Už roky se potentáti omlouvají. Stalo se to žádoucí normou chování a tak si občas někdo posteskne, že ten či onen „se ani neomluvil“.

O upřímnosti potentátských omluv lze s úspěchem pochybovat, ale to platí pro každou omluvu. Omluvy „politické“ jsou pokusy verbálně napravit nenapravitelné, ulevit svědomí a ukázat „postiženým“, že dnes jsme jiní, lepší. Přitom si ošetříme své ekonomické a politické zájmy.

Protože v našem světě lze vinu smýt pokáním a změnou chování, stal se takový postoj normou především u těch, kdo se ucházejí o náklonnost veřejného mínění. Někdy jsme svědky až hysterických projevů, které diskreditují i samotný dobře míněný koncept. Ale tak to bylo vždycky se vším, co patří k symbolické části myšlení a jednání.

Lidojedi

Obyvatelé fidžijské vesnice Nabutautau v roce 1867 zabili a snědli britského kazatele Thomase Bakera a osm jeho místních stoupenců. Byl to poslední doložený případ kanibalismu na Fidži a jediný, kdy se obětí stal křesťanský misionář.

Z pohledu pachatelů byli Baker a jeho lidé popraveni a snědeni za trest, protože se provinili vůči obci. Z nejasných důvodů se pan Baker rukou dotkl hlavy náčelníka. Snad mu chtěl požehnat. Hlava je sídlem magické síly, jež náčelníkovi, zodpovědnému za společenství, umožňuje zajišťovat jeho prosperitu. Porušením absolutního tabu Baker ohrozil životy všech obyvatel. Stal se veřejným nepřítelem a byl tedy právem totálně zlikvidován. Údajně po něm zbyly jen boty.

Od té doby se vesnici nedařilo. Neměla cesty, elektřinu ani vodovod, některé rody vymřely a jiné trpěly nemocemi a drogami. Nikdo v obci nedosáhl vyššího než základního vzdělání. Kletbu – nic jiného nemohlo být příčinou – prý přivolalo zabití a snědení pana Bakera a jeho souvěrců.

Vesničané se rozhodli něco s tím udělat. V roce 2003 vykonali obřad pro potomky misionáře a jeho společníků, omluvili se a požádali o odpuštění v pevné víře, že kletba bude z obce sejmuta. Dokonce veřejně zavrhli „pohanskou“ část své minulosti. Obřad byl starou dobrou pohanskou magií, ale křesťanský Bůh prý jejich pokání přijal a bylo jim odpuštěno. Jak moc se museli sami přičinit, o tom se nemluví. Každopádně dnes vede do Nabutautau silnice, a protože se zlepšil i prospěch žáků místní školy, byla povýšena na školu střední.

Magie omluvy nefunguje

Vypadá to bizarně, ale je to stejný přístup k minulým činům, jaký známe z našeho vlastního civilizačního okruhu. V roce 2007 se Velká Británie omluvila za chování Britů k Afričanům v dobách, kdy je v Africe nakupovali a v Americe prodávali jako otroky (omluvy z úst potomků afrických a arabských lovců a dodavatelů otroků se potomci jejich obětí zatím nedočkali).

Když jsem před lety navštívil pevnosti El Mina v Ghaně a Gorée v Senegalu, byl jsem na obou místech shodou okolností v tu chvíli jediný přítomný neafričan. Pohledy, které na mne vrhali afričtí turisté, kteří se mnou sledovali tendenční výklad průvodce, o nějakém odpuštění otrokářům rozhodně nesvědčily.

Několik německých firem se omluvilo za své „chování v době nacismu“. Vzájemné německé a české omluvy a projevy lítosti by vydaly na melodram. Jak křehké je české odpuštění, o tom se lze přesvědčit velmi snadno, stejně jako o stále ještě silném pocitu viny na německé straně.

Katolická církev připouští, že Jan Hus asi upálen být neměl a ústy Jana Pavla II. nad tím vyjádřila lítost. Ruský (tehdy) premiér Putin se omluvil Polsku za Katyň a KSČ se v prosinci 1989 ve stresu pod tlakem dění omluvila občanům Československa za zacházení s nimi během své neomezené vlády. Už chybí jen omluva kapitalistů za stará příkoří na dělnících a třeba se dočkáme i omluvy šlechty za feudalismus.

Že by u nás někdo kromě aktivních katolíků cokoliv odpustil katolické církvi, o tom dost pochybuji. Komunistům – vrahům z 50. let a slizké normalizační sebrance – neodpustím ani já, a že by Poláci odpustili Rusům Katyň, tomu nevěřím ani vteřinu.

Všechny tyto omluvy mají společné jedno – rituálně se omlouvá ten, kdo příkoří osobně nespáchal (s výjimkou některých členů KSČM). Dnešní omluvou za události z jiného historického, politického a kulturního kontextu chce ze sebe omlouvající se obřadně smýt vinu, „udělat tlustou čáru za minulostí“, odstranit starou nevraživost a často i zabránit odplatě ze strany potomků postižených.

Falešní proroci

Lítost nad vlastními činy, pokání a odpuštění ještě na tomto světě jsou charakteristickým prvkem „západního“ pohledu na svět a lidské konání. Jsou natolik součástí našeho života, že už nad nimi ani nepřemýšlíme jako nad koncepty „původně“ náboženskými – není asi na světě etické kategorie, která by neměla původ v nějakém nábožensko-etickém kodexu. I proletářská revoluční etika byla vytvořena jako negace křesťanské a buržoazní etiky, přičemž z křesťanské přímo vycházela. Dokonce i to pokání a odpuštění se dá v komunistické praxi najít.

