Stačí si projít pár webů a facebookových stránek a je jasné co dnes hýbe mediálním prostorem. Je to samozřejmě volba prezidenta. Je až s podivem kolik vášně až nenávisti vyjadřují nejen ti, kteří nejsou přímo zainteresováni na volbě nejvyššího „úředníka“ našeho státu, ale i občané, kterým volba nového prezidenta prakticky nic nezmění.
Možná by stálo za odbornou analýzu, proč někteří významní politici, novináři, představitelé různých institucí a umělci dávají průchod svým až nenávistným pocitům a snaží se působit na veřejnost, aby sdílela jejich frustraci a identifikovala se s ní.
Pokusím se o takový malý exkurs. Po ukončení prezidentského mandátu Václava Havla, hledala skupina jeho příznivců nástupce, který by sdílel jejich představy, o společnosti a vybrala si svého kandidáta v osobě Jana Sokola. Jejich kandidát však prohrál s příštím prezidentem Václavem Klausem. Obdobně tomu bylo i v roce 2008, kdy příznivci „nepolitické politiky“ získali jako protikandidáta proti opětovné volbě Václava Klause pana Jana Švejnara. Po velmi složité volbě opět zvítězil Václav Klaus.
Domnívám se, že tehdy došlo k rozhodnutí, že nepřímá volba prezidenta nepovede ke zvolení osobnosti, která by konvenovala zastáncům politiky bývalého prezidenta Václava Havla. Pod heslem přiblížení politiky občanům rozjeli obrovskou kampaň za přímou volbu prezidenta republiky, i když bylo zřejmé, že přímá volba se nehodí do našeho ústavního systému parlamentní demokracie. Pod tlakem spřátelených novinářů, umělců a různých skupin se podařilo, že politici podlehli tomuto tlaku, připravili a také schválili změnu Ústavy s přímou volbou hlavy státu. Dnes toho řada z nich lituje, ale tehdy podlehli populistickým tlakům.
Volba prezidenta v roce 2013 měla konečně vést k cíli a do prezidentského úřadu měl být zvolen důstojný nástupce Václava Havla pan Karel Schwarzenberg. Jenže protikandidátem byl, pro podporovatele Karla Schwarzenberga „plebejec“ Miloš Zeman, který dokázal oslovit větší počet občanů a ve volbě zvítězil. Už tehdy jsme mohli sledovat, jak řada osobností vkládá do volby prezidenta podstatně více nadějí, než si možná zasluhuje.
Dnes jsme před druhým kolem volby prezidenta, kdy mnoho subjektů, ale i jednotlivců nainvestovalo velké množství energie a také prostředků do protikandidáta Miloše Zemana pana Jiřího Drahoše. Vypadá to, že příznivci „nepolitické politiky“, se rozhodli, že „dnes nebo nikdy“ a svého kandidáta Jiřího Drahoše chtějí prosadit do prezidentského úřadu za jakoukoliv cenu. Proto lze předpokládat, že příští dva týdny budeme svědky obrovské kampaně, mnoha urážek, různých nepodložených fám apod.
Je pravda, že současný prezident Miloš Zeman je snadný cíl ke všem možným atakům. Jeho některé činy a vyjádření jsou opravdu velmi kontroverzní a jsou snadným terčem. Co mě však udivuje, je vášnivost až nenávist některých osobností předvolebního klání. Prezident republiky není v našem pojetí osobou, která má významné pravomoci, a tudíž není ani důvod, abychom tuto volbu považovali za volbu osudovou.
Měli bychom přijmout, že se jedná o demokratické klání, a že volba prezidenta je na pět let a nikoliv napořád. Nemyslím si, že tato volba si zasluhuje tolik emocí, které do ní vkládá například řada umělců. Chápu, že tito lidé jsou více senzitivní, ale to ještě neznamená, že mají právo urážet jednoho z kandidátů. Emoce do politiky patří, ale vše má mít svojí míru. Nerozumím vůbec tomu, proč zastánci odkazu Václava Havla považují volbu prezidenta za osudovou, proč uráží občany této země, že volí jinak, než jsou jejich představy. Před naší zemí je řada nebezpečenství, kterým možná brzy budeme čelit. Zkusme se přestat nálepkovat a racionálně uvažovat. Ať ve volbě zvítězí ten lepší. Sláva vítěži, čest poraženému.