodněná stanoviska. To by usnadnilo navazující kontrolu návrhů legislativních aktů národními parlamenty, zejména dialog s vládou, která souběžně vyjednává o návrhu v Radě.
Výsledky Komise v tomto ohledu nejsou příliš uspokojivé. Například odpovědi Komise na poslední tři odůvodněná stanoviska českého Senátu byly doručení po 71, 82 resp. 121 dnech od uplynutí lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek národními parlamenty, tj. 10 až 17 týdnů poté, co Komise obdržela všechna odůvodněná stanoviska od národních parlamentů.
Považovali bychom za vhodné, pokud by se Komise zavázala reagovat na každé odůvodněné stanovisko ve lhůtě osmi týdnů od konce lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek k danému návrhu legislativního aktu. Období nezapočítávaná do lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek by měla být vyloučena rovněž z počítání lhůty pro zaslání reakce Komise.
Komise by si měla stanovit vnitřní lhůtu osmi týdnů na zaslání odpovědí na odůvodněná stanoviska národních parlamentů. Tato lhůta by měla začínat uplynutím lhůty pro zasílání odůvodněných stanovisek. Měsíc srpen a všechna další období, která by se nezapočítávala do lhůty pro zaslání odůvodněných stanovisek, by se analogicky neměla započítávat ani do lhůty pro zaslání odpovědí Komise.
COSAC nikdy příliš konkrétně neuvedl, co přesně by se mělo zlepšit na odpovědích Komise na odůvodněná stanoviska, kromě požadavku, aby byly tyto odpovědi specifičtější. Je povinností národních parlamentů uvést důvody, proč považují návrh legislativního aktu za rozporný se zásadou subsidiarity. Pokud tyto důvody nejsou uvedeny dostatečně jasně a konkrétně, nelze očekávat, že odpověď Komise bude podrobná. Pokud však odůvodněná stanoviska obsahují zevrubnou argumentaci, odpověď Komise by se neměla omezit na pouhé zopakování důvodové zprávy návrhu, protože teze v ní obsažené již byly národními parlamenty v rámci kontroly subsidiarity posouzeny. Zlepšení je možné na obou stranách. Určité návrhy, jak přistupovat k dialogu o subsidiaritě mezi národními parlamenty a Komisí, jsou nastíněny v části 4 tohoto dokumentu.
Pokud jde o dokládání dopadu odůvodněných stanovisek (příspěvek L. COSAC citovaný výše), dobré shrnutí poskytují výroční zprávy Komise o uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality. Politický cyklus EU však zpravidla přesahuje jednoletý rámec těchto zpráv. Komise by měla být schopna doložit, že setrvale věnuje zásadě subsidiarity zvláštní pozornost v těch oblastech politiky EU, v nichž se v minulosti vyskytly pochybnosti národních parlamentů o souladu iniciativ EU se zásadou subsidiarity. To jsou i případy, kdy Komise navrhuje nahradit, změnit či doplnit stávající legislativu (nebo neúspěšný návrh), která se setkala s významným počtem odůvodněných stanovisek národních parlamentů. V těchto případech lze očekávat podrobnou kontrolu subsidiarity nového návrhu legislativního aktu. Proto by bylo užitečné, pokud by Komise byla schopna doložit, jakým způsobem se nový návrh vypořádává se stávajícími námitkami týkajícími se zásady subsidiarity nebo (případně) jak se skutečnosti či úvahy relevantní pro posouzení souladu nového návrhu se zásadou subsidiarity změnily oproti stávající legislativě. Tato praxe by mohla usnadnit kontrolu subsidiarity a pomoci překonat rozdílné názory v rané fázi legislativního procesu EU. Zároveň by byla úzce zaměřena na nejkontroverznější oblasti legislativy EU.
Jestliže Komise navrhne nahradit, změnit či doplnit legislativní akt nebo návrh legislativního aktu, který vyvolal přijetí významného počtu odůvodněných stanovisek, měla by v důvodové zprávě ukázat, jakým způsobem zohlednila tyto již v minulosti vyjádřené obavy z porušení zásady subsidiarity nebo jakým způsobem se skutečnosti či úvahy relevantní pro posouzení souladu nového návrhu se zásadou subsidiarity změnily od přijetí předchozí legislativy.
Tento návrh souvisí rovněž s problémem, kterým se zabývá následující část 3 tohoto dokumentu.

3. Lepší odůvodňování návrhů legislativních aktů z hlediska zásad subsidiarity a proporcionality
Příspěvek XLV. COSAC (Budapešť, 29. – 31. května 2011)
4.3 Nezbytným předpokladem toho, aby mohly národní parlamenty provádět kontrolu subsidiarity tak, jak to Lisabonská smlouva zamýšlí, je podrobné odůvodnění návrhů Komise. COSAC uznává stávající úsilí Komise tomuto dostát, ale zdůrazňuje, že Komise musí v tomto úsilí pokračovat a přidat.
