Sobota 22. října byla bohatá na události. Dva „významné“ sjezdy a jedna „bezvýznamná“ demonstrace. Před tím než jsem odešel na demonstraci, díval jsem se na ČT 24 a nestačil jsem se divit. Celý projev předsedy strany v přímém přenosu, dotazy na delegáty, kteří se pochvalně vyjadřovali k jeho jednotlivým pasážím. Přímé záběry ze sjezdu další strany, kde si všichni pochvalovali, jak dobře pracují pro blaho lidu. Úplná idylka jak před 25 roky.
Očekával jsem, že ČT svým diváků také přiblíží co na to lid, který se v počtu více než pět tisíc hlav shromáždil na Náměstí republiky. Jaké však překvapení! Žádný přímý přenos jen malý šot v hlavních zprávách. Jak za dob minulých. Co si lid myslí není tak důležité.
Když jsem si následně na blogu přečetl sjezdový projev nejlepšího ministra financí, neodolal jsem a nabízím laskavému čtenáři svůj příspěvek na bezvýznamné demonstraci, který nebyl pronesen ve stanu, ale v chladu ulice, avšak za to podstatně početnějšímu publiku.
„Vážení přátelé, dovolte mi, abych začal parafrází na jeden slavný projev významného bojovníka za lidská práva.
Mám sen, že tento národ jednoho dne povstane a udělá konečně pořádek ve své zemi, a že naplníme základní krédo demokratické společnosti, „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni“.
Mám sen, že naše děti nebudou muset přihlížet tomu, jak národní bohatství je rozkrádáno, jak propojení politiky a finančních skupin vysává nejen naší společnost, ale je dnes problémem celé euroatlantické civilizace.
Mám sen, že naše děti budou mít šanci uspět v životě i když nebudou patřit k nějakému finančně politickému klanu, jenž si postupně dělí naší zemi.
Mám sen, že zdravotní postižení nebude příčinou toho, že takový člověk nemůže sehnat zaměstnání, žije v hmotné bídě a neustále se bojí, jakou další hrůzu na něj vymyslí politici této země.
V letošním roce politická většina v Poslanecké sněmovně schválila řadu zákonů, které významně snižují životní standard nejen lidí se zdravotním postižením, ale i ostatních rodin. Dovolte mi malý příklad dopadu nových zákonů. Tříčlenná rodina s malým dítětem. Živitel rodiny má příjem 15 000 Kč (což je mimo Prahu standardní příjem). Těžce onemocní a musí být několik měsíců v nemocnici.
Z částky 15 000 Kč obdrží 60% nemocenských dávek, to znamená 9 000 Kč. Z této částky bude po 1. 1. 2012 platit 3000 Kč v nemocnici. Takže rodině zůstane 6 000 Kč. Měsíc, dva to taková rodina vydrží. Potom se dostane do neřešitelné ekonomické krize. Proto také nikde v Evropě se neplatí poplatky v nemocnici déle než měsíc. Je nepřípustné, aby nemoc byla důvodem ožebračování rodin. Chudá rodina = chudý stát.
Politici říkají, vždyť si rodiny mohou požádat o dávky hmotné nouze. Co to je za hloupost, aby rodiny žebraly u státu o peníze k zaplacení zdravotní péče. To stát může peníze poslat rovnou do nemocnic a nemusí je nepřepírat přes občany. Ten důvod je však možná jiný. Občan, který žebrá na úřadě je povolný, nemá sebevědomí a dá se s ním dobře manipulovat. To je možná hlavní důvod, proč jsou schvalovány takové reformy, které z hrdých a svéprávných lidí dělají žebrající chudáky.
Ve všech médií slyšíme pouze o problémech Řecka. My však nejsme v takové situaci. Jsme bohatá země, pouze jí ničí různé ekonomické zájmové skupiny, podvodníci a korupčníci. Vláda místo toho, aby se soustředila na problémy korupce, tak se snaží ušetřit na střední a nižší třídě.
Letos šetřící kosa dopadla především na lidi se zdravotním postižením, příští rok to možná bude jiná skupina lidí. Nesmíme se tomu podat, musíme se bránit. Jenom člověk, který se brání a bojuje za svoje zájmy a práva si zachovává důstojnost a hrdost. Proto jsme tady, abychom dali najevo, že nám není jedno, co se v naší zemi děje.
A tak mám pořád sen, že se naše země stane zemí hrdých a svobodných lidí, kteří znají svoje práva a umí si je obhájit. Samo se tak však nestane. Musíme se o to všichni přičinit.“