Zatím nevíme, jak odborná tělesa vyhodnotí nařčení prof. Martina Kováře z plagiátorství. Bez ohledu na to ale tato kauza nabízí možnosti reflexe některých aspektů etiky vědecké práce (a její důležitosti).

K aféře donedávna profesora FF UK a prorektora UK Martina Kováře, obviněnému skupinou doktorandů z plagiátorství, jsem se delší dobu nechtěl vyjadřovat, protože už více než 4 roky nejsem součástí vedení UK, nemám k věci k dispozici jiné než mediálně zprostředkované informace a historii moc nerozumím (i když jí mám rád a zajímám se o ní). Nakonec mě k pár poznámkám vyprovokoval text Otakara Jelínka (známému stěžovateli na prof. Halíka, čemuž se nevyhnul ani tentokrát) v Parlamentních listech (které nečtu, a každému doporučuji totéž, ale vypadlo to na mne z univerzitního monitoringu tisku) 7. 1. 2019. Bez ohledu na to, jak to přesně s prof. Kovářem bylo nebo nebylo, je totiž dobře občas problematiku etických standardů ve vědě reflektovat.
1. Předesílám, že dr. Martin Kovář byl jmenován profesorem v roce 2013 na základě hlasování Vědecké rady UK, o které jsem jí jako tehdejší rektor požádal na základě návrhu Vědecké rady, potažmo děkana FF UK. Všechny písemné podklady pro jmenovací řízení tedy prošly mýma rukama a byly projednány mým rektorským kolegiem. Myslím, že moji někdejší prorektoři a další členové kolegia mohou potvrdit, že jsme se všemi návrhy zabývali velmi důkladně.
2. Nehodlám se teď vyjadřovat k tomu, jestli skutečně k plagiátorství v tomto řípadě došlo. Indicie, shromážděné skupinou doktorandů, zní dosti přesvědčivě, ale považuji za vhodné vyčkat verdiktu odborníků, když jde o oblast, v níž sám odborníkem rozhodně nejsem.
3. Pan Jelínek tvrdí, že “doktorandi FF se nerozpakovali morálně ublížit prof.Martinu Kovářovi”, NB “vrcholnému představiteli university”. To je formulace, kterou (minimálně do definitivního vyjádření relevantních orgánů) zásadně odmítám. Poukázání na možné etické přešlapy je součástí samočistícího mechanismu akademické instituce a je etickou povinností členů akademické obce. Podobný odsudek by snad mohl připadat do úvahy, pokud by příslušné orgány prokázaly, že k etickému pochybení, poukazovanému skupinou doktorandů, ve skutečnosti nedošlo. I pak by ale bylo obtížné zpochybňovat dobrý úmysl. Jelínkův popukaz na to, že zvlášť vůči “bafuňáři” UK je to problém, je už úplně zvrácený.
4. Zdá se mi, že řadě lidí nepřipadá plagiátorství - lidově opisování - jako zase tak strašný problém. Vždyť kdo z nás někdy ve škole něco neopsal, že? Já se např. přiznávám, že k tomu, že jsem v roce 1980 “o prsa” odmaturoval z tehdy povinné ruštiny, významně přispěl tahák, který jsem “na potítku” dostal od spolužáka. Byla to doba, kdy jsem (poněkud nedospěle) chápal pohrdání ruštinou za nepřímé vyjádření nesouhlasu s okupací. Ne, že bych na to dnes byl hrdý, a bych byl raději, kdybych ruštinu doopravdy víc uměl. Jenže i když opisování ve škole tak trochu patří ke koloritu napětí mezi “študáky a kantory”, jde přece jen ve své podstatě o podvod a ve vědě je s podvody velmi vážný problém. 
Velmi hmatatelně je to v posledních letech cítit v mém oboru - biomedicíně. Ukazuje se, že některé (velmi draze vyvinuté) léky nefungují tak dobře, jak by podle výsledků vědeckého bádání měly. Z významné části za to asi může to, že část vědců se občas dopustí podvodu. Ne že by opisovali, ale třeba trošku upraví některé výsledky, které jim “kazí statistiku”, nebo je třeba úplně vypustí. Občas si dokonce někdo něco úplně zgruntu vymyslí (i když to snad bude docela vzácné). Odhalit tento druh podvodu je velmi obtížné, až skoro nemožné, ale zcela konkrétním důsledkem může být, že řekněme vaše malá dcerka umře, i když by neměla. A to už opravdu není jen nějaký teoretický, filosofický problém kterým se zaobíráme jen tehdy, když už nevíme, co bychom roupama dělali.
5. Dějiny Stuartovské Anglie počátkem novověku asi nemají takový potenciál ovlivnit náš život (nebo dokonce smrt), ale fixlování (znovu opakuji: bez ohledu na to, jestli k němu v tomto konkrétním případě opravdu došlo) pořád problémem zůstává. Jde o to, že nějaké tvrzení ve vědeckém textu buď může být výsledkem mnohahodinové, mnohatýdenní nebo dokonce mnohaměsíční úmorné dřiny v laboratoři, ve vykopávkách nebo v archivech, anebo otázkou párvteřinového “kreativního překladu” někoho, kdo ono úmorné úsilí absolvoval. Proto je plagiátorství neférovou vědeckou zkratkou - místo abych na Lamborghini roky těžce vydělával, za pár vteřin ho ukradnu.