Příspěvek XLVI. COSAC (Varšava, 2. – 4. října 2011)
2.3 V souladu s čl. 5 Protokolu č. 2 COSAC zdůrazňuje, že pro výkon pravomocí národních parlamentů je nezbytné, aby bylo možné posoudit finanční dopady návrhů legislativních atků EU a v případě směrnic i dopady na právní řád. COSAC dále připomíná, že návrhy legislativních aktů EU by měly být odůvodněny na základě kvalitativních a kvantitativních údajů. COSAC poznamenává, že odůvodnění souladu se zásadou subsidiarity v důvodových zprávách Komise dosud neodpovídají požadavkům čl. 5.
2.4 COSAC shledává, že národní parlamenty mají výhrady ke kvalitě a nezávislému charakteru zpráv o posouzení dopadů návrhů legislativních aktů EU, které jsou někdy schematické a jejich obsah je věcně nedostatečný. COSAC upozorňuje na návrh řady národních parlamentů, aby byla plná znění posouzení dopadů překládána do všech úředních jazyků EU.
Je povinností Komise odůvodnit jednání na úrovni EU z hlediska zásad subsidiarity a proporcionality. Toto odůvodnění má být součástí návrhu legislativního aktu. Pokud takové odůvodnění chybí, nebo je zjevně nedostatečné (povrchní), nelze od národních parlamentů očekávat, že si ho budou domýšlet. Parlamenty by případně mohly považovat takový návrh za rozporný se zásadou subsidiarity ve formálním smyslu s argumentem, že neobsahuje nezbytné odůvodnění.
Je třeba zdůraznit, že od přijetí výše citovaných příspěvků COSAC došlo k významnému zlepšení praxe Komise při odůvodňování návrhů legislativních aktů. Úsilí Komise v tomto směru uznáváme a podporujeme. Považujeme však za možné a nutné pokusit se o další zlepšení.
Nejobsáhlejší veřejně dostupný zdroj informací umožňující posouzení souladu se zásadou subsidiarity je posouzení dopadů prováděné Komisí. Tato posouzení dopadů však nejsou překládána do všech úředních jazyků EU. Proto nejsou snadno dostupná všem občanům EU a členům národních parlamentů, neboť nelze očekávat, že parlamentní administrativa během osmitýdenní lhůty tato posouzení dopadů přeloží. Ačkoli lze ocenit, že Komise překládá shrnutí posouzení dopadů do všech úředních jazyků EU, tyto dokumenty jsou obvykle velmi stručné a neobsahují mnoho informací, které by nebyly obsaženy již v důvodové zprávě návrhu legislativního aktu, který doprovázejí.
Proto lze doporučit, aby bylo více informací z posouzení dopadů, zejména kvalitativní a kvantitativní analýza relevantní pro posouzení souladu návrhu legislativního aktu se zásadou subsidiarity, obsaženo (reprodukováno) v důvodové zprávě návrhu legislativního aktu. Nejen, že by to usnadnilo kontrolu subsidiarity, ale také by to zvýšilo transparentnost legislativního procesu EU vůči občanům EU. Nepochybně by to zvýšilo požadavky na překlad, ale musíme brát do úvahy, že jazyková rozmanitost je kulturním dědictvím Evropy a že instituce EU by měly být schopny komunikovat se všemi občany (tj. ve všech úředních jazycích EU), zejména pokud jde o potenciálně citlivé otázky jako je potřebnost nové evropské legislativy.
Důvodové zprávy návrhů legislativních aktů by měly obsahovat více informací ze zpráv o posouzení dopadů, zejména kvalitativní a kvantitativní analýzu relevantní pro posouzení souladu návrhu legislativního aktu se zásadou subsidiarity, aby byly tyto informace dostupné ve všech úředních jazycích EU.

4. Výklad rozsahu zásady subsidiarity
Závěry XLVIII. COSAC (Nikósie, 14. – 16. října 2012)
2.1 COSAC shledává, že téměř všechny národní parlamenty při posuzování návrhů legislativních aktů berou v úvahu zásadu proporcionality, ačkoli jí v řadě případů podle Lisabonské smlouvy nepřiznávají stejné postavení jako zásadě subsidiarity. Ačkoli mezi národními parlamenty nepanuje shoda na tom, zda je možné proporcionalitu oddělit od subsidiarity, většina národních parlamentů zastává názor, že kontrola subsidiarity není dostatečně efektivní, pokud nezahrnuje i kontrolu souladu se zásadou proporcionality.
