Asi nejvýznamnější evropskou událostí minulého týdne byla návštěva tureckého prezidenta v Německu. Nebyla to sice cesta do Canossy, ale přece jen – jel on do Německa, ne německý prezident do Turecka.

Hlavní cíle cesty byly z oblasti bilaterálních vztahů, ale vzhledem k situaci, v níž se Turecko nachází, byla diskrétně přítomna také situace na syrském bojišti a vztahy obou zemí s USA a Ruskem. Někde v pozadí, hluboko ve stínu nové mešity, se krčila agenda evropská neboli unijní.

Podle tureckých komentátorů ze strany státem trpěné opozice byla návštěva R. T. Erdoğana v Německu historická. Prý byla i krokem k obnovení procesu přijímání Turecka do Evropské unie. Podle médií vládě oddaných šlo o návštěvu historickou, jež měla, jak napsal deník Sabah, „iniciovat novou éru oboustranně výhodné spolupráce, zejména pokud jde o bilaterální hospodářské, diplomatické a kulturní vztahy.“

Dá se říci, že Erdoğanova návštěva skutečně potvrdila více než stoletou tradici turecko-německé spolupráce. Dařit se jí nejspíš bude v oblasti ekonomické, zatímco v té politické to bude složitější. Turecký prezident nezapomněl zopakovat své požadavky na vydání těch, koho on a turecké úřady považují za teroristy a jejich pomocníky. Němci zase zopakovali, že k vydání těchto osob potřebují víc důkazů. Turecká strana to považuje za obstrukci.

Ve výčtu úspěchů nechybí důraz na tureckou menšinu v Německu (asi 3,5 miliónu osob, ale mnoho jich je původu kurdského), spokojenost s dosavadním řešením tzv. uprchlické krize či shoda na hodnocení situace v Sýrii. Co úplně chybí ve výčtu, ale asi nechybí prezidentovi ani kancléřce (ta byla jeho faktickým politickým partnerem během návštěvy), je aspoň nějaká zmínka o směřování Turecka do Evropské unie. To se přitom bilaterálních vztahů týká mnohem víc než syrská tragédie.

Bilaterální vztahy byly vážně narušeny tureckými požadavky, výroky a činy, poháněnými osobní záští prezidenta k jeho kritikům a nepřátelům. Čistky v armádě, policii, v justici, trestní stíhání novinářů a akademických pracovníků, drzé dožadování se vydání osob, které svévolně označil za teroristy vyvolalo negativní odezvu nejen v Německu. Erdoğanova reakce na pokus o puč, snaha o využití návštěv v Evropě k předvolební kampani, jeho výzva, aby němečtí občané tureckého původu nevolili A. Merkelovou, zadržování německých občanů, to vše poškodilo a ochladilo vztahy. Dnes se obě země tváří, že stojí na prahu nové etapy. Pokud ano, a pokud by měla mít delší trvání a dlouhodobé výsledky, bude asi třeba z rovnice odstranit téma „Evropská unie“. Nároky na vstupující zemi jsou totiž takového druhu, že je Erdoğanovo Turecko nikdy nemůže splnit. A který politik by si dal cíl, který splnit nejen nemůže, ale ani nechce?

Před několika dny rozpočtový výbor Evropského parlamentu navrhl „zrušení rezervy na podporu Turecka z nástroje předvstupní pomoci“ (70 milionů eur přímo, 30 miliónů nepřímo). Důvodem je katastrofální situace v zemi v oblasti dodržování lidských práv, vymahatelnosti práva a svobody tisku. Není v zájmu tureckého prezidenta nechat se stále veřejně kárat a kritizovat, a není v jeho zájmu cokoli na situaci v Turecku měnit.

Turecko má s Německem společné to, že se oba státy v posledních letech stávají víc samy sebou. Německo, jehož historický průšvih byl nekonečně větší než maléry turecké, se chová tak, jak se od člena EU očekává. Způsob, jakým kancléřka řešila migrační vlnu v roce 2015, se snad dá považovat za exces. Nemohla se ale dost dobře zachovat jinak – její země a občané jsou tak „uděláni“ v důsledku činů svých vlastních předků a drastického pokání, léčebné kúry zavedené vítěznými silami domácími i zahraničními. Důsledky stejně ponese v největší míře zase jen Německo.