Jako musel král David potkat Náthana, aby nahlédl špatnost svého činu a došel k poznání, pokání a odpuštění (Samuel 2: 11-12), musela naše civilizace potkat své vlastní proroky, kteří „otevřeli oči“ politikům. Naneštěstí to jsou, na rozdíl od Náthana, proroci falešní. Hlásají vidění světa a uvažování, jež pramení z moderních společenských věd a z vlivu, který měly univerzity na více než jednu generaci vůdců v dobách jejich studií v 60. – 90. letech 20. století. Postmoderna, dekonstruktivismus, z nich zrozený kulturní relativismus a idea multikulturní harmonie umožnily, aby jednání, ve své době univerzální, začalo být vykládáno jako negativní projevy západní civilizace.

Střet civilizací?

Je současný západní či, chcete-li, křesťanský přístup ke světu úspěšný? Pokud jde o vývoj a stav samotné „západní“ společnosti, pak vcelku ano. Určitě se žije lépe ve společnosti, která má tak silný korektiv chování, umožňuje pochybnost a hledání cesty k nápravě. Jsme svobodnější, odvážnější v řeči i jednání, a i když jsme všeobecně nespokojeni s politikou (nebo spíš s politiky), s ekonomickou situací, s úrovní kulturnosti a vzdělanosti, je třeba i tuto nespokojenost považovat za pozitivum, protože má v sobě potenciál ke změně.

Uvnitř své civilizace jsme schopni se tolerovat a v diskusi hledat řešení konfliktních situací v rámci našeho světa, nikoli mimo něj nebo proti němu. Jednotlivá „selhání“ systému jsou proto spíš doklady jeho schopnosti nápravy a tudíž jeho síly, nikoli jeho slabosti.

Jsme už do té míry produktem „západní moderny“, že ji považujeme za přirozený stav a za „dobro“, které přeci musí být každému zjevné a pro každého přijatelné. Že tomu tak není, o tom se přesvědčujeme denně, aniž bychom se poučili o marnosti našeho misionářského zápalu.

Někdejší ideologický třídní pohled na konflikt Západu (Severu, prvního světa) a ostatního světa byl nahrazen neblahým konceptem střetu civilizací. Neblahým, protože zjednodušujícím a proto chytlavým, nepřesným a do značné míry nepravdivým. Jeho všeobecné bezmyšlenkovité akceptování (ve dvojici s ideou orientalismu) má také svůj podíl na dnešním vzepětí znovunalezených náboženských identit a tím i náboženského fundamentalismu.

Velmi ochotně se ho také chopili ti, kdo se cítí být ohroženi atraktivitou a gravitační silou západního modelu. Stejně učinili ti, kdo nejen věří, že náš model je lepší, ale chtějí, aby platil všude. A pochopitelně totéž dělají ti, kdo si myslí, že všechny modely jsou stejně dobré a stejně hodné ochrany.

Omluva jako projev slabosti

Do Evropy přichází množství přistěhovalců proto, že jim doma jde o život. Další desetitisíce chtějí žít v lepších podmínkách. Všichni svůj příchod chápou (i v důsledku naší propagandy) jako naplnění svého práva a očekávání.

Mnoho příchozích je přesvědčeno, že jim „Evropa“ něco dluží – především za koloniální minulost, za rasismus, za různé formy dominance. Kolonialismus je ale už několik desítek let spolehlivě po smrti, za rasismus se v médiích a na sociálních sítích vydává kdeco, jenom ne samotný rasismus, za dominanci a všelijaké ošklivé -ismy se vydávají i docela racionální požadavky na udržení aspoň nějakého pořádku a systému ve společnosti. Na stíny z minulosti a vymyšlené strašáky se ovšem dá ledacos shodit.

V roce 2003 jsem pracoval v Keni a v našem domě, který si jistý Brit postavil v roce 1963, jsme měli problémy s telefonem. Pozval jsem technika, který zjistil, že je dům protkaný sítí „mrtvých“ drátů. Odstraňoval je jeden po druhém a já poznamenal, že je v tom pěkný zmatek. Zvedl hlavu a pravil: „Pane, Britové to tady nechali v takovém děsném stavu…!“ Britové odešli z Keni v roce 1964.

Významná část přistěhovalců jsou muslimové, převážně sunnité. Islámské právo má mnoho podob a respektuje i právo zvykové, pokud není v konfliktu s islámem. K obrazu etnokulturně pestré mapy islámského světa tak patří nejen islám, ale zpravidla také velmi silné vnímání cti. Ve většině muslimských společností existuje v nějaké podobě institut msty, spojený s prvořadým významem rodinných a rodových vazeb. Na sílu je třeba reagovat silou, za příkoří je třeba se pomstít. Můžeme se omlouvat, jak chceme a jak dlouho budeme chtít, odpovědí nám nebude odpuštění, natož nastavení druhé tváře, ale potrestání těch, kdo se omlouvají. Konec konců tím sami uznávají svou vinu.

Omluva a apriorní ohleduplnost jsou v takovém kulturním kontextu chápány jako přiznání slabosti. Tolerantnost ukazuje, že dotyčný nemá dost pevně ukotvené své vlastní hodnoty nebo že jsou mu prostě „volné“. Takového člověka nelze brát vážně. Divíme se reakcím muslimů na naše činy, ale cizí vojska na území státu jsou prostě okupace. Divíme se, že nám za naši snahu neděkují, že ji někteří chápou jako naši hloupost a slabost, a že se ještě další prostě mstí, místo aby nám poskytli rozhřešení.

Pokud se z výše řečeného dá vyvodit nějaké ponaučení, pak snad to, že by bylo dobře přestat se divit a nesmyslně se omlouvat. Měli bychom si ujasnit své vlastní hodnoty a rozhodnout se, zda je i nadále chceme mít a zda chceme zůstat sami sebou.