Víceméně přeji Tibeťanům, aby dosáhli nezávislosti (od roku 1751 jsou součástí Číny), a zcela jim přeji, aby mohli užívat lidských svobod a tak dále. Přesto mě každoročně fascinuje hromadné vyvěšování vlajek, přijímání rezolucí a další mediální počinky našich hrdinných bojovníků (především z řad osob, které živí politika nebo zájem médií). Vůbec mi přitom nevadí poměrně slabý vliv, který má na politiku čínského politbyra vyvěšení vlajky Tibetu v Horních Bukvičkách. Vadí mi stádnost, podbízivost a zatemňování podstaty věci.

Být pro Tibet je „in“, nic se tím neriskuje, je to dostatečně daleko a ještě se může prstem ukazovat na lidi, kteří se na podobných exhibicích nechtějí moc podílet anebo se na nich nechtějí podílet v jednom stádě s některými zvlášť vypečenými aktivisty, kteří by v dnešní Číně působili coby funkcionáři celopekingského aktivu Komunistického svazu mládeže Číny (podobnou pozici zastával tady před Listopadem pan senátor Mejstřík).

Takže k podstatě věci. I kdyby čínská armáda vyvraždila úplně všechny žijící Tibeťany, pořád se jedná o slabou desetinu zmařených a utýraných lidských životů, které má v posledních šedesáti letech na svědomí čínská komunistická diktatura a Mao Ce-tung. Dnešní vládci Číny jsou nejen ideovými pokračovateli tohoto díla, ale řada z nich i přímými organizátory masakru prodemokratických studentů z roku 1989. Koneckonců dodnes (19 let) jsou někteří účastníci tehdejších protestů ve vězení.

Čína není špatná proto, že ovládá Tibet (již 257 let). Je špatná proto, že je to krutá komunistická diktatura.

Aby „protičínské“ postoje měly alespoň nějakou váhu, musí kritik něco riskovat a něco ztratit. Například bránit vlastním tělem odletu olympijské výpravy. To pochopitelně nikdo z našich politiků-Tibeťanů neudělá, protože to nebude populární. Těšíme se (i já) jak bude Špotáková házet oštěpem a Šebrlemu to bude slušet na stupních vítězů. Přitom si u televize čínské výroby otevřeme pivečko (láhev, zátka a chmel možná taky čínské výroby) a zamáváme tibetskou vlaječkou.