Turecko zesílilo ekonomicky, zesílila i turecká střední vrstva, zásadním způsobem se proměnila turecká společnost a evropský sen se stal seriózním projektem. Trvalo ještě pěkných pár let, než začaly opravdové negociace. Jenže v Turecku začala druhá proměna, neočekávaná. Prezidentem propagovaná turecká identita je ztotožňovaná na jedné straně s islámem, na straně druhé přináležitostí k širšímu společenství jazykově a kulturně příbuzných národů od Bosporu po Mongolsko a od Altaje k Himálajím. Evropa se tak pro Erdoğana stala spíš referenčním rámcem než kýženým cílem.

Chybějící „evropský“ rozměr návštěvy je nápadný, byť je maskován výroky o tom, že „jde také o evropskou agendu“. Ti turečtí občané, kteří by byli rádi občany členské země EU, protože věří, že je to lepší než být občanem země, která v EU není a má s ní problémy, budou zklamáni.

Německo dlouhodobě není přesvědčeným podporovatelem tureckého členství v EU. Takových zemí je víc a v posledních letech i Turecko samo viditelně váhá. Návštěva v Německu ukázala, co je pro obě země skutečně důležité a bez čeho se dokáží obejít. Obnova narušených vazeb jistě nebude bezbolestná, ale obě země na ní mají zájem – především ekonomický. Obnovení negociací naopak na obou stranách jen vyvolá problémy.

Jakoby na okraj, ale pro velkou část neněmeckého publika na jednom z prvních míst, budí pozornost symbolické posílení role Turecka mezi muslimy v Německu (téměř 5 miliónů osob). Slavnostní a poněkud zpupná inaugurace mešity v Kolíně nad Rýnem posiluje roli tureckých islámských institucí v muslimské komunitě. Je otázka, zda je lepší podpora institucí spolupracujících s tureckou vládou nebo podpora těch, jež spolupracují s vládou saúdskou či íránskou.

Návštěva R.T. Erdoğana v Německu jen potvrzuje, že „evropské“ námluvy v podstatě skončily, byť ještě budou nějakou dobu formálně probíhat. K sňatku ale nedojde. Co to může znamenat pro Evropu, toť velká otázka. Řešit ji budou nejen na Kypru a v Řecku. Konec negociací bude znamenat docela silný zásah do úvah o budoucnosti Evropy, do úvah o Blízkém východě, střední Asii, Rusku… Turecko, které není v EU, ale jedná s ní o členství, je úplně jiné Turecko než to, které není v EU, protože v ní být nechce.

Je možné, že zůstanu sám s názorem, že prezidentova cesta je sice historická, ale v jiném smyslu – že totiž je začátkem cesty Turecka pryč od EU. U nás se R.T. Erdoğan možná stane jedním z „hrdinů“ odporu proti členství naší země v EU. Novým Otcem vlasti v Turecku ale bude jen stěží.

Dodatek 2.10.: V projevu na zahajovacím zasedání parlamentu (1.10.) řekl turecký prezident, že s „některými evropskými zeměmi“ mělo Turecko v posledních letech „napjaté vztahy“. Po jeho návštěvě Německa by se měly začít zlepšovat. Možná, kdo ví. Pokud jde o EU, zmínil ji okrajově, ale významně: „Pozitivní signály z několika unijních zemí ukazují, že jsou před námi jasné dny. Vstoupíme do období, v němž můžeme očekávat pokroky v politické, ekonomické a humanitární oblasti." Co to znamená? Že samotný vstup do EU už není strategickým cílem a že Turecko (čti Erdoğan) má svou pravdu, na které bude trvat. Je to ale pravda, která se evropským zemím nelíbí a která není kompatibilní s členstvím v Evropské unii.

Forum24 dne 1. října 2018