Mezi národními parlamenty nikdy nebyla shoda na tom, jak přesně by se měl vykládat rozsah zásady subsidiarity. Výše uvedená pasáž ze Závěrů XLVIII. COSAC to potvrzuje. Naprosto uznáváme, že je na každém národním parlamentu/komoře, aby si zvolila vlastní přístup. Přesto bychom rádi učinili několik poznámek, které by neměly být Pracovní skupinou přehlédnuty.
Čl. 5 odst. 3 Smlouvy o EU stanoví: “Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Vnitrostátní parlamenty dbají na dodržování zásady subsidiarity v souladu s postupem uvedeným v tomto protokolu.” To však není jediné ustanovení o subsidiaritě ve Smlouvách. Účel zásady subsidiarity je vyjádřen též v Preambuli Smlouvy o EU, v níž členské státy vyjadřují své rozhodnutí „pokračovat v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže občanům v souladu se zásadou subsidiarity“. Je zde jasná vazba mezi subsidiaritou a demokracií. Ve Smlouvách jsou i jiná ustanovení, která konkrétněji stanoví, jak mají být uplatňovány pravomoci EU.
Proč je toto důležité pro výklad zásady subsidiarity? Kontrola dodržování zásady subsidiarity je svěřena národním parlamentům, tedy politickým tělesům, nikoli tělesům soudním nebo auditním. Z toho plyne, že tato kontrola musí být chápána jako politická kontrola. Soulad se zásadou subsidiarity je možné skutečně posoudit jen ve vztahu k obsahu návrhu legislativního aktu a jeho možným dopadům, nikoli pouze ve vztahu k jeho obecně nastíněným cílům (které se někdy zdají být tím hlavním argumentem v důvodových zprávách návrhů legislativních aktů). Jinými slovy kontrola subsidiarity nemůže být chápána jako technický proces omezující se na otázky administrativní a ekonomické efektivity a účelnosti. Musí zohlednit i různé sociální a politické dopady spojené s navrhovaným jednáním. Přínosy jednání na úrovni EU (tj. přidaná hodnota jednání EU a snížení nákladů plynoucích z neexistence evropského řešení) musí být významné a musí obstát ve srovnání se zásahem do demokratického rozhodování a odpovědnosti v členských státech a se skutečností, že celoevropská řešení zpravidla nejsou schopna zohlednit preference všech členských států. Toto není otázka proporcionality, nýbrž subsidiarity, protože jde o způsob interakce mezi dvěma úrovněmi výkonu veřejné moci. Musíme mít na vědomí, že jednání na úrovni EU, které není přesvědčivě vysvětleno a nepřináší významné přínosy, může mít negativní dopad na vnímání politik EU ze strany veřejnosti, což se pak přenáší do vůle občanů EU vyjádřené v národních a evropských volbách a pomocí ostatních prostředků demokratického rozhodování.
Jedním z úkolů Pracovní skupiny je podle Rozhodnutí předsedy Komise „identifkovat oblasti politiky, kde by časem mohlo dojít k celkovému nebo částečnému zpětnému přenosu rozhodování a/nebo provádění na členské státy.” Zastáváme názor, že lze jen těžko najít celé oblasti politiky, kde lze navrátit rozhodování členským státům. Spíše se zdá, že v každé oblasti politiky jsou záležitosti, ohledně kterých panuje shoda členských států na tom, že je třeba je řešit společně na úrovni EU, a další záležitosti, ohledně kterých tato shoda nepanuje a v nichž členské státy preferují omezené nebo žádné iniciativy ze strany EU. Může být přínosnější zaměřit se na detaily než používat zásadu subsidiarity jako měřítko pro hodnocení celých oblastí politiky. Podobně často dochází k tomu, že se odůvodněná stanoviska vztahují jen k určité části návrhu legislativního aktu a lze jim snadno vyhovět změnou návrhu, spíše než jeho stažením.
Tato část není uzavřena žádným konkrétním doporučením, ale měla by být Pracovní skupinou vzata v úvahu v průběhu jejích jednání o tom, jak zlepšit uplatňování zásady subsidiarity.
Lisabonská smlouva nesvěřila národním parlamentům právo kolektivně vetovat evropskou legislativu. Spíše vytvořila formát pro vedení dialogu s Komisí. Samozřejmě, že národní parlamenty musí také průběžně sledovat, jak jsou jejich výhrady týkající se zásady subsidiarity zohledňovány jejich vládami v Radě, ale praktičtější a otevřenější přístup k dialogu o subsidiaritě mezi národními parlamenty a Komisí by podle našeho názoru přispěl k dobrému fungování Unie.