Podivný dar.

Minulý týden nás média masivně informovala o daru, který Česká republika věnovala Kurdům v Iráku. Jednalo se o několik tun vojenské munice a mohli jsme téměř v přímém přenosu vidět, jak kanadská nákladní letadla nakládají náš dar.
Vyzbrojování jednotlivých muslimských skupin považuji za hrubou chybu celé euroatlantické civilizace, protože zpravidla vyzbrojené skupiny nakonec svoje zbraně použijí proti nevěřícím, ke kterým samozřejmě patříme.
O tom však nechci psát. Nikdo se asi nezamyslel nad otázkou, je skutečně zbrojní materiál dar? Obdarujeme zpravidla někoho, koho máme rádi a náš dar by mu měl udělat radost. Proto také zjišťujeme, co takový člověk má rád, čím bychom jej potěšili. Další druhem daru je tzv. humanitární dar, který má pomoci řešit svízelnou situace jednotlivce nebo skupiny lidí. Takový dar je vysoce ceněný a dárce se vzdává části svého majetku ve prospěch jiného člověka.
Česká republika darovala zbraně. Darovali jsme něco, co je určené k zabíjení jiných lidí. Lze vůbec předměty, které jsou určeny pouze k zabíjení lidí, nazvat darem? Pod slovem „dar“ si většina z nás představí něco příjemného. Asi každý cítí rozdíl mezi dárcovstvím kostní dřeně a „darováním“ zbraní. Česká republika dává tomuto slovu zcela jiný podivný význam. Musím říci, že jsem sám chvíli podlehl propagandě a dodávku zbraní Kurdům jsem považoval za dar. Dnes jsem přesvědčen o tom, že takto lehkovážně nemůžeme měnit význam slov, protože nám hrozí, že si za čas už ani nebudeme rozumět.