V nedělních otázkách Václava Moravce byl sice krátký, ale zajímavý duel současné veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové s jejím předchůdcem panem Pavlem Varvařovským. Na tomto duelu se ukázalo, že funkci ombudsmana lze pojímat velmi odlišně.
Pavel Varvařovský uvedl jako jeden z příkladů rozdílného přístupu počet zaměstnanců v rámci Úřadu. Sdělil, že když on sám dobrovolně končil ve funkci ombudsmana, pracovalo v Úřadu veřejného ochránce 60 právníků. Dnes, za současné „ochránkyně“, pracuje v Úřadu již 120 právníků a musela se přistavit nová budova. Poměr však nezůstal zachován, protože počty podání, které Úřad vyřizuje, nejen že nestouply, ale naopak se snížily.
Dvojnásobný nárůst zaměstnanců Úřadu je dát tím, že se paní Šabatová rozhodla zařadit do činnosti úřadu monitorování všech možných práv a zasahování do všech možných záležitostí. Známé je například její angažování v kauze tzv. „studentky“ ze Somálska, kdy paní Šabatová, a podotýkám, že zcela mimo svojí kompetenci, vyvolala kauzu, která vedla téměř k uvěznění ředitelky Zdravotnické školy Ruská. Hon, který paní Šabatová vyvolala proti paní ředitelce, která se ničím neprovinila, je ukázkou jakou moc drží ombudsman ve svých rukách.
Paní ombudsmance se také podařilo, za pomoci bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, aby monitorovala plnění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Snaží se, aby vznikl tzv. „dětský ombudsman“, který by byl samozřejmě součástí Úřadu. Usiluje, aby měla kompetenci posuzovat zamítnutí udělení českého občanství, když tajné služby udělení zamítnou. Stále a stále se snaží zvyšovat pravomoci Úřadu. A právě na tyto skutečnosti upozornil její předchůdce, pan Varvařovský.
Nesmíme zapomínat, že základním posláním Úřadu ombudsmana je ochrana občana před šikanou, arogancí a nesprávným postupem veřejných institucí. Jeho posláním není budovat super instituci, která může vstupovat do všech záležitostí. Taková instituce se může, především v době, kdy dochází k hyperinflaci lidských práv, stát velmi nebezpečnou v čele s neodvolatelným ombudsmanem, stojícím mimo velební systém.
Právě tato snaha paní Šabatové o super úřad způsobila, že řada politiků si uvědomuje nebezpečnost instituce, kdy po šest let není možné změnit obsazení Úřadu. Pro vznik veřejného ochránce práv jsem v roce 1999 hlasoval, ale pamatuji si velmi dobře, že nikoho tehdy nenapadlo, že bude tato myšlenka zneužita k prosazování gender politiky, multikuturalismu apod. A tyto tendence jsou dnes z kroků paní Anny Šabatové vidět stále více a více. Proto je dobře, že její mandát končí a poslanci by měli velmi zvažovat, koho do této odpovědné funkce zvolí.
Jsem také přesvědčený, že po dvaceti letech Úřadu veřejného ochránce práv by bylo dobré položit si otázku, zda vůbec, případně za jakých podmínek potřebujeme tuto instituci. Ochranu základních lidských práv mají za povinnost jednotlivá ministerstva, máme tzv. antidiskriminační zákon, při vládě existuje zmocněnec pro lidská práva, a pokud úřady porušují zákony ve vztahu k občanovi, má občan možnost se bránit soudní cestou, i když uznávám, že je to cesta velmi pomalá
V každém případě, po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, musí začít diskuse o účelnosti instituce ombudsmana a jeho pravomocí.