Václav Krása

25. 02.

Proč takové tenze proti inkluzivnímu vzdělávání?

Václav Krása Přečteno 4552 krát

V poslední době se v novinách a na sociálních sítích intenzivně řeší téma inkluzivního vzdělávání. Z mediálních výstupů různých aktérů je viditelné, že řada školských pracovníků se obává novely školského zákona, která nabude účinnosti dnem 1. září 2016. Je zajímavé, že tyto reakce se objevují až dnes, přitom zákon byl schválen téměř před rokem. Obávám se, že veřejnost je manipulována neúplnými, nebo zavádějícími informacemi. Smyslem je vyvolat strach u rodičů, ale i učitelské veřejnosti. Považuji to za nepochopitelné, protože schválená novela zákona nepřináší zásadní změny v inkluzívním školství.
Přijímání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do základního vzdělávání „běžného typu“ doposud upravuje především § 36 školského zákona, kterého se novela nedotýká. Tak jako dnes bude jediným důvodem odmítnout přijetí dítěte do jeho spádové školy nedostačující kapacita školy. Při vydávání správního rozhodnutí o nepřijetí dítěte do základního vzdělávání škola nesmí aplikovat diskriminační kritéria. Nemůže tedy odmítnout žáka či studenta z důvodu zdravotního postižení, odlišného kulturního zázemí nebo mateřského jazyka dítěte. To si většina škol uvědomuje, a tudíž v případě, že rodič žáka s SVP trvá na vzdělávání ve spádové škole, přijímání se většinou nebrání. Proto je většina těchto dětí již integrována na běžných základních školách, bohužel však často s nedostatečnou podporou.
Právě na výše uvedený problém reaguje novela školského zákona, která činí velmi důležitý krok odklonu od „škatulkování“ dětí podle diagnóz k jejich podpoře podle skutečných potřeb. Na podpůrné opatření bude mít nárok každé dítě, jemuž toto opatření doporučí školské poradenské zařízení. Škola na podpůrné opatření obdrží normované finanční náklady automaticky a přímo od příslušného krajského úřadu. Již by se tedy neměla opakovat situace, že si školy neví rady s tím, že mají na škole integrované dítě, které potřebuje asistenta pedagoga, na tohoto asistenta však škola nemá finanční prostředky.
Pro nárok na podpůrné opatření bude zásadní doporučení školského poradenského zařízení (ŠPZ). Oproti stávající situaci však rodič bude mít právo zažádat o revizi doporučení ŠPZ v případě, že s tímto doporučením nebude souhlasit. Toto opatření by mělo přispět ke sjednocení v současnosti velmi roztříštěné praxe doporučování podpůrných opatření.
V médiích se také objevují spekulace, že ministerstvo školství přijalo dvouletý odklad inkluze. Tato informace není pravdivá a vychází ze špatné interpretace § 32 nové vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Vyhláška stanoví dvouletou lhůtu pro nové posouzení speciálních vzdělávacích potřeb žáků, pokud se taková potřeba objeví. Není to však odložení účinnosti zákona.
Přeřazování dítěte do speciální školy bude možné na základě doporučení školského poradenského zařízení, informovaného souhlasu rodiče a pouze v případě, že by zajištění podpůrných opatření v běžné základní škole nepostačilo zajištění vzdělávacích potřeb dítěte. Jedná se prakticky o stav, který platí již dnes.
Jediným rozdílem po novelizaci školského zákona je tedy nutnost zhodnocení, zda by podpůrná opatření na běžné základní škole k tomuto zajištění vzdělávacích potřeb nestačila. Toto nastavení má pomoci předejít situacím, kdy je v nejlepším zájmu žáka vzdělávání v běžné základní škole, ale tato škola nemá pro jeho vzdělávání dostatečné prostředky a profesionální kapacity. Má se tím zajistit, že děti nebudou ve speciálních školách pouze proto, že jejich běžná škola neměla zajištěnu potřebnou podporu, která se dítěti dostane ve speciální škole.
Novela školského zákona a související vyhlášky nepřináší tolik nového. Cílem novely je pomoci školám zvládat náročnou situaci se vzděláváním dětí s rozličnými vzdělávacími potřebami. Tyto děti budou v běžných základních školách, a to nezávisle na novele. Je naopak velmi dobře, že ministerstvo školství na tuto situaci reaguje a školám se snaží zajistit pro tuto situaci vhodné podmínky.
Celá diskuse se zužuje především na děti s mentálním postižením, což je poměrně malá skupina žáků. Není však pravda, že tito žáci budou ostatní žáky zdržovat ve studiu. U těchto žáků je dvojí možnost vzdělávání. Buď skupinová integrace – tedy vlastně jedna třída ve škole, kde se vzdělávají tito žáci, nebo vzdělávání dle individuálního vzdělávacího plánu. Myslím si, že obavy veřejnosti, že se na ně valí zcela něco nového, nevyzkoušeného, jsou liché.
V článku jsou použity materiály ze spolku Liga lidských práv.

