Pozoruhodnou figurou celého skandálu byl jistý Reza Zarrab, íránský podnikatel, přítel premiérova syna Bilala (ten se stal předmětem obecného posměchu za to, jak hloupě v celé aféře vystupoval).

Do tisku se dostala nahrávka rozhovoru ministra vnitra (jeden z těch, kteří rezignovali, dnes poslanec za vládní AKP) a jeho syna, taktéž obviněného. Otec mu řekl: „Jak tomu rozumím, mluví se o úplatcích ve vztahu k Rezovi Zarrabovi. Musíš říkat, že mám konzultační firmu, a že to dělám neoficiálně. Že s námi pracuje syn mého strýce, který je mi dlužen.“ Zarrab byl přítelem jiného íránského výtečníka, Babaka Zinjaniho, který je na „černé listině“ v USA a v EU za to, že pomáhal své zemi obcházet embargo. Obvyklý „nejmenovaný vysoce postavený zdroj“ řekl novináři z deníku Hürriyet (14.4.2014), že „američtí představitelé sdělili svým tureckým partnerům“, že „není důvod, aby se vláda znepokojovala“ možným Zinjaniho svědectvím o jeho stycích v Turecku. Jde totiž o to, že Zarrab (ženatý se známou tureckou zpěvačkou, má turecké, ázerbájdžánské a íránské občanství) se angažoval v podivných transakcích mezi Tureckem a Íránem, při kterých se do Íránu vyváželo zlato (zájemci se mohou pokusit najít statistiky tureckého obchodu se zlatem z let 2010-14, nárůst byl skutečně impresivní) a do Turecka se dovážela ropa.

Nejzajímavější mi na tom připadá, jak je „Zarrabova aféra“ podobná příběhu, který se odehrál u nás a v němž figuroval Íránec Shahram Abdullah Zadeh. Ten má české (byl ženatý s českou občankou) a íránské občanství a působil dlouho v Dubaji, kde se dostal do majetkového sporu se švagrem dubajského emíra. U nás byl zadržen v březnu 2013 pro gigantický daňový únik (http://domaci.ihned.cz/c1-61892510-policie-zadrzela-v-hotelu-hilton-iranskeho-obchodnika-s-ropou-kvuli-kraceni-dani; http://www.respekt.cz/fokus/exkluzivne-v-miliardove-kauze-iranskeho-obchodnika-figuruji-jmena-majitelu-biodiesel-trade). Scénář je velice podobný onomu „tureckému“, takže to vypadá na stejný modus operandi, možná v režii íránských tajných služeb.

Samozřejmě nejen Írán a USA mají v Turecku a okolí své zájmy, které ochraňují skoro za každou cenu. V Turecku jsou umístěny velké ruské investice, pobývaly tam ročně až tři milióny Rusů (na jihu Turecka vysílá ruský televizní kanál, vycházejí ruské noviny) a je mezi nimi opravdu hodně opravdu bohatých lidí. Rusové se patrně podílejí i na kšeftech s ilegální ropou. Jsou příliš dobří obchodníci, než aby nechali ladem takovou příležitost.

Turci, Rusové, Američané a Íránci nejsou zdaleka sami, kdo se v oblasti a v ropném byznysu angažuje. Jak se zdá z některých zpráv, ropa z KRG a Sýrie je natolik lákavá, že se k ní snaží dostat opravdu kdekdo. Seznam jmen zúčastněných zemí by byl dlouhý. Velice podrobně se tomuto tématu věnuje článek „ISIS Oil Trade Full Frontal: "Raqqa's Rockefellers", Bilal Erdogan, KRG Crude, And The Israel Connection“, dostupný na http://www.zerohedge.com/ISIS%20Oil%20Trade.html. Vřele doporučuji. O tom, jak Kurdové z Iráku prodávají svou ropu do Turecka a jak se na to tváří Bagdád a Washington, se píše hodně, za mnohé například http://www.nytimes.com/2013/12/03/world/middleeast/kurds-oil-deals-with-turkey-raise-fears-of-fissures-in-iraq.html?_r=0.

S jistotou se dokonce nedá vyloučit ani účast českých subjektů, třeba nevědomky a přes prostředníky, viz například Hospodářské noviny 23.4. 2015 (http://archiv.ihned.cz/c1-63904830-z-ruska-ci-beloruska-se-dovazeji-tuny-podezrele-nafty-obchodniku-vyrazne-pribyva…).

Tím snad aspoň částečně odpovídám na dotaz, zda zdroje informací mají nebo nemají pravdu. Myslím si, že mnohé z toho, co bylo napsáno a řečeno, pravda je. Na její odpudivosti nemění nic ani to, že část z veřejně dostupných informací jsou určitě lži, dezinformace nebo zjednodušující tvrzení. Má pravdu i Miloš Zeman, třebaže někdo jiný by na jeho místě volil méně jednoznačná tvrzení. (V tureckém tisku měla jeho slova z Ústí jen chabou odezvu, viz například Today´s Zaman z 10.12. 2015, http://www.todayszaman.com/diplomacy_czech-leader-voices-opposition-to-turkeys-eu-accession-bid_406591.html).

Pokud jde o údajné výcvikové tábory teroristů IS na tureckém území, mám o jejich existenci pochybnosti. Naopak mimo jakoukoli pochybnost je, že mnozí adepti členství i členové IS přecházejí přes turecké území oběma směry. Když si člověk uvědomí, že v Turecku je policista nebo četník (v uniformě nebo v civilu) pomalu na každém kroku, tak ho to může udivit, ale to je tak všechno, co se k tomu dá říct.

Objevovaly se zprávy, že jsou v Turecku léčeni ranění bojovníci IS, ale některé takové zprávy byly rychle vyvráceny. Jiné ovšem ne a tak je docela možné, že se tak dělo nebo děje. Deník Hürriyet Daily News přinesl 13. června 2014 informaci, že poslanec opoziční strany CHP obvinil vládu, že ochraňuje džihádistické militanty z IS a Fronty al-Nusra, a spolupracuje s nimi, což noviny doložily fotografií (z dubna 2014) údajného komandanta IS na lůžku ve státní nemocnici v Hatay. Vláda samozřejmě celou věc popřela (http://www.hurriyetdailynews.com/chp-lawmakers-accuse-turkish-government-of-protecting-isil-and-al-nusra-militants.aspx?pageID=238&nID=67750&NewsCatID=338 ). Jiný poslanec za tutéž stranu vládu obvinil, že dovoluje militantům z al-Nusra pobývat v útulku, který patří Diyanetu (nejvyšší státní úřad pro náboženské záležitosti), a to pod dohledem tajné služby MIT. Vláda prý také k tomuto účelu využívá peníze Diyanetu, které pocházejí od věřících (viz tamtéž). Další poslanec za CHP o dva týdny později upozornil na video, ukazující členy IS nebo al-Nusra při společné modlitbě zřejmě někde na předměstí Istanbulu (Hürriyet Daily News, 30.7. 2014). Video bylo zveřejněno na webových stránkách organizace, která je považována za tureckou odnož IS.

Za prokázané považuji, že Turecko oficiálně i skrytě podporuje některé skupiny, jež bojují proti vládě Bašára Asada. Nejsou to jen Turkmeni a je otázka, zda se nějaký materiál nemohl dostat i do rukou IS – s vědomím tureckých úřadů nebo nějakou fintou ze strany IS („Turkish governor blocks police search on Syria-bound truck reportedly carrying weapons“, Hürriyet Daily News 2.1. 2014; „Turkish main opposition says documents prove intel trucks were destined for al-Qaeda, ISIL“, 21.7. 2014).

Pozornost také zasluhuje malá ochota Turecka angažovat se přímo v syrském konfliktu. Je přitom známo, že v jednu chvíli se v roce 2014 v Turecku seriózně zvažovala případná invaze do Sýrie. Příčinou se mohlo stát hrozící zneuctění hrobky dědečka prvního osmanského sultána. Hrobka je na syrském území a má status turecké exklávy. Střeží ji strážní oddíl, jenž byl ohrožován bojovníky IS, kteří slíbili, že hrobku srovnají se zemí. Turecko na to reagovalo hrozbou, že útok na hrobku budou považovat za útok na své území a že jsou připraveni exklávu bránit. Hrobka zatím stojí, ale strážní oddíl byl stažen do Turecka a obě strany zachovávají zdrženlivost. Jak je vidět, i hrob dávno mrtvého předka dávno svržené dynastie může být casus belli.

Kromě tohoto případu se na veřejnosti (Twitter) objevila nahrávka ze schůzky šéfa tajné služby MIT s ministrem zahraničí a velením armády, na které ředitel tajné služby řekl, že „pokud se bavíme o legitimnosti možného vpádu do Sýrie, můžu tam prostě poslat pár lidí a nechat je na nás odpálit raketu. Legitimita se dá vyrobit.“ (Wikipedia, heslo Hakan Fidan). Pamatuju si, jaké pozdvižení to tehdy v Ankaře vyvolalo mezi diplomaty.

Na nic z toho nedošlo, i když třeba boje probíhaly těsně u hranic. Pokud nějaká střela dolétla na turecké území (téměř denně), obvyklou reakcí bylo několik výstřelů z děla směrem, odkud granát přilétl. Příčinou vlažného postoje armády i politického vedení mohla být mimo jiné malá ochota veřejnosti souhlasit s přímým angažmá tureckých ozbrojených sil v Sýrii. Tento postoj má dosti složité pozadí a nijak nesouvisí s tím, jestli a kdo kupuje ropu od IS.

Na otázku „jak to přijde, že je u člena NATO něco takového…možné“ je poměrně evidentní odpověď, ale asi nebude lehké ji strávit bez emocí. Určitě ne všechno, co se říká, se také skutečně děje nebo dálo. I malý díl z toho by stačil na gigantický malér. To, že se tak neděje, si vysvětluji tím, že si „každý chce škrábnout“. Syrskou vládu v této rovnici všichni ignorují, podobné je to s vládou v Bagdádu. Ta první nemá nad oblastmi žádnou kontrolu, ta druhá je kontroluje jen verbálně. Druhým důvodem bude to, že člen NATO je prostě příliš důležitý pro kolektivní obranu, než aby jej někdo z členských zemí veřejně kritizoval za nekalé praktiky. Tím spíš, že na nich mohou mít podíl i firmy a osoby z těchto zemí. Dalším členům NATO tím Turecko neškodí a v zásadě se chová přijatelně. Samozřejmě, že si toho jsou v Ankaře i „na trase“ dobře vědomi.

Mravní ponaučení? Když se chce člověk pohybovat ve světě, kde „je to doopravdy“, musí zvážit, kolik takové zátěže unese, aniž by přišel o osobní integritu. Musí si být jistý, že to dělá pro nějaký vyšší cíl (to bývají ti naivnější) nebo si sám před sebou zdůvodnit, proč je třeba být racionální a že to tak je dobře, protože to asi jinak v dané situaci nejde. Neznamená to ani zdaleka, že všichni politikové jsou bezcharakterní oportunisté. Logika politiky, domácí i zahraniční, je nemilosrdná. Kdo je příliš úzkostlivý, neměl by do ní vstupovat. Jsou situace, které prostě nemají dobré řešení a politik musí umět přijímat i hodně těžká rozhodnutí. Na diplomatech a vojácích pak obyčejně je, aby je realizovali.