Nastal první měsíc posledního roku prvního prezidentského mandátu Miloše Zemana a v naší zemi se začínají rojit kandidáti na nejvyšší úřad v zemi.
Nelibost a jisté rozladění vyvolalo u ministrů zahraničí evropských členů NATO oznámení, že se jejich summitu 5. a 6. dubna nezúčastní americký státní tajemník.
Mohlo by to být k trochu křečovitému smíchu, kdyby to nebylo k vzteku. Mám na mysli neuvěřitelnou hroší kůži a otrlost některých našich politiků, a to ještě v tom lepším případě, kdy vědí, co činí.
V posledních dnech přibývá hlasů, že jsme „ztratili Turecko“. Je to míněno jako smutné konstatování ztráty čehosi cenného, důležitého.
Na jedné straně emotivní turecký prezident a rozčilená klaka jeho stínů, na straně druhé jindy rozvážní Němci, Rakušané a Nizozemci.
Tak mi odpověděla dcera na dotaz, proč nečte některé texty v novinách a na sociálních sítích. Trochu mne to ranilo, ale pak jsem pochopil, že má pravdu. Není to její chyba, pokud vůbec to chyba je.
V neděli skončil „Parteitag“ Hnutí ANO. Jeho majitel, vůdce, ideolog, prorok a jediná hvězda (velikosti červeného trpaslíka) veřejně oznámil, co je jeho snem, když „náhodou spí“.