V Ankaře byl 19.12. zavražděn a v Moskvě 22.12. pochován ruský velvyslanec v Turecku. Smrt velvyslance mohly ze záznamu vidět milióny lidí. To je krajně neetické, netaktní a zveřejnit to může jen ten, komu je to jedno. Nějaký buran.
Po událostech „Arabského jara“ v Tunisku, Libyi a Egyptě se čekalo, co bude dál. Demonstrace v Damašku v lednu 2011 byly v zahraničí uvítány jako dlouho očekávané a kýžené události. Proč, to mi dodnes není jasné.
Malá země s omezenými možnostmi něco si v cizině a vůči cizině prosadit potřebuje ministry zahraničí, kteří jsou vidět a slyšet. Ne proto, že dělají hluk, ale protože mají co říci, když už toho nemají moc co nabídnout.
V článku Ibn Chaldún má pro nás vzkaz, publikovaném 10.12.2016 v tureckém deníku Daily Sabah, vyzval Ibrahim Kalın, mluvčí tureckého prezidenta a jeden z nejvzdělanějších mužů turecké politiky, ke smíru uvnitř ummy (obce věřících).
Už podruhé za necelých dvacet let hýbaly rakouské volby Evropou a podle některých horlivců snad i světem demokratických západních států, údajně ohrožených nástupem populistů a všelijaké podobné chamradě.
Už dlouho je zřejmé, že pokud se někdy Turecko stane členskou zemí EU, bude to jiné Turecko. Jiné, než jaké jsme je znali před dvaceti lety, před pěti lety nebo jak vypadá dnes.