Letošní oslavy konce druhé světové války byly ovlivněny epidemií COVID-19, ale také snahou některých politiků o jejich zneužití k falešným politickým hrám.
Pokud máme seriózně ukázat, proč se jedná o falešnou politickou hru, je nezbytné říci hned na začátek dvě skutečnosti.
Současná Ruská federace není bývalý Sovětský svaz a už vůbec se nejedná o socialistickou nebo komunistickou zemi. Vnímání současného Ruska jako bývalého Sovětského svazu je nepravdivé a mnozí politici, i média, na to rádi zapomínají. Tím nijak neříkám, že je v Rusku zcela standardní demokratický systém. Druhou skutečností je, že naprostá většina České republiky byla skutečně osvobozena bývalým Sovětským svazem a řada politiků by na to dnes nejraději zapomněla.
Nedávno mi jeden kamarád připomněl, že při oslavách šedesátého výročí konce II. světové války se často uvádělo, že se jedná o historii a nemá asi smysl pořádat velkolepé oslavy porážky Německa a dalších členů OSY. Tehdy jsme si neuvědomovali, že se dá toto vítězství zneužít k politickému boji. V současné podivné diskusi jsou opakována některá tvrzení, která nejsou pravdivá a jsou zneužívána za mohutné podpory významných médií.
První tvrzení je, že válku vlastně vyvolal Sovětský svaz podpisem smlouvy Ribbentrop-Molotov. Pan profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze k tomu uvádí: „SSSR válku nevyvolal, to je nesmysl. Ale i kdyby ji vyvolal, tak by to z hlediska nás Čechů vůbec nevadilo. Válka byla totiž ve skutečnosti pro Čechy v roce 1939 jedinou možností, jak obnovit státní samostatnost. Česká otázka totiž nebyla po vzniku protektorátu řešitelná jinak, než válkou. Stála mnoho životů, ale jinak to nešlo”. Ještě dodávám, že smlouva byla pragmatickou reakcí na postup Anglie a Francie a jejich postup, že radši dají Hitlerovi co chce a budou mít pokoj!
Druhé tvrzení, které je v mediálním prostředí asi nejvíce frekventováno je, že Prahu neosvobodil maršál I. S. Koněv. Pomohu si zase panem profesorem J. Rychlíkem, který se k této věci vyjádřil na svém blogu Aktuálně.cz. „Když ráno 9. května přijely do Prahy sovětské jednotky, byli už Němci skutečně pryč: zbylo tu jen pár fanatiků z SS, kteří odmítli odejít. Jenže tento fakt nelze vytrhávat z kontextu: Toussaint (velitel německé posádky v Praze) by nekapituloval, kdyby už 7. května nebyla podepsána v Remeši bezpodmínečná kapitulace Německa a tu by zase německé vrchní velení nepodepsalo, kdyby v té době už Rudá armáda nestála v Berlíně. Ani Květnové povstání by v protektorátu nevypuklo, kdyby nebyla kapitulace Německa pouze otázkou dní či hodin. Zamlčování těchto souvislostí sice není přímo přepisováním historie, jak tvrdí ruské ministerstvo zahraničních věcí, ale každopádně je jejím zkreslováním. A to je v konečném důsledku totéž“.
Musím se poklonit panu profesorovi, protože vyjádřil přesně to, co já sám cítím. Všem těm, kteří padli za naše osvobození, ale i těm vůdcům, kteří vedli vítězná vojska, patří úcta a poděkování, ať jsou jakékoliv národnosti. Je úplně nesmyslné hodnotit činy maršála Koněva ve II. světové válce s pozdějšími činy např. v Maďarsku. Je velmi pravděpodobné, že ve vietnamské válce veleli také důstojníci USA, kteří se podíleli na vítězství proti fašistickému Německu. A nikdo těmto velitelům neubírá jejich zásluhy v bojích s Německem. (Invazi USA do Vietnamu považuji za velmi ostudnou).
V souvislosti s vítězstvím nad Německem se často uvádí, že jednu nesvobodu jsme vyměnili za druhou. Je třeba si přiznat, že jako malý stát geopolitiku nevytváříme, můžeme se s ní jen lépe nebