Amerika objevena! Už podruhé!
Dávno zapomenutý kontinent opět spatřen? Je to blbost čili nesmysl? No jistě, je, ale skočili jste na to a dočetli jste až sem navzdory nesmyslnému názvu.
Úplně stejně jsem si připadal, když jsem se dozvěděl, co objevili odborníci z řetězce jménem Billa – problém papírového pytlíku. Ten se, jak název napovídá, vyrábí z papíru. A kde se bere papír? No přeci se vyrábí ze dřeva, milé děti. A kde se bere dřevo? Roste v lese, milánkové, a ať už stromy zlikviduje kůrovec nebo dřevorubec, skončí v papírnách a na stavbách.
No to jsou věci, viďte? Tuhle informaci jsme, já a moji vrstevníci, dostali už před sedmdesáti i více lety ve škole nebo doma. „Šetřte naše lesy“ bylo heslo doby, a tak jsme šetřili. Pořádaly se dokonce hromadné sběrové akce, kdy školáci ráno přicházeli ke škole s houpajícím se balíčkem nebo balíkem starého papíru v ruce. Většinou novin včetně těch „největších a nejčtenějších“, naštěstí už neexistujících. Někomu pomáhali i rodiče, hlavně ti ambiciózní, aby skrze své dítko napravili aspoň část škod ve svém kádrovém profilu.
Pak, to už jsme byli v pubertě, se objevil igelit a „igelitka“. Když byla s americkým nápisem, tak se stávala i módním doplňkem nebo známkou světáckosti svého majitele. Taky jsem měl takovou, ale přežil jsem to období celkem bez následků.
O mnoho let později, už v jiné době, mě osud zanesl do západní Afriky. Kolega mě vezl autem do vnitrozemí, kde mi chtěl ukázat jedno nesmyslné hlavní město. Cestou jsme projížděli krajinou plnou ananasových plantáží. Zvedl se vítr a červený prach vytvořil jemnou mlhu. V té mlze a lehkém větru se vznesly tisíce černých igelitek a jako hejno havranů klouzavým letem překonaly silnici a přistávaly na sousední plantáži.
Docela jsem tedy chápal pozdější kampaň proti těmto všudypřítomným a téměř nezničitelným cárům plastu. Jenom jsem pořád nerozuměl tomu, proč je má nahradit papír. Raná informace o rovnítku mezi papírem a zničeným lesem mi pořád strašila v hlavě. Říkal jsem si ale, že pokrok ničím nezastavíš a že co já vím, z čeho se dnes dělá papír!
A najednou „bum bác“! Papír se kupodivu pořád dělá hlavně ze dřeva, a tak ekologicky uvědomělí obchodníci z věhlasného řetězce dali hlavy dohromady a přišli na „novinku“ – papír se dělá ze dřeva, dřevo se bere ze stromu a my chceme chránit stromy, tak přestaneme používat papír a vrátíme se k igelitu. Samozřejmě k modernímu, recyklovatelnému a možná jednou i jedlému, co my dnes víme, že? Kolik a jaké energie a surovin k tomu bude třeba, to se nějak vyřeší. Když ne hned, tak později.
Pokud jde o mě, zkusím někde najít síťovku (pro ty nejmladší – to je taková pravěká taška vyrobená jakoby z rybářské sítě s malými oky, která vydrží celou věčnost) a budu ignorovat igelit i papírové pytlíky. Vpřed, zpátky ni krok!
Úplně stejně jsem si připadal, když jsem se dozvěděl, co objevili odborníci z řetězce jménem Billa – problém papírového pytlíku. Ten se, jak název napovídá, vyrábí z papíru. A kde se bere papír? No přeci se vyrábí ze dřeva, milé děti. A kde se bere dřevo? Roste v lese, milánkové, a ať už stromy zlikviduje kůrovec nebo dřevorubec, skončí v papírnách a na stavbách.
No to jsou věci, viďte? Tuhle informaci jsme, já a moji vrstevníci, dostali už před sedmdesáti i více lety ve škole nebo doma. „Šetřte naše lesy“ bylo heslo doby, a tak jsme šetřili. Pořádaly se dokonce hromadné sběrové akce, kdy školáci ráno přicházeli ke škole s houpajícím se balíčkem nebo balíkem starého papíru v ruce. Většinou novin včetně těch „největších a nejčtenějších“, naštěstí už neexistujících. Někomu pomáhali i rodiče, hlavně ti ambiciózní, aby skrze své dítko napravili aspoň část škod ve svém kádrovém profilu.
Pak, to už jsme byli v pubertě, se objevil igelit a „igelitka“. Když byla s americkým nápisem, tak se stávala i módním doplňkem nebo známkou světáckosti svého majitele. Taky jsem měl takovou, ale přežil jsem to období celkem bez následků.
O mnoho let později, už v jiné době, mě osud zanesl do západní Afriky. Kolega mě vezl autem do vnitrozemí, kde mi chtěl ukázat jedno nesmyslné hlavní město. Cestou jsme projížděli krajinou plnou ananasových plantáží. Zvedl se vítr a červený prach vytvořil jemnou mlhu. V té mlze a lehkém větru se vznesly tisíce černých igelitek a jako hejno havranů klouzavým letem překonaly silnici a přistávaly na sousední plantáži.
Docela jsem tedy chápal pozdější kampaň proti těmto všudypřítomným a téměř nezničitelným cárům plastu. Jenom jsem pořád nerozuměl tomu, proč je má nahradit papír. Raná informace o rovnítku mezi papírem a zničeným lesem mi pořád strašila v hlavě. Říkal jsem si ale, že pokrok ničím nezastavíš a že co já vím, z čeho se dnes dělá papír!
A najednou „bum bác“! Papír se kupodivu pořád dělá hlavně ze dřeva, a tak ekologicky uvědomělí obchodníci z věhlasného řetězce dali hlavy dohromady a přišli na „novinku“ – papír se dělá ze dřeva, dřevo se bere ze stromu a my chceme chránit stromy, tak přestaneme používat papír a vrátíme se k igelitu. Samozřejmě k modernímu, recyklovatelnému a možná jednou i jedlému, co my dnes víme, že? Kolik a jaké energie a surovin k tomu bude třeba, to se nějak vyřeší. Když ne hned, tak později.
Pokud jde o mě, zkusím někde najít síťovku (pro ty nejmladší – to je taková pravěká taška vyrobená jakoby z rybářské sítě s malými oky, která vydrží celou věčnost) a budu ignorovat igelit i papírové pytlíky. Vpřed, zpátky ni krok!