Pan prezident i pan Gazdík se mýlí.

Po několika letech se téma zdravotnických poplatků opět vrátilo do středu mediální pozornosti. Předpokládal jsem, že téma je již dávno vyčpělé, ale zdá se, že zjednodušené mediální bubliny se hodí pořád.
Nejprve k věcnému problému, tedy k poplatku za pobyt v nemocnici. Především, hovořit v souvislosti se zdravotnickými poplatky za pobyt v nemocnici o průměrné minimální mzdě je holý nesmysl, a překvapuje mě, že si toho žádný novinář nevšimnul. Asi spíše opisují, než sami přemýšlí. Pokud je občan v nemocnici, tak pobírá dávky v nemoci a nikoliv mzdu. Mimochodem naše nemocenské dávky, které po 15 dnech činí 60 % mzdy, jsou velmi nízké ve srovnání se státy EU. Takže u živitele rodiny, jehož mzda činí např. 20 000 Kč měsíčně, činí nemocenské dávky 12 000 Kč, a když zaplatí poplatky 3 000 Kč, tak jeho rodina zaplatí sotva nájem.
Pokud jde o důchodce, tak dosud vedená diskuse je zcela mimo realitu. Především vycházet z průměrného důchodu je samo o sobě zavádějící. Ovšem argumenty, že když by byl důchodce doma musel, by si stejně topit a spotřebovával by elektrickou energii, svědčí o naprosté odtrženosti od normálního života. Oba pánové by měli vědět, že veškeré energie se platí zálohově a je tudíž zcela irelevantní, zda je občan v daný okamžik doma či není. Musím ještě dodat, že při dnešních cenách nájemného a energií je tomu skutečně tak, že osamoceným důchodců opravdu nezbývá 3 000 Kč měsíčně na stravu.
Představa pana Gazdíka, že příbuzní dávají svoje rodiče do nemocnic, aby pobrali jejich důchody, svědčí o absolutní neznalosti problematiky a neměl by se k tomu vyjadřovat. Politik opravdu nerozumí všemu. Tím neříkám, že se to neděje, ale je to ve zcela obráceném gardu. Děti se možná někdy snaží uplatit nemocnici, aby jejich rodič zůstal déle v nemocnici, protože nemají zajištěnou péči v domácím ošetřování.
Teď něco k meritu věci. Vůbec nejsem proti poplatkům v nemocnicích, ale poplatky musí mít regulační charakter, jinak se jedná o zdravotní daň, a potom je lepší zvýšit zdravotní pojištění, než vymáhat peníze od těch nejvíce nemocných. Proto považuji poplatek za pobyt v nemocnici za nesmyslný, protože nikdo z nás neovlivňuje dobu pobytu v lůžkovém zařízení. O tom rozhodují lékaři. Náš poplatek za pobyt v nemocnici byl zcela nesmyslně konstruován, protože ve srovnání s okolními státy byl poměrně vysoký, ale hlavně platil se po celou dobu hospitalizace, což není ve světě obvyklé. Hospitalizační poplatek se zpravidla platí maximálně jeden měsíc, a to právě proto, aby nemocí nebyla postižena rodina. V Rakousku a Německu se platí poplatek nejvíce 28 dní.
Jak jsem již uvedl, poplatky mají mít regulační charakter. Proto je správný poplatek za pohotovostní lékařskou službu. Velmi potřebný by byl poplatek za návštěvu ambulantního specialisty, pokud by k němu šel pacient bez doporučení svého praktického lékaře. Tady si dovedu představit poplatek i ve výši třeba 200 Kč, protože tím by se snížila potřeba drahé specializované péče, která je mnohdy nadužívaná.
Na závěr si neodpustím obecné povzdechnutí. Celá debata o zdravotnických poplatcích vznikla na základě diskuse o nízkých mzdách v sociální sféře. Tyto mzdy jsou opravdu ostudné, ale představa, že řešení může být zavedením poplatků za pobyt v nemocnici je úplně scestná. Řešení je ve výši mezd a platů. Pokud by naše mzdová úroveň odrážela vyspělost naší země, na zdravotním a sociálním pojištění bychom vybrali podstatně více a nemuseli bychom vymýšlet podivné konstrukce, které k cíli nevedou. Je naší ostudou, že i po dvaceti sedmi letech je naše příjmová hladina čtyřikrát slabší než v Německu. Nepřiblížili jsme se ani o píď, ale to je už jiný příběh.