Prostřednictvím médií jsme mohli být přítomni bujarých oslav příchodu nového roku 2011. Musím se přiznat, že radostné očekávání příliš nesdílím. Poslední události nejen na naší politické scéně ve mně vyvolávají spíše pesimismus.
Nedovedu si vůbec představit, co v novém roce můžeme očekávat od nejvyšších představitelů země, kteří se sejdou, poradí se, a předstoupí před národ se slovy: „dohodli jsme se, ale Vám neřekneme o čem“! Následně se poslanci dozví, že jejich šéfové se na něčem usnesli, ale protože jsou „jenom“ poslanci, tak nemusí vědět, v čem dohoda spočívá, ale musí hlasovat, jak šéfové rozhodli. Byl jsem deset let v politice, ale nic takového jsem nezažil a jsem přesvědčen o tom, že tehdy by se taková věc nemohla stát. Myslím si, že nemusím zdůrazňovat, že to je porušení demokratických principů, to už tady psali jiní, a asi to tak většina i cítí. Můj pesimismus pramení právě z poznání, že jako občan nemůžu opravdu čtyři roky nic dělat. Šéfové rozhodnou aniž bychom znali výsledek a poslanci jako ovce bez mrknutí oka vše schválí. Vůbec nemá cenu, abychom navštěvovali naše zákonodárce a debatovali s nimi o připravovaných návrzích. Nic nevědí a pouze hlasují!
Pesimismus však na mě nepadá jen z činů těch nejvyšších. V prosinci byla na úřadech práce projednávána interní směrnice o postupu proti nezaměstnaným, kteří by mohli mít nějaký vedlejší příjem. Samozřejmě, že je správné, jestli-že někdo podvádí jej potrestat. Instrukce je však zcela jiného charakteru – takového komunistického. Úředníci mají vytipovávat potencionální podvodníky a znepříjemnit jim život, například tím, že je budou zvát třikrát až čtyřikrát týdně na kontrolu. Představme si to v praxi. Úředníci se podívají na uchazeče o zaměstnání, který se jim nějak nebude líbit a tak mu nařídí téměř denní návštěvu na úřadu. Tím mu znemožní efektivně hledat jinou práci. Pokud bude dojíždět z větší vzdálenosti, tak jej připraví o velké finanční prostředky, a to jen proto, že se někomu nelíbil. Dokonce takto může být postupováno i proti lidem, kteří budou kritičtí k práci úřadu. To je zcela nepřijatelný postup, odporující ústavní zásadě nediskriminace. Naše právo nezná preventivní trest. Občan může být trestán pouze tehdy, pokud něco provedl a přestupek mu byl prokázán. Nikde však není tato instrukce v písemné podobě. Lze jí jen identifikovat ze zápisů z porad pracovníků úřadů práce. Přesně takto postupovali komunisté. Šikanovali občany na základě instrukcí, které nebyly nikde písemně dohledatelné.
Nejen z těchto dvou příkladů, ale z mnoha jiných je zřejmé, že naše demokracie sklouzává někam jinam. Není to však pouze náš specifický problém, ale obávám se, že je to problém euroamerických demokracií, které se postupně mění na vlády oligarchií. V naší zemi však tento proces probíhá velmi rychle a postupně se odstraňují všechny brzdy, které by nějakých způsobem regulovaly vládu oligarchie. Dnes je stále více zřejmé, že zákony jsou upravovány tak, aby finanční skupiny měly volnější prostor v přístupu k veřejným zdrojům. Veřejnost je dnes a denně bičována tím, jak se všichni musíme uskrovnit, abychom mysleli na naše děti (naposledy pan president), ale jednotlivé finanční skupiny dále bohatnou. Stačí se podívat na počítadlo na webu ministerstva financí. Celkové zdanění u příjmu kolem 30 000 Kč měsíčně je 37 %, u příjmu 1 mil. Kč měsíčně jen 18 %!
V takové situaci se mi těžko vysvětluje paní s roztroušenou sklerózou, které byla po deseti letech odebrána průkazka ZTP, protože by náhodou mohla požádat o nějakou dávku, když každý přeci ví, že u této nemoci po deseti letech může dojít jedině ke zhoršení zdravotního stavu.
Nedávno se mě jeden blogař ptal, jaká je dnes moje politická orientace, když jsem dříve byl „pravičák“? Přiznám se, že vlastně nevím – asi něco „mezi“. Vím, že trh je potřeba a ekonomika potřebuje konkurenční prostředí. Na druhé straně je pro mě nepřijatelné šikanování nezaměstnaných a necitlivost vůči bezmocným. Co však nechci, aby můj život byl ovlivňován zájmy úzké skupiny oligarchů. Proto ta bezradnost a novoroční splín.