Jednoslovný název státu. Nápad ministra zahraničí se zdá být bagatelou ve srovnání s výroky třeba pana prezidenta.

Všude se dějí věci, jež by si zasluhovaly víc pozornosti, než jaké se jim u nás dostává. Jsou to události aktuální, živé, někdy otřesné, jindy trapné či pobuřující, ale jedno mají společné – za pár dní nebo měsíců po nich pes neštěkne. Politici přicházejí a odcházejí, občas plácají, někdy i něco řeknou, ale všechno jsou to děje určené jen pro daný okamžik. Pan ministr Zaorálek však přichází s nápadem, jehož případné důsledky budeme možná přežvykovat ještě léta.

Rozhodl se požádat OSN, aby napříště pro naši zemi používala, vedle korektního politického názvu Česká republika, i jednoslovné označení Czechia, česky Česko. Našel argumenty pro a ignoruje, že stejně snadno lze najít argumenty proti. Já bych se ho rád zeptal, jestli mít jednoslovný název země je nějaká povinnost? Také by mne zajímalo, jak pan ministr hodlá postupovat proti těm, kdo jej budou drze ignorovat?

Řeklo by se „prkotina“. Myslím si, že to tak není a docela by mne zajímalo, kolik čtenářů tohoto blogu sdílí můj názor nebo věc považuje za hloupost, jež nestojí za námahu, a kolika se to slovo líbí a budou je rádi používat, slýchat a propagovat.

V roce 2004 proběhlo na Ministerstvu zahraničí něco jako anketa k tomuto názvu a všechny naše zastupitelské úřady se k tomu tehdy vyjádřily. Ať už v důsledku ankety nebo z jiných příčin se název nikdy v oficiálních dokumentech bohudík nezačal používat. Svůj názor jsem tehdy také vyjádřil a s drobnými úpravami jej zde předkládám:


Vážené kolegyně a kolegové,

rád bych také přispěl svou trochou do diskuse, jež se rozvíjí kolem možného cizojazyčného jednoslovného názvu země, kterou máme společně tu čest zastupovat v zahraničí. (…)

(…) Je zajímavé sledovat, s jakým zaujetím se diplomati chopili tématu a jaká je škála argumentů podporujících jednotlivé názory. Přiznám se ale, že mne celá tato akce naplňuje poněkud rozpačitým úžasem. Ani ne tak samotná skutečnost, že se takováto diskuse rozeběhla - dalo se to s úspěchem očekávat – ale viditelné zaujetí autorů a bohatství příspěvků. Možná to nebyl původně záměr, konec konců šlo jen o to (věřím), vypracovat cosi jako katalog názvů našeho státu a teprve potom hledat takový, který by se dal prezentovat jako jediný uznaný, jako obchodní známka, pod kterou budeme vystupovat. Jenže v tom je právě důvod mého podivu – lapidárně řečeno, k čemu je toho třeba? Kdo vlastně potřebuje jednoslovný název státu a proč? Proč se bavíme lingvistickým problémem (k jehož řešení skoro nikdo z nás není odborně způsobilý), zahaleným v jakémsi kulturně politickém hábitu, a nezabýváme se raději věcmi, které by danému státu byly k daleko většímu prospěchu? Pokud bychom to dělali jen nebo hlavně kvůli sobě, pak mám pocit, že je to aktivita poněkud bizarní. Český název státu je jasný, jsou dobré důvody pro to, aby nebyl jednoslovný, a po více než deseti letech jeho užívání se mi nezdá, že by s ním někdo doma měl nepřekonatelné potíže.

Napadlo mne také, že akce mohla být vyprovokována „racionální“ úvahou, kolik času, barvy v tiskárnách a sil při tlučení do klávesnice se ušetří, když budeme používat jedno slovo místo dvou? Nejspíš jsem ale zabloudil do cimrmanovské slepé uličky. Chtěl bych ale mít jistotu, že důvodem není prachobyčejná lenost vyslovit dvě slova jako název státu, který reprezentujeme a jehož zájmy hájíme. Nebo je snad na začátku naše vlastní malost, jejímž produktem je časté vypínání prsou a upozorňování druhých na formální nedostatky, například v oslovení?

Vypadá to ale, že se – trochu jako v časech národního obrození - pokoušíme přesvědčit svět, jak by nám měl správně říkat. Jenže koho vzrušuje, jak se ta která země nazývá v libovolné jiné zemi? Pravda, například úřady a straničtí funkcionáři KLDR jsou citliví na správné užívání plného názvu své země a odmítají (podle nich potupné) označení Severní Korea. Také v ČLR nemají rádi, když se o Tchajwanu mluví jako o Čínské republice. Není mi ale známo, že by se naši sousedé zabývali „problémem“, že jim říkáme Rakousko nebo Německo, když přece každý ví, že „ve skutečnosti“ se jmenují Österreich a Deutschland. Podobně USA, které jsou ve světě nazývány „Státy, Amerika, Spojené státy“. Nebo například Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kterému navíc leckdo docela klidně a beztrestně stále říká Anglie, třebaže to nejméně od roku 1744 není pravda?

Ať je tomu jak chce, domnívám se, že jde od samého začátku o problém převážně akademický a z praktického pohledu malicherný. Nemohu se zbavit dojmu, že víc než o jednoslovný název státu v cizím jazyce jde o nedokončenou domácí diskusi. Nebo snad má někdo pocit, že když my budeme trvat na nějakém dohodnutém názvu, „oni“ nám tak začnou říkat? Všude v zahraničí náš stát samozřejmě i nadále budou nazývat, jak se jim bude chtít a my na tom sotva něco změníme. Pochybuji, že jsme schopni financovat masivní osvětovou akci v globálním měřítku, a slabému hlasu našich ZÚ a dalších organizací zahraniční média nenaslouchají. V cizině ať nám tedy říkají jak je jim libo – čím lépe nás budou znát, čím větší respekt si dokážeme vydobýt a čím víc o nás budou vědět, tím spíš se nám bude používaný název zamlouvat. Pokud je nám samotným skutečně jednoslovného názvu zapotřebí, ponechal bych to přirozenému vývoji jazyka, který si dokázal poradit i se složitějšími problémy. Jazykové inženýrství je nejméně tak pomýlené jako inženýrství sociální, jen jeho produkty naštěstí budí po čase spíše úsměv než hrůzu. (…)