Zemský ráj to na pohled
K naší smůle jen na ten první. Na druhý a všechny další je to spíš něco mezi Kocourkovem a orwellovským peklem.
Kolik ideologií, tolik rájů. Ráj židů, křesťanů, muslimů, jinak konstruovaný ráj komunistů, ráje blouznivců a romantiků, prostě každému podle jeho gusta. Jako v ráji si připadali Španělé, když se konečně doplavili do Karibiku, ale byli realisté a rychle pochopili, že ten pravý ráj musí být někde jinde. Ještě před nimi Portugalci krok za krokem objevovali cestu do Indie, a i když se jim v zámoří líbilo, s rájem si Afriku ani Indii nespletli. Věděli, že idea a svět kolem nich jsou dvě různé věci. Teprve po Rousseauovi se mohla objevit už nejen metafora, ale i přesvědčení o tom, že ráj mezi lidmi je možný, pokud ovšem by ho lidi nezkazili. Blouznivci nám chtějí ráj poskytnout i dnes a proto stále někdo napravuje svět.
Naše současná vláda je pozoruhodnou kombinací tří ideových a ideologických proudů, které spatřují ráj sice každý jinde, ale dovedou si vzájemně vyhovět a začít s jeho budováním tam, kam dosáhnou.
Ten „pravý“ ráj, zahradu Eden, ponechávají jejich vládní souputníci v kompetenci křesťanským demokratům. Nijak nebrání budování jakéhosi rajského předpolí aspoň pro ty, kdo mají jeho ideu v popisu práce. Velice jim pomohla přihrávka předminulé vlády, která ve flagrantním nesouladu s názorem valné většiny voličů umožnila církvím si svůj pozemský příbytek alespoň bohatě vyzdobit.
Druhý z možných rájů má velice pozemskou podobu, snad v duchu výroku jednoho hinduisty: „Je-li kde na světě ráj, je to zde!“ Pilně tedy snášejí radosti a požitky na jednu velkou hromadu a těší se ovoci svých činů. Když už nebudou spaseni, aspoň si to pěkně užijí na tomto světě. Ano, asi jste uhodli, o kom je řeč. Jejich vládní souputníci jim také nepřekážejí a potěšeně hledí na výsledky své nečinnosti.
Třetí z možných rájů má být pro všechny. Z hlediska prosté logiky je to sice nesmysl, ale když do podmínek vložíte slovo „spravedlivý“, dostanete se i z pasti tvrzení, že lze jedněm brát, druhým dávat a přesto dojít k vybudování harmonické a spokojené společnosti.
Lidé, občané, jsou nevděčná banda. Podléhají svým neřestem, raději lenoší, než pracují, mají rádi zábavu, a když se o ně někdo chce postarat, ještě nespokojeně vrčí. Držitelé politické a ekonomické moci si ale vědí rady – od toho přece máme zákony, a ty musí každý respektovat. Od toho máme parlament, abychom ty správné zákony uzákonili a kverulantům zatrhli tipec.
Prožíváme období budování pozemského ráje pro všechny, tedy i pro ty, kteří ještě nenahlédli, co je pro ně dobré. Chce to jen trochu času a i pochybovači pochopí, že to ti dobří muži a ženy dělají pro jejich dobro.
Každý by měl chtít zůstat zdravý, ale u mnohých tomu brání jejich slabost. Tak jim něco zakážeme (třeba kouření v hospodě) a k doporučeným aktivitám je budeme motivovat. A tak se budují cyklostezky, veřejnost je masírována „vědecky podloženými“ zprávami o škodlivosti tu uzenin, tu sladkostí, tu slevou na nějaký nesmysl a zdražením toho, po čem bláhoví občané touží. Jenom jsem nepochopil, proč dosud nebyla uvalena 300% nebo vyšší daň na cigarety. Snad proto, že se z daňového příjmu za tabákové výrobky financují ty cyklostezky?
Kojení je zdravé a tak ochránci veřejnosti (ne ti naši, ale jejich bruselští souvěrci – ti naši se ovšem na schválení předpisu museli také podílet) finančně potrestají ty matky, které by se snad chtěly kojení vyhnout. Že se přitom „svezou“ i zdravotnická zařízení a matky, které by sice rády kojily, ale z nějakého důvodu nemohou, to je prostě jen „collateral damage“, nutná daň okolnostem. Asi.
Máme málo dětí. Husákův úspěšný experiment ze 70. let se neodvažují zopakovat a tak přišli s onačejším nápadem. „Ať platí bohatí!“ Kdo nemá děti, ten má jaksi automaticky dost peněz a jeho (morální?) povinností bude na „chudáky“ s dětmi přispívat. Za trest, že vlasti nedodává budoucí pracovní síly. Nějak se při argumentaci zapomíná, že ti, kteří děti mají, také významně víc čerpají ze státního rozpočtu. Už samotný porod stojí spoustu peněz, mateřská dovolená, očkování, lékařská péče, škola, to všechno stojí násobně víc, než kolik kdy bude činit vynucený příspěvek od bezdětných.
Jenom koloritem, byť nevkusným, je ohýbání a měnění zákonů podle okamžité potřeby našich sociálních inženýrů. Například zákon o státní službě – ještě předtím, než byl definitivně uveden v platnost, už se veřejně a beze studu mluvilo o tom, že v případě potřeby se najde cesta, jak jej přizpůsobit okolnostem. Zákon platí týden a už se cesta našla. Je to sice slepá ulička, ale i ta, konec konců, někam vede. Jsme do ní vedeni opravdovými průkopníky. My všichni. To je asi také jediná spravedlnost celé té kalvárie.
Kolik ideologií, tolik rájů. Ráj židů, křesťanů, muslimů, jinak konstruovaný ráj komunistů, ráje blouznivců a romantiků, prostě každému podle jeho gusta. Jako v ráji si připadali Španělé, když se konečně doplavili do Karibiku, ale byli realisté a rychle pochopili, že ten pravý ráj musí být někde jinde. Ještě před nimi Portugalci krok za krokem objevovali cestu do Indie, a i když se jim v zámoří líbilo, s rájem si Afriku ani Indii nespletli. Věděli, že idea a svět kolem nich jsou dvě různé věci. Teprve po Rousseauovi se mohla objevit už nejen metafora, ale i přesvědčení o tom, že ráj mezi lidmi je možný, pokud ovšem by ho lidi nezkazili. Blouznivci nám chtějí ráj poskytnout i dnes a proto stále někdo napravuje svět.
Naše současná vláda je pozoruhodnou kombinací tří ideových a ideologických proudů, které spatřují ráj sice každý jinde, ale dovedou si vzájemně vyhovět a začít s jeho budováním tam, kam dosáhnou.
Ten „pravý“ ráj, zahradu Eden, ponechávají jejich vládní souputníci v kompetenci křesťanským demokratům. Nijak nebrání budování jakéhosi rajského předpolí aspoň pro ty, kdo mají jeho ideu v popisu práce. Velice jim pomohla přihrávka předminulé vlády, která ve flagrantním nesouladu s názorem valné většiny voličů umožnila církvím si svůj pozemský příbytek alespoň bohatě vyzdobit.
Druhý z možných rájů má velice pozemskou podobu, snad v duchu výroku jednoho hinduisty: „Je-li kde na světě ráj, je to zde!“ Pilně tedy snášejí radosti a požitky na jednu velkou hromadu a těší se ovoci svých činů. Když už nebudou spaseni, aspoň si to pěkně užijí na tomto světě. Ano, asi jste uhodli, o kom je řeč. Jejich vládní souputníci jim také nepřekážejí a potěšeně hledí na výsledky své nečinnosti.
Třetí z možných rájů má být pro všechny. Z hlediska prosté logiky je to sice nesmysl, ale když do podmínek vložíte slovo „spravedlivý“, dostanete se i z pasti tvrzení, že lze jedněm brát, druhým dávat a přesto dojít k vybudování harmonické a spokojené společnosti.
Lidé, občané, jsou nevděčná banda. Podléhají svým neřestem, raději lenoší, než pracují, mají rádi zábavu, a když se o ně někdo chce postarat, ještě nespokojeně vrčí. Držitelé politické a ekonomické moci si ale vědí rady – od toho přece máme zákony, a ty musí každý respektovat. Od toho máme parlament, abychom ty správné zákony uzákonili a kverulantům zatrhli tipec.
Prožíváme období budování pozemského ráje pro všechny, tedy i pro ty, kteří ještě nenahlédli, co je pro ně dobré. Chce to jen trochu času a i pochybovači pochopí, že to ti dobří muži a ženy dělají pro jejich dobro.
Každý by měl chtít zůstat zdravý, ale u mnohých tomu brání jejich slabost. Tak jim něco zakážeme (třeba kouření v hospodě) a k doporučeným aktivitám je budeme motivovat. A tak se budují cyklostezky, veřejnost je masírována „vědecky podloženými“ zprávami o škodlivosti tu uzenin, tu sladkostí, tu slevou na nějaký nesmysl a zdražením toho, po čem bláhoví občané touží. Jenom jsem nepochopil, proč dosud nebyla uvalena 300% nebo vyšší daň na cigarety. Snad proto, že se z daňového příjmu za tabákové výrobky financují ty cyklostezky?
Kojení je zdravé a tak ochránci veřejnosti (ne ti naši, ale jejich bruselští souvěrci – ti naši se ovšem na schválení předpisu museli také podílet) finančně potrestají ty matky, které by se snad chtěly kojení vyhnout. Že se přitom „svezou“ i zdravotnická zařízení a matky, které by sice rády kojily, ale z nějakého důvodu nemohou, to je prostě jen „collateral damage“, nutná daň okolnostem. Asi.
Máme málo dětí. Husákův úspěšný experiment ze 70. let se neodvažují zopakovat a tak přišli s onačejším nápadem. „Ať platí bohatí!“ Kdo nemá děti, ten má jaksi automaticky dost peněz a jeho (morální?) povinností bude na „chudáky“ s dětmi přispívat. Za trest, že vlasti nedodává budoucí pracovní síly. Nějak se při argumentaci zapomíná, že ti, kteří děti mají, také významně víc čerpají ze státního rozpočtu. Už samotný porod stojí spoustu peněz, mateřská dovolená, očkování, lékařská péče, škola, to všechno stojí násobně víc, než kolik kdy bude činit vynucený příspěvek od bezdětných.
Jenom koloritem, byť nevkusným, je ohýbání a měnění zákonů podle okamžité potřeby našich sociálních inženýrů. Například zákon o státní službě – ještě předtím, než byl definitivně uveden v platnost, už se veřejně a beze studu mluvilo o tom, že v případě potřeby se najde cesta, jak jej přizpůsobit okolnostem. Zákon platí týden a už se cesta našla. Je to sice slepá ulička, ale i ta, konec konců, někam vede. Jsme do ní vedeni opravdovými průkopníky. My všichni. To je asi také jediná spravedlnost celé té kalvárie.