Na počátku letošního roku se rozhodli poslanci napříč politickým spektrem předložit novelu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, sněmovní tisk 1143, kterou iniciovala Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Jejím cílem je ekonomizace služeb. Předložená novela sice vychází z původního návrhu, který připravovalo MPSV ČR, nebyly však do ní zapracovány důležité změny, které byly dohodnuty s jednotlivými cílovými skupinami klientů. V novele zákona se mimo jiné navrhuje zvýšení cen za služby, stravu a ubytování, sloučení pobytových služeb do jedné služby nazvané Domovy sociální péče a sloučení osobní asistence a pečovatelské služby do jedné služby.
Všechny tyto tři změny, které se bezprostředně dotýkají také osob se zdravotním postižením, odmítly všechny spolky, zastupující zdravotně postižené. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR začala intenzivně jednat s poslanci, ale podařilo se dosáhnout pouze upuštění od zvýšení cen za poskytované služby. To je však zatím jediný ústupek, který se podařilo prosadit.
Úporná snaha zdravotně postižených o změnu poslaneckého návrhu je motivována oprávněnou obavou, že přijetí zákona v navrhované podobě, dojde k postupnému zániku osobní asistence. V případě sloučených pobytových služeb by postupně a zákonitě došlo k tomu, že by se prolínali klienti různého věku, postižení, závislostí a podobně. Zkrátka by mohlo dojít k tomu, že na jednom pokoji by byl člověk s těžkým tělesným postižením s osobou např. s Alzheimerovou nemocí. Chceme takové situaci zabránit, protože by došlo k výraznému zhoršení života některých skupin lidí se zdravotním postižením, kteří jsou klienty celoročních pobytových služeb. Poslankyně a poslanci s našimi obavami částečně souhlasí, ale nechtějí souhlasit s námi navrhovanými změnami. Je to proto, že jsou pod tlakem poskytovatelů sociálních služeb, které zřizují kraje a obce, případně charity nebo diakonie. Jsou to velcí poskytovatelé sociálních služeb a poslanci podléhají spíše jejich argumentaci. Při projednávání novely zákona o sociálních službách tak vznikl poměrně výrazný spor mezi poskytovateli sociálních služeb a uživateli sociálních služeb. Ukázalo se, že zájmy těchto dvou skupin mohou být někdy velmi odlišné. Proto není možné tvrdit, že poskytovatelé sociálních služeb vždy hájí zájmy a práva svých klientů.
Pro osoby se zdravotním postižením je zcela nepřijatelné sloučení osobní asistence s pečovatelskou službou a je potřeba tento rozdíl neustále vysvětlovat a opakovat. Základní rozdíl je ve spolupráci klienta s konkrétní osobou poskytující pomoc.
Osobní asistence je služba určená osobám samostatně si určujícím druh, rozsah a způsob poskytované služby, včetně jejího časového určení. Tyto osoby se na poskytování služby aktivně podílejí, a to minimálně v rozsahu jejího průběžného řízení, nebo korekce. Osobní asistenci provádí zpravidla stejný osobní asistent nebo více asistentů. Kontakt klienta s osobním asistentem je poměrně blízký a dlouhodobý. Zvláštní charakter této služby spočívá ve způsobu úhrady, protože úhrada u osobní asistence je pouze za jednotku času, nikoliv za úkony.
Pečovatelská služba je určena zejména osobám, které jsou jejími pasivními příjemci, u kterých druh, rozsah a způsob poskytování služby, včetně jejího časového určení, určuje poskytovatel na základě svých předchozích zjištění potřeb osob, kterým službu poskytuje. Pracovníci poskytující péči se u klientů střídají. Samotný způsob úhrady za služby, kdy je služba často hrazena podle vykonaných úkonů, charakterizuje pasivní příjem služby.
Absence ustanovení o poskytování služby bez časového a obsahového omezení povede k tomu, že prakticky jedinou službou bude v praxi režim pečovatelské služby, což je pro většinu osob se zdravotním postiženým zcela nepřijatelné. Osobní asistenci prosadily organizace osob se zdravotním postižením hned v roce 1990, jako novou službu, která aktivizuje lidi se zdravotním postižením. Její velkou propagátorkou, ale také uživatelkou byla paní ing. Jana Hrdá, nositelka ceny Výboru dobré vůle. Sama byla ležící, měla upravený vozík a za pomoci svých osobních asistentů dokázala pracovat celé dni na zlepšení postavení osob se zdravotním postižením. Toto pečovatelská služba nikdy nedokáže zajistit. Osobní asistence je symbol nového nahlížení na služby pro osoby se zdravotním postižením, a proto je pro ně tak důležitá.
