Úmysl nebo lhostejnost ?

Počátkem července proběhla médii zpráva, že podnikatelce z Pardubic byl obstaven majetek v hodnotě 40 milionů korun kvůli dluhu 35 haléřů. Podnikatelka si půjčila u Komerční banky 30.696 Kč a 35 haléřů. Dluh chtěla uhradit v hotovosti na přepážce. Protože již neexistují haléřové mince, bankovní úřednice ji poradila zaokrouhlit částku dolů na celé koruny. Banka podnikatelku kvůli nezaplaceným 35 haléřům evidovala jako dlužnici.

O dluhu ani o tom, že má zaplatit další úroky a poplatky, podnikatelku nikdo neinformoval. O tom, že je na ni nařízená exekuce, se údajně dozvěděla až náhodou z katastru nemovitostí. Komerční banka se podle usnesení soudu domáhá pohledávky 35 haléřů, úroků a nákladů řízení ve výši přes 20.000 korun. Exekutor ovšem podnikatelce obstavil majetek v hodnotě mnohokrát vyšší.
K obstavení majetku mnohonásobně vyšší hodnoty, než je hodnota pohledávky, dochází v Česku poměrně často. Naše zákony to bohužel umožňují. Na celém případu je však několik věcí, které nutí k zamyšlení.

Kdo je obeznámen s poměry v Česku tak si hned řekne, že to je jasné. Někdo s někým se domluvil a rozhodl se dotyčnou podnikatelku zlikvidovat a nejjednodušší cesta je použít oficiální struktury státní moci. Naše soudy soudí zpravidla přesně podle litery zákona, aniž by se některý soudce někdy zamyslel a použil přirozené právo. A tak dluh je dluh a tudíž je nezbytné obstavit majetek a konkurence slaví úspěch.

Já si však myslím, že tento případ není z kategorie nečistého konkurenčního boje. Pozadí tohoto případu je zcela jiné, ale tím neméně nebezpečné. Banka, soud a exekutor dělali rutině svojí práci aniž by někoho napadlo si říct, „proboha co to vyvádím kvůli nicotné hodnotě 35 haléřů“! Lhostejnost a lenost domýšlet dopady svého jednání může vést k nepříjemnostem a možná i osobním tragédiím na ty, kteří pocítí jejich důsledky.

Vůbec nechápu, že bankovní úředník nenapsal paní podnikatelce jednoduchý přípis, že dluh ve výši 35 haléřů si dovoluje uhradit z jejího účtu, případně odepsat. Jistě by se nic nestalo. Ale nešť! Banka je podnikající subjekt a má právo požadovat splacení dluhu do haléře. Co mě však děsí je konání soudce. Nikdy bych nevěřil tomu, že může některý soudce seriózně posuzovat žádost banky na obstavení majetku ve výši 40 mil. korun za dluh 35 let haléřů. Jak může takový soudce posuzovat co je dle práva a co není. Je možné, že si vůbec neuvědomí, že svým diletantským jednáním může způsobit mnoho nepříjemností lidem, kteří se ničeho nedopustili.

Skutečnost, že exekutor se nerozpakoval obstavit majetek při nepatrném dluhu mě vůbec nepřekvapila. Dnes jsme v situaci, kdy prakticky žádný člověk si není jist, že najednou nepřijde exekutor, třeba jenom proto, že jeho soused jej omylem, ze zlé vůle či z hecu uvede jako dlužníka.

Tento příklad, jako mnoho dalších mě stále více přesvědčují o tom, že náš stát plní velmi mizerně dvě základní úlohy, které jsou povinností každého slušného státu. Asi jsme zapomněli, že státy byly konstituovány především proto, aby na svém území zajistily jeho občanům bezpečnost a právní ochranu.