21. 02.

Co to jsou vlastně ty „Evropské hodnoty“? II.

Václav Krása Přečteno 5804 krát

V současné době jsme neustále mediálně přesvědčováni o nutnosti posilování sil NATO k ochraně členských zemí a samozřejmě k ochraně „Evropských hodnot“, které jsou neustále omílány, ale nikdo je zatím přesně nedefinoval.

Před vstupem do paktu NATO jsme byli ubezpečováni, že se jedná výhradně o obranné společenství. Je to docela zajímavé čtení a proto přikládám odkaz na smluvní dokument. http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/washingtonskasmlouva.htm. Musím přiznat, že je to zajímavé čtení a občas bychom si měli tyto základní dokumenty přečíst a porovnat je s naplňováním textu takových smluv. Nejflagrantnějším porušením smlouvy je nepochybně tzv. „Humanitární bombardování“.

Humanitární bombardování je pojem ražený původně pro bombardování Svazové republiky Jugoslávie zeměmi Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999 v průběhu války v Kosovu (24. 3. 1999 – 10. 6. 1999), používaný kritiky této války coby ironický oxymóron jako odpověď na akce NATO, které měly ochránit obyvatele Kosova. Později byl používán i pro jiné vojenské intervence zdůvodňované humanitárními důvody.

Termín je často připisován Václavu Havlovi, tehdejšímu presidentovi České republiky, kritikovi režimu Slobodana Miloševiće a jeho intervence v Kosovu.
Slovní spojení „humanitární bombardování“ zmínil Richard Falbr, kandidující do Evropského parlamentu, v pořadu TV Nova Sedmička vysílaném 23. května 2004 „...řekl jsem, že člověk, který použil termín ‚humanitární bombardování‘, nemá co dělat ve funkci prezidenta Evropské unie.“

Prezident Václav Havel ostře odmítl, že by byl autorem tohoto termínu. „Obskurní pojem ‚humanitární bombardování‘ jsem samozřejmě nejen nevymyslel, ale nikdy ani nepoužil a použít nemohl, neboť mám – troufám si tvrdit – vkus. Něco jiného je postoj k Miloševičovi a jeho genocidním praktikám, v tom se asi opravdu s panem senátorem rozcházíme. Jinými slovy: „co pan Falbr říká, je čistá a zlovolná lež“. Mohu k ní dodat jen to, že lidé, kteří lžou, nepatří do Evropského parlamentu.“ Později pojem označil za „ptákovinu“, kterou nemohl říct „ani kdyby byl při pominutí smyslů“ a „spleteninu novinářů“.

Richard Falbr ve své odpovědi poukázal na článek otištěný 29. dubna 1999 ve francouzském listu Le Monde a prohlásil, že „buď se [Havel] mýlí, nebo má krátkou paměť.“ Text článku v Le Monde vychází z rozhovoru, který Václav Havel poskytl v roce 1999 před svou cestou do USA agentuře Reuters a v němž použil ve volném spojení obě slova z fráze „humanitární bombardování“.

Text prvního odstavce článku zní francouzsky:
Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies. Mais, en m'appuyant sur mon expérience personnelle, je suis également convaincu que seul le temps permettra d'évaluer avec objectivité ce qui se passe ces jours-ci en Yougoslavie et les répercussions sur l'OTAN.

V překladu do češtiny:
Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.

Fráze „humanitární bombardování“ (případně „humanitární válka“) pronikla do médií, kde je často používána jako označení pro vojenské operace, jejichž oficiálně uváděným cílem je ochrana lidských práv.
Výše uvedený text je z Wikipedie, tudíž by snad neměl být politicky nekorektní.

Je dobré se občas podívat do archívu, připomenout si události ne příliš vzdálené, které nám však již pomalu mizí z paměti a podívat se jejich prizmatem na dnešní události. V souvislosti se současným harašením zbraněmi ze strany NATO se bojím toho, abychom opět nezačali nějakou „humanitární“ válku ve jménu „Evropských hodnot“.

Archiv článků: únor 2016

Proč takové tenze proti inkluzivnímu vzdělávání?

Co to jsou vlastně ty „Evropské hodnoty“? II.

Blogeři abecedně