Je velmi poučné sledovat vyjádření osobností k výsledku referenda ve Velké Británii o vystoupení z EU. Výsledek hlasování asi překvapil drtivou většinu politiků, novinářů, ale i jednotlivců. Přiznám se, že sám jsem byl přesvědčen, že zastánci setrvání Británie v EU zvítězí.
Za mnohá vyjádření k výsledku referenda lze uvést vyjádření paní senátorky Elišky Wagnerové, která na facebooku uvedla „Ano, vyhlášení referenda v této záležitosti byla osudová chyba. Občan, který se nezabývá systematicky souvisejícími otázkami, nerozhoduje informovaně a je snadnou kořistí nejrůznějších zjednodušujících populistů“. Doufám, že paní senátorka se na mně nebude zlobit, že jsem použil její vyjádření, ale dobře charakterizuje mnohá obdobná stanoviska.
Ve veřejném prostoru lze zaznamenat četná vyjádření relativizující hlasování, jako „staří rozhodli o mladých“, „venkovské obyvatelstvo přehlasovalo velká města, kde jsou vzdělanější lidé“, atd. Dokonce, že pokud je omezena dolní hranice pro hlasování, měli bychom také uvažovat o stanovení horní hranice pro volební právo. Mimochodem s těmi velkými městy to je poněkud jiné. Spisovatel Benjamin Kuras dnes uvedl, že hlasování v Londýně bylo významně ovlivněno tím, že v této metropoli jsou Angličané v menšině. Je známo, že přistěhovalci se stahují především do velkých měst.
Zkrátka, když se politikům nelíbí výsledek hlasování, hned začnou hledat chyby u voličů a nikoliv u sebe. Nejradši by omezili práva různých skupin lidí, aby si zajistili, že výsledek příštího hlasování bude takový, jaký potřebují. Já jsem si osobně tento fenomén nazval, že politici „halíkovštějí“. Všichni, kdo nesouhlasí s mým názorem, jsou hlupáci a ani nemá cenu je přesvědčovat. Pan profesor Halík tuto tezi dovedl k dokonalosti, když prohlásil, že nebude kandidovat na prezidenta, protože v Česku není dostatek inteligentních lidí, kteří by mu dali svůj hlas.
Brexit ukazuje také další fenomén naší doby. Elity, nerespektují výsledky voleb, pokud jsou jiné, než očekávaly. V Česku nepřijaly některé elity vítězství Miloše Zemana a místo toho, aby se připravily na příští volby, nejradši by prezidenta sesadily. V Británii podobné elity nechtějí přijmout výsledek referenda. Už se spekuluje s opakováním referenda, jeho právní nezávazností, nebo jako pomstou vyhlášení opětovného hlasování ve Skotsku o vystoupení ze svazku Velké Británie. Je to velmi nebezpečný fenomén, který vnáší anarchii do politického souboje.
Ještě zoufalejší je sledovat reakce špiček EU. Žádné zamyšlení se nad sebou, ani náznak vlastní odpovědnosti za výsledek referenda v Británii, žádné pochybnosti o sobě a případné poznání, zda není dobré abdikovat. Paní komisařka Věra Jourová nám to dnes vysvětlila u pana Moravce. Uvedla, že by bylo velkou chybou rozkolísat Evropskou komisi a další orgány EU. Proto podporuje stabilitu Komise a nesouhlasí s hlasy, které „volají po krvi“.
Je zcela logické, že Britové hlasovali většinově pro vystoupení z EU. Je třeba si uvědomit obrovský rozdíl mezi ostrovní a kontinentální politickou kulturou. Britští politici berou odpovědnost za svá rozhodnutí. Evropští politici hledají pachatele událostí, a to vždy mimo sebe. To platí i pro nás. Myslím si, že to je také jeden z důvodů proč britští voliči rozhodli o vystoupení z EU. Tedy neschopnost evropských politiků převzít za svá rozhodnutí odpovědnost.
18. 6. 2016 vyšel v internetovém deníku Svobodné fórum rozhovor s panem ministrem kultury D. Hermanem. http://svobodneforum.cz/daniel-herman-pro-otresne-zlociny-neexistuje-pardon-odsun-byl-etnicka-cistka/
Pan ministr má pravdu, když tvrdí, že se jednalo o etnickou čistku, a že byli odsunuti i ti Němci, kteří se na tehdejším rozpadu ČSR nijak nepodíleli. Je třeba však připomenout, že v roce 1938 souhlasila s odtržením Sudet od České republiky drtivá většina německého obyvatelstva.
Kroky a mediální výstupy pana ministra vnímám v této věci jako velmi kontroverzní a vzhledem k jeho funkci za nevhodné. Zpochybňování správnosti odsunu Němců a Benešových dekretů by člen vlády neměl prezentovat. Tato otázka není vůbec aktuální a domnívám se, že vláda se tímto tématem vůbec nezabývá a Benešovy dekrety jsou trvale platné. Zvláště nevkusné považuji tyto mediální výstupy pana ministra v měsíci, kdy si připomínáme vyhlazení Lidic a Ležáků.
Troufnu si říci, že prosazení odsunu Němců, který byl schválen vítěznými mocnostmi v Postupimi v roce 1945, byl od prezidenta E. Beneše, z hlediska České státnosti, správný a státnický krok a měl absolutní podporu české populace. Byl bohužel doprovázen některými excesy, které však byly odrazem tehdejší doby. Podle odborných studií odsun nepřežilo 15 až 30 tisíc lidí. Je to nepochybně velké číslo, ale v kontextu té doby asi nešlo těmto událostem zabránit.
Věty, které pan D. Herman uvádí v rozhovoru, „Vidíme vcelku jasný rozdíl při vyrovnávání se s touto otázkou v zemích, které se po druhé světové válce staly součástí svobodné části Evropy, kde byly a jsou početné německé menšiny, tedy státy jako je Belgie, Holandsko, Itálie či Francie, a státy, které spadly do sovětské sféry vlivu. To je naprosto klíčový faktor, který v tom hrál roli“ neodpovídají pravdě.
Tato tvrzení považuji za neférová, protože neberou v potaz tehdejší skutečnost. Především je nutné doplnit, že odsun Němců se neuskutečnil jenom v naší republice. Ještě ve větším rozsahu byl odsun v Polsku, ale odsun byl i v dalších zemích. Je třeba také připomenout, že byl uskutečněn v době, která byla ještě svobodná. Není zcela pravda, že byli odsunuti všichni Němci. Asi 250 tisíc Němců nebylo odsunuto, což představovalo asi 10 % německé populace, a to odpovídá také číslům, která jsou známá, že v době Mnichova podporovalo 90 % Němců odtržení Sudet od ČSR.
Zcela zavádějící jsou věty o německých menšinách v západních zemích, jak uvádí pan D. Herman. Ve Francii je nejpočetnější menšina ze zmíněných zemích. Počet 1,5 mil. německy mluvících občanů u 60 mil. národa je asi 2,5 %. U ostatních zmíněných zemí je počet německy mluvících občanů v řádu statisíců, tudíž nemají žádný významný vliv na dění v dané zemi.
Zcela jiná situace byla v ČSR. Německá menšina tvořila 30 a 35 % populace v Českých zemích. Pokud by nebyl proveden odsun, byly bychom dnes dvojjazyčnou zemí se všemi náklady a důsledky pro další období. Je možné, že v padesátých letech by byla německá menšina utlačovaná, ale postupně by se nepochybně emancipovala. Zásadní problém by nastal po roce 1989. Dnes můžeme po celé Evropě sledovat postupný rozpad států na etnicky homogenní společenství. Je zcela jisté, že po roce 1990 by německá otázka byla tak, jako slovenská otázka, jedním z hlavních politických témat počátku 90. let minulého století.
Je možné, že německá menšina by požadovala, pod heslem sebeurčení národů, stále větší autonomii, která by mohla skončit rozpadem našeho státu v současných hranicích. Vzhledem k ekonomické síle Německa, lze důvodně předpokládat ekonomickou podporu především německé menšiny a tím oslabování ekonomických aktivit Čechů. Tento národnostní protekticionismus není nic neznámého.
Je otázkou, zda německá menšina by chtěla vstoupit, jako součást Českého státu, do EU či do NATO? Všichni máme v dobré paměti politickou krizi o „stoličku“ v EU ze strany Slovenska, která vedla k rozpadu federace a vzniku dvou států. Je dokonce možné, že Český stát by byl nakonec v hranicích Mnichovské dohody.
Je jisté, že poválečný odsun Němců oslabil na mnoho let naší ekonomiku. Na druhé straně jsme v České kotlině, po mnoha staletích, národnostně jednotný národ, což považuji za výhodu v očekávání příštího vývoje Evropy. Národnostní třenice by nás velmi oslabovaly při řešeních příštích událostí. Domnívám se tudíž, že politici by se neměli k otázce odsunu vracet. Tyto události patří pouze historikům.
Před několika dny uveřejnil pan Erik Čipera blog https://blog.aktualne.cz/blogy/erik-cipera.php?itemid=27484, kde docela nevybíravým způsobem napadl prohlášení delegátů republikového shromáždění Národní rady osob se zdravotním postižením. Skutečnost, že prohlášení schválilo všech 59 přítomných, jej jaksi nezajímá. Prohlášení delegátů si může každý čtenář najít na webu www.nrzp.cz.
Delegáti jasně schválili neporušování zásady, že příjemcem peněz na sociální služby je uživatel služby a on rozhoduje, jakým způsobem si zajistí potřebné služby. To byla základní premisa při přípravě zákona o sociálních službách. Ostatně tento model je standardní v evropských zemích. Od počátku účinnosti zákona se snaží poskytovatelé sociálních služeb tento axiom prolomit.
Pan Čipera prosazuje model, aby peníze na osobní asistenci, a to významně vyšší, dostával poskytovatel služby (např. jeho Asistence o.p.s.), který poskytuje konkrétním lidem tuto službu. Je jasné, že pan Čipera samozřejmě lobbuje za svůj zájem, což je v pořádku, ale neměl by manipulovat se čtenáři, kteří se často v oblasti sociálních služeb nevyznají a tuto oblast nesledují.
Pan Čipera se ve svém blogu zaštiťuje Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Vůbec si nepřipouští, že právě tím, že dotace na osobní asistenci bude poskytována provozovateli služby je popíráním čl. 19, Úmluvy OSN, na který se paradoxně pan Čipera odvolává. Prosazení tohoto prvku je prolomení zásady, že klient nebo osoba, která jej zastupuje, má kupní silu na rozhodování, jakým způsobem si bude zajišťovat potřebnou péči.
Nepravdivá je také informace, že NRZP ČR se zaměřila pouze na valorizaci příspěvku na péči. Tato vláda nemá ambice systémových změn a tak jsme záměrně zvolili jít po jednotlivých krocích. Mimochodem, nedosáhli jsme jenom zvýšení příspěvku na péči, ale například jsme také prosadili, že napříště bude prováděno správní řízení o příspěvku na péči již při dlouhodobých hospitalizací v nemocnici. Což má zásadní význam pro lidi, kteří po onemocnění nebo po úrazu se dlouhodobě léčí a pak odcházejí domů, bez toho, aby měli možnost si zajistit potřebné služby.
Pan Čipera neuvedl, že 70 % péče je poskytováno pečujícími rodinnými příslušníky. Samozřejmě, že připravovaná novela zákona o sociálních službách neobsahuje žádné zlepšení postavení těchto osob, které často po dlouhé roky pečují o své dítě, sourozence či rodiče a doplatí na to tím, že mají nízké důchody, ztrácí sociální kontakty, ztrácí zaměstnání apod.
Také je dobré vědět, že Asistence o.p.s., kde je pan Čipera ředitelem, má sídlo v Jedličkově ústavu a z velké části poskytuje služby klientům, kteří jsou v tomto ústavu, což je v rozporu s § 39, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento paragraf stanoví, že osobní asistence se poskytuje v přirozeném prostředí uživatele, tedy v jeho bydlišti. Pan Čipera tím porušuje zákon a neměl by na tyto služby dostávat žádnou dotaci.
Činnost Asistence o. p. s. je poměrně bohatá a různorodá, ale v žádném případě se nejedná o standardní osobní asistenci, která je poskytována 24 hodin denně, tak jak stanoví zákon. Klientům v ústavním zařízení není možné poskytovat osobní asistenci, což je zřejmé z dikce § 39, odst. 2, zákona o sociálních službách, který stanoví výčet úkonů, které osobní asistence vykonává. Řada úkonů je poskytována klientům přímo Jedličkovým ústavem a tudíž poskytované služby Asistencí o. p. s. nejsou osobní asistencí, ale mohlo by se jednat o průvodcovskou službu, která je také v zákoně o sociálních službách definována.
Pan Čipera se dokáže velmi dobře mediálně prosazovat. S klienty dělají často různé mediální akce a tím vzniká jakási mediální bublina o Asistenci, že ona je tou, která je nositelem osobní asistence. Bohužel tomu tak není. Osobní asistence je především pomoc tam, kde klient nestačí, jinak by neměla zasahovat do jeho života.