Nic takového. Modří porazili v demokratickém souboji červené. Poražená strana teď hledá příčinu porážky všude, jen ne u sebe.

Zdá se, že podle mnoha lidí není příčinou vítězství tábora „leave“ fakt, že k volbám přišlo víc těch, kdo si přáli brexit, než bylo těch, kdo si ho nepřáli. Objevily se průzkumy a analýzy, podle nichž vítězství zařídili „staří“, venkované a obyvatelé malých měst. Podprahově se tak dává na vědomí, že to byla volba hloupá, nesprávná, chybná. Zato „mladí“, příslušníci elit, obyvatelé velkých měst a celebrity volili opačně, tedy „správně.“ Teď volají po novém hlasování, aby „napravili chybu“.

Nějak v tom lomozu uniká pozornosti skutečnost, že při demokratickém rozhodování mezi dvěma stejně validními alternativami nejde o názor „správný“ a „chybný“, ale o vítězný a poražený. „Správnost“ je relativní podle toho, ke které z obou stran se člověk kloní. Kdysi jeden můj kolega pronesl nezapomenutelnou větu: „Spravodlivá vojna je tá naša, nespravodlivá tých druhých.“

Jedno z „vysvětlení“ porážky červených staví na tom, že výrazně pro brexit hlasovali senioři, kteří jsou prý disciplinovaní a chodí k volbám víc než mladí lidé. Početně to tak asi vychází, ale o čem to vlastně vypovídá? Že jsou starší lidé hloupí a nepochopili půvab evropské integrace? Větší blbost (s prominutím) jen těžko může někdo vyslovit, protože to byli právě ti „staří“, kteří, když ještě byli „mladí“, integraci začali a vybudovali to, z čeho jsme dnes otrávení.

Jiné vysvětlení se opírá o údajné lži a demagogii vůdců tábora „leave“. Nevyslovena tak zůstává „pravda“, že tábor „remain“ mluvil vždycky pravdu a neuchyloval se k demagogickým trikům. Je někdo, kdo by tomu uvěřil a měl přitom všech pět pohromadě? Asi sotva.

Evropská unie není žádné sacrosanctum. Je to lidské dílo, vzniklé v reakci na válečnou katastrofu a na vztahy mezi evropskými státy a národy. Její struktura, vývoj a modality fungování podléhají změnám v závislosti na vývoji členských států, světové ekonomiky a politické situace v mezinárodním kontextu. Po celou dobu její existence záleží především na lidech, kteří tuto konstrukci budují a udržují. Ti rozhodují o momentálním stavu, funkčnosti a obraze EU.

Evropská unie dnes není v dobrém stavu, na tom se v podstatě shodují všichni, červení i modří. Podle jedněch by se měla změnit směrem k menší míře integrace a ingerence unijních institucí do záležitostí členských států. Podle druhých je tím pravým lékem „víc Evropy“, hlubší integrace uvnitř a větší otevřenost navenek. V žádné členské zemi se přitom nikdo občanů neptá, kterou cestou by chtěli jít, případně jestli vůbec mají o členství v EU ještě zájem.

Ve Velké Británii se vláda rozhodla, že se občanů zeptá. Jaké k tomu měla důvody, jestli zvolila dobrou nebo špatnou taktiku, kolik bylo v rozhodnutí vychytralosti a demagogie nebo naivity a hlouposti, to je už úplně jedno. Občané na otázku odpověděli a těm, kdo teď volají po novém referendu, se dá říci jen jedno: měli jste přijít a hlasovat.

Právníci a politikové budou hledat cestu, jak výsledek volby přeměnit ve skutečnost. Měli by se snažit, aby škody na obou stranách byly co nejmenší. Dnes, zítra, třeba i za dva roky bude UK stále ještě členem EU. Přesto jsem za poslední dva dny četl a slyšel z úst povolaných odborníků tolik ukvapených soudů, nesmyslů a tlachů, že by to jindy vydalo na několik měsíců.

Novináři se ptají Čechů žijících v UK, co bude dál? Dotazovaní to samozřejmě neví, a tak se dozvídáme, že „budoucnost je nejistá“. Souhlasím. Kdy ji kdo měl jistou? Také se dozvídáme, že „mladí“ jsou „nadějí“. Nepochybně. Stejnou nadějí byli mladí, kteří jsou dnes staří. Budoucnost (nejistá) v sobě skrývá naději, protože „mladí“, „nezatížení resentimenty“ (rozumí se na rozdíl od nás starých), jsou jasně pro integraci. Když si pomyslím, že mladí jsme svého času byli všichni, a kam jsme to dopracovali, je mi těch současných „mladých“ skoro líto.

Místo nářku nad hloupostí důchodců a venkovanů, a místo spoléhání se na nejistou budoucnost v rukou mladých, doporučuji všímat si slov a činů vedoucích osobností institucí EU a jednotlivých států. Třeba pozoruhodné rychlosti úsudku a náhle nalezené rozhodnosti pánů Junckera a Schulze. Oni personifikují vše, co je na EU považováno za nepovedené.

Jsou to oni a jim podobní majitelé pravdy, unifikátoři, prohlubovači, kteří pro dobro všech, souhlasících i kritiků, pracují ve dne v noci na evropské stavbě, kteří jí sami nejvíc škodí. Oni ví, co je správné a co ne. Jsou vlídní, ale běda, když se setkají s nepochopením nebo dokonce odmítáním své bohulibé mise. Dovedou i pohrozit a okřiknout.

Jim a všem, kdo je podporují, mohou červení děkovat za výsledek britského referenda. Ne 16 milionů demencí postižených starců, zabedněných venkovanů a maloměšťáků rozhodlo. Byli to inteligentní, bystří a evropské integraci za každou cenu oddaní „Fachidioten“ v Bruselu a politikové v hlavních městech členských zemí, kdo způsobil, že je Velká Británie na odchodu z EU.

Majitelé pravdy a lepšího příští opět triumfovali. Svou pílí a zarputilostí přivedli EU do krize, která je bohužel asi hlubší, než se ještě před pár dny zdálo. Obávám se, že jsou nepoučitelní a že není síly, která by je odradila od dalšího inženýrství (bojovné odhodlání české eurokomisařky to potvrzuje). Bez ironie a zatrpklosti tvrdím, že jen nová krev, racionální lidé a odhodlaní staří i mladí nás z toho snad ještě mohou dostat.