Ještě ke svátku svatého Václava.

Pan ministr Daniel Herman ve svém bloku popsal legendu o knížeti Václavovi tak, jak je veřejnosti předkládána a obecně přijímána, jako takovou pěknou pohádku. Vůbec se však nesnažil formulovat význam svatováclavské legendy na naši současnost, což bych od něj očekával, už proto, že někteří badatelé upozorňují, že události se mohly odvíjet trochu jinak a nepochybuji o tom, že pan ministr nepochybně tyto odlišné názory zná.
Situace na území dnešní Čech byla v době Václavově velmi složitá a nelze jí úplně porovnávat s naším dnešním postavením Českého státu. Přemyslovci ovládali pouze část území, křesťanství vyznávala pouze část populace, a to s velkou pravděpodobností se jednalo jen o elity, které si uvědomovaly, že k vybudování státu je nezbytná jednotící idea, nehledě na to, že Sasové a Bavoři vytvářeli tlak na christianizaci území.
Domnívám se, že kníže Václav si možná uvědomoval, že šíření křesťanství povede k postupnému rozšíření přemyslovských držav a vyhne se tak násilné katolizaci ze strany německých zemí, která vedla k zániku slovanských kmenů na severozápadě dnešního Německa. Podle názoru některých odborníků byl však vývoj v 10. století poněkud jiný, než je předkládán v legendě a v současném oficiálním dějepisectví. Příbuzenské vztahy, nástupnictví jednotlivých knížat, ale i údajné zavraždění sv. Ludmily a sv. Václava se možná událo jinak.
Je však jisté, že Boleslav I. se zmocnil knížecího stolce silou. Pravděpodobně se jednalo o širší spiknutí, které vedlo k násilnému sesazení knížete Václava a jeho vykázání do Boleslavi, kde zemřel, možná byl zavražděn. Na tyto skutečnosti upozorňuje například amatérský historik Jan Cikert ve své práci „Všechno bylo jinak“. Je možné, že jedním z důvodů mocenského převratu byla přílišná spiritualizace Václavova vládnutí v pozdějších letech.
Tento text však není o popisu tehdejších událostí, protože určitě nemám dostatečné znalosti a tak se pouze pokouším odhadnout důvody některých událostí. Jak jsem již v úvodu uvedl, chybí mi v blogu pana ministra Herman hlubší úvaha o tom, jak, s ohledem na tehdejší události, formulovat naší mezinárodní politiku.
Z dosud známých dobových textů se zdá jisté, že sv. Václav výrazně určil základní ideu politiky přemyslovského státu, a to posilováním křesťanství latinského ritu. Tím je asi právem vyvýšen nad ostatní tehdejší přemyslovské panovníky. Za jeho vlády došlo k rozšíření území ovládané vládnoucí dynastií. Je však třeba dodat, že teprve Boleslav I. vytvořil pevné jádro českého státu. Z tehdejších textů však jednoznačně vyplívá, že orientace na latinské křesťanství nutně vedla k podřízenosti německým vládcům, a to buď bavorským, nebo saským. Právě tito vládcové často určovali, který příslušník vládnoucího rodu bude knížetem, ať se jednalo o Václava, Boleslava, nebo později Břetislava, Oldřicha či jiné. Čeští panovníci přijímali vládu od německých vládců, jako léno. To je důležitá skutečnost, kterou musíme mít na paměti. Přesto je také možné říci, že se vždy snažili udržet samostatnost území a posilovat nezávislost státu. Toto osamostatňování vyvrcholilo za krále Přemysla Otakara I., kdy tehdejší císař ve Zlaté bule sicilské, přiznal českému panovníkovi dědičnost královské hodnosti. Toto privilegium se již zmiňuje v souvislosti s knížetem Vladislavem II., ale od Přemysla Otakara I. již není o této svrchovanosti pochyb.
Sledujeme-li dál české dějiny, tak se jimi, jako červená nit, vede snaha přemyslovských panovníků udržet samostatnost na německých vládcích. Na druhé straně podpora osídlování pohraničí Němci posledními Přemyslovci vedla v budoucích staletích k poněmčování obyvatelstva a až teprve národní obrození dokázalo tomuto tlaku čelit.
Myslím si, že v souvislosti se svátkem sv. Václava bychom se měli zamýšlet nad naší státní doktrínou, a to právě na základě našich zkušeností s více jak tisíciletou existencí české státnosti na dnešním území. Dnes k tomu máme poměrně dobré podmínky, a to homogennost obyvatelstva a prozatím mírový vývoj v Evropě. To však neznamená, že na nás nečekají nové a možná překvapivé události. Je nezbytné si uvědomit, že dějiny nikdy nekončí a svět se pořád proměňuje. Svět, ale i Evropu očekávají nové události a my bychom měli být na ně připraveni a umět obhájit naše území a náš národ.
Současný vývoj v Evropě vytváří tlak na snižování identity národních států. Vytváří tlak na určitou toleranci některých základních atributů evropské civilizace a nedodržování základních pravidel židovsko - křesťanské civilizace, na kterých je ukotvena naše státnost. Mám na mysli ztrátu národní hrdosti, občané se neidentifikují s národním státem, významné snížení úlohy rodiny ve společnosti, relativizování všech základních společenských pravidel a další.
Všechny tyto vlivy jsou k nám vnášeny z vnějšku, a to především z formulovaných politik Evropské unie. Měli bychom si přiznat, že Evropská unie postupně přestává být společenstvím rovnocenných evropských národních států, ale že, a to především po brexitu, rozhodující vliv má Německo a poté Francie. Lze předpokládat, že vliv Německa v EU bude v následujících letech posilovat. Naše státní doktrína by měla pamatovat i na tyto okolnosti. Již dnes je vliv Německa v naší zemi obrovský. Pokud by došlo k dalšímu posilování integrace, rušení dalších kompetencí suverénních států, jak se udrží český živel na dědičném území?
Nevolám po zhoršování vztahů s Německem ani si nemyslím, že bychom měli zhoršovat naše svazky s EU, ale určitou opatrnost bychom měli formulovat. Naše historické zkušenosti jsou takové, že jsme se celá staletí bránili německému vlivu. Tyto zkušenosti bychom měli včlenit do budoucí státní doktríny a snažit se diverzifikovat nejen mezinárodní politiku, ale také politiku hospodářskou. Přílišná závislost na jednom státě není nikdy ku prospěchu. Proto stále platí Svatováclavský chorál a slova „Nedej zahynouti nám ni budoucím“.