6. Aby bylo jasno, je zcela vpořádku a záslužné přinášet českému odbornému i širšímu publiku výsledky práce jiných vědců. I proto si myslím, že ať to s kauzou prof. Kováře dopadne nakonec jakkoliv, nic to nezmění na tom, že jeho inkriminované knihy jsou dobrou četbou a dobrým zdrojem pro orientaci v dané problematice. Jen je prostě problém s tím rozlišením mezi vlastní původní vědeckou prací a překladem. Z hlediska běžného čtenáře to nemusí být moc významné. Z hlediska posuzování vědeckého přínosu autora (a na něj navázaná různá habilitační, profesorská či grantová řízení) je to zcela zásadní. Je nutné rozlišovat mezi vlastním vědeckým přínosem a popularizací vědecké práce jiných (která je nesporně také nesmírně záslužná a potřebná). Tolik také k poznámce O. Jelínka, že “Kovářova kniha Stuartovská Anglie byla oceněna Klubem autorů literatury faktu jako nejlepší práce mezi historiky do 39 let”. Ano, jako literatura faktu (popularizační) nejspíš ano. Jako původní vědecká práce - počkáme na výstupy etických komisí.
7. Pan Jelínek píše: “V poslední době se v naší společnosti rozmohl nebezpečný nešvar, že se plagiátorství začalo používat jako instrument politického boje pro znemožnění protivníka”. Není v tomto nijak originální, podobný názor bylo možné slyšet už dříve. Nicméně ho považuji za nebezpečný. Podvody (obecně, a ve vědě zvláště) je potřeba řešit bez ohledu na to, jak to komu - třeba politicky - zrovna hraje nebo nehraje do karet. Navíc, i když chápu, že vedení Univerzity Karlovy má i jistý přesah do politiky, považovat poukázání na možný vědecko-etický problém prorektora za “instrument politického boje” je asi trochu mimo. Nehledě na tvrzení O. Jelínka, že “jsme svědky řady afér, týkajících se našich politiků, kteří  v důsledku usvědčení z „plagiátorství“ resignovali na svá politická místa”. Asi špatně sleduji naši politickou scénu, ale o žádném takovém případu v ČR nevím, natož o “řadě”.
8. Prof. Kovář je asi trochu obětí (už teď, bez ohledu na to, jak dopadne prověřování) stavu, který sám nezpůsobil. Absence jasného oddělování, co je vlastní výzkum a co je popularizace, je v našem akademickém prostoru (asi více společensko- než přírodovědném) obávám se dost rozšířená. Z tohoto hlediska by jeho kauza mohla přispět k jisté katarzi, že takovéto rozlišení je důležité. Pouhé vnější znaky vědecké práce (např. poznámkový aparát) ještě nezbytně původní vědeckou práci nedělají. Je přitom třeba velmi zdůraznit, že přehledové práce (které shrnují, třídí, analyzují a nejlépe i nějak syntetizují původní vědecké práce jiných) jsou velmi zásadní formou vědecké práce, bývají vědci velmi ceněné a citované a - jsou-li opravdu dobré - nastiňují možné směry dalšího bádání. Jen prostě musí být jasné, co je co. V tom mimochodem spatřuji potenciálně slabý článek kritiky prof. Kováře, tak jak jsem ji měl zatím možnost “načíst” - nevím, do jaké míry kritizované texty “předstírají”, že jsou odborným textem, nebo naopak přiznávají, že jsou textem popularizačním či shrnujícím (i když u shrnujících textů by měla být minimální závislost na jediném nebo několika málo zdrojích).
9. Pan Jelínek ještě píše, že mu připadá “nepřípustné, aby byly dodatečně zpochybňovány řádně obhájené bakalářské, magisterské nebo doktorské práce”. Přijde mu to stejné jako zpochybňovat rozsudky nezávislých soudů. Já bych připodotknul, že zpochybnění rozsudků nezávislých soudů už zachránilo nejdnomu odsouzenci krk před oprátkou. Už úplně na okraj podotýkám, že tato argumentace je zvláště zarážející od někoho, kdo dlouhodobě zpochybňuje jedno z profesorských řízení na UK. Zpochybňování toho, co jsme dosud chápali jako pravdu, je podstatou vědy. Souhlasím částečně, že pokud by někde frekvence pochybení začala výrazně narůstat, je potřeba se důkladně podívat na kvalitu instituce. Nesouhlasím ovšem s tím, že by za to, že byl podveden, byl odpovědný podvedený (Jelínek: “Hlavní odpovědnost v tomto ohledu spatřuji proto na straně vysokých škol”).