Ještě je šance, že nakonec vše dobře dopadne. V Poslanecké sněmovně je pozměňovací návrh paní poslankyně Aleny Gajdůškové, který ruší sloučení osobní asistence s pečovatelskou službou a stanoví parametry pro sloučení pobytových služeb. Tento návrh má zatím podporu pouze poslanců ČSSD a Trikolóry, a to je málo. Poslanci by se důkladně měli zamyslet před hlasováním o novele zákona o sociálních službách, sněmovní tisk 1143. Buď podpoří ekonomický pohled na sociální služby, nebo podpoří klientské pojetí služeb, které respektuje klienty a jejich přání.
Česká republika uspěla s žádostí o dočasné zastavení těžby v uhelném dole Turów nedaleko českých hranic. Soudní dvůr Evropské unie vydal předběžné opatření, o které požádala česká vláda. Poláci tak musí okamžitě zastavit těžbu v dole. Proti rozhodnutí se nemohou odvolat.
Podle prezidenta společnosti PGE Wojciecha Dabrowského má důl Turów „platnou a legálně udělenou licenci, na základě které těží a bude těžit.“ Rozhodnutí soudu vidí jako cestu k „divoké transformaci“. Podle prezidenta PGE jde o první opravdový test Zelené dohody EU. Ta by měla být podle něj založená na „solidaritě a spravedlivé transformaci energie a ne na programu podporujícím nekalou soutěž.“ Vypnutí elektrárny by podle prezidenta PGE destabilizovalo polský a evropský energetický systém. Elektrárna, která je navázána na důl Turów, poskytuje až 7 procent spotřeby energie v Polsku.
Česká republika považuje předběžné rozhodnutí Evropského soudního dvora za úspěch, já osobně to považuji za naši prohru. Vydali jsme se cestou ztráty suverenity, protože sami nejsme schopni si dohodnout vzájemné vztahy se sousední zemí a žalujeme jak uličníci. Když se podíváme na mapu, tak každého musí napadnout, proč žalobu nepodali Němci? Důl leží prakticky na předměstí Žitavy, kdežto od nejbližší české větší obce je vzdálen asi šest kilometrů a od Liberce 15. kilometrů. Důl leží na trojmezí tří států a těží se v něm již mnoho let. Rozbuškou sporu se stalo rozšíření dolu, které se přiblížilo až na 300 metrů k obci Uhelná.
Chápu, že rozšíření dolu Turów má vliv na spodní vody našich obcí, a že je povinností státu chránit zájem našich občanů. Nemohu však přijmout, že necháme za sebe rozhodovat někoho jiného, který může mít i jiné pohnutky, než chránit zájem našich občanů. Předběžné opatření, okamžitě zastavit těžbu, znamená katastrofu pro celý region. V dole pracuje pět tisíc lidí, pět tisíc živitelů rodin. V elektrárně pracují další stovky, možná tisíce polských občanů. Dovede si někdo vůbec představit, že by u nás přišli najednou tisíce lidí o zaměstnání? Co by se asi dělo?
Rozhodnutí Soudního dvora EU je necitlivé, nerealizovatelné a pro Polsko neakceptovatelné. Možná, že skutečným motivem rozhodnutí je skutečně to co uvádí prezident společnosti PGE Wojciech Dabrowský, „Rozhodnutí soudu vidím jako cestu k divoké transformaci, jde o první opravdový test Zelené dohody EU.“ Vypnutí elektrárny by podle prezidenta PGE destabilizovalo polský a evropský energetický systém. Přesně o to může jít. Polsko je jedním ze států, které příliš neakceptují tzv. „Zelený úděl“. Licence dolu Turów byla prodloužena až do roku 2044. Je smutné, že Česká republika se propůjčila k tlaku na našeho nejbližšího souseda, ve věci prosazování nesmyslného programu dramatického nahrazování fosilních paliv tzv. „čistou energií“, která nás bude stát miliardy korun a výsledek je velmi nejistý.
Chápu, že pitná voda je pro liberecký region nezbytností. Myslím si však, že bychom měli jednat s Polskem, za účasti Německa, na kompenzacích, úhrady cen nových vodních vrtů apod. To co se nám „podařilo“ vůči Polsku musí Poláci vnímat jako nepřátelský čin. S Polskem nás pojí mnoho společných věcí, je to vedle Slovenska, nejbližší slovanský národ. Proto náš postup ve věci dolu Tutrów, považuji za ostudný.
Dnešní liberálové mají krátkou paměť a zapomněli, že EU nebyla vždy kolosem, který nevnímá skutečné problémy společenství. Ve svém výroku to konstatoval německý Spolkový ústavní soud, který zvedl, že „Zásadu rovnosti států a zásadu rovnosti občanů nelze v současných institucích EU sladit.“ Současný stav EU je zapříčiněn rozvratem evropských institucí, s cílem, plnit kromě ekonomických cílů i úkoly, které jim nepříslušely, jako je společná zahraniční politika, obrana apod. Nelze mít společnou zahraniční politiku pro tak rozdílné země jako jsou Německo, Řecko nebo Polsko.
Politické elity EU si jsou velmi dobře vědomy toho, že ve skutečnosti nikoho nezastupují, že nejsou demokraticky zvolené, nejsou transparentní a nikomu se nezodpovídají. Jsou v konečném důsledku jen loutkami vlád členských států. Jen vlády členských zemí jsou legitimní a skutečně demokraticky zvolené, transparentní a odpovědné. Neexistuje žádný mechanismus někoho odvolat z vysoké funkce v EU. Proto také celý systém nemůže být funkční a fráze o tom, že instituce EU se stávají demokratičtějšími a v brzké budoucnosti se stanou plně demokratickými, jsou pouhé lži, kterým nemůže soudný člověk věřit.
V období "Evropského společenství", probíhala spolupráce ekonomik několika zemí v rámci jejich uhelného, ocelářského a jaderného průmyslu. Evropa dosáhla svobody pohybu lidí, kapitálu, služeb a zboží. Jednotný trh významně přispěl prosperitě členů „Evropského společenství“. Původní společný trh byl v souladu s konstruktivní ideou Jeana Monneta "mír díky prosperitě".
Ideologové všech barev nebyli spokojeni s ideou, že spolupráce evropských zemí by měla v podstatě pouze ekonomickou povahu. Ti chtěli Evropu politickou, sociální, společnou obranu, zahraniční politiku, ekologickou politiku a další. Hospodářský smysl evropského společenství degradoval. Vše je zaměřeno na politickou ideu tzv. udržitelného rozvoje a je plně podřízeno cílům politické, sociální a ekologické Evropy. Prioritou je dnes tzv. "Zelený úděl", jehož záměrem je udělat z Evropy první "klimaticky neutrální" kontinent snížením emisí skleníkových plynů do roku 2050 na "čistou nulu", přestože ekonomické důsledky budou pro občany Evropy katastrofální. Podle Federace evropských průmyslových odborových svazů (IndustriAll), existuje velké riziko, že evropský "Zelený úděl" srazí celá průmyslová odvětví na kolena a zničí miliony pracovních míst v energeticky náročných průmyslových odvětvích, bez jakékoliv záruky, že postižení zaměstnanci budou mít vůbec nějakou budoucnost.
EU se stává v oblasti genderové politiky, ekologie a práv jednotlivce velmi extrémní, o čemž svědčí proklamace přijaté v těchto i mnoha jiných záležitostech orgány EU. Oficiální politikou EU je dnes například nejextrémnější verze genderové teorie, a to myšlenka, že muži a ženy jsou pojmy kulturní, nikoliv biologické. Evropské instituce unikají demokratické kontrole, protože EU zůstává v první řadě mezivládní organizací, a to evropským institucím umožňuje postavit ideologii nadevše. Mezivládní organizace EU není, nikdy nebyla a nikdy nebude demokratická. Skutečnost, že do takového systému přidáme volený "Evropský parlament" s velmi omezenými pravomocemi, nezmění její zásadně mezivládní fungování.
EU se musí vrátit zpět k hospodářské spolupráci, bez dalších politických ambicí, jinak je její rozpad nevyhnutelný. Každý občan Evropy je občanem svého státu a nikdy nebyl, není a nebude občanem EU, protože se ve skutečnosti jedná o mezivládní organizaci a nikdy tomu nemůže být jinak. Měli bychom si to všichni včas uvědomit, vrátit se před Maastricht a intenzivně ekonomicky spolupracovat. Hospodářská spolupráce může přinést skutečný prospěch občanům Evropy.
Text vznikl na podkladě statě Drieu Godefridi „Evropská unie: Od jednotného trhu k tragické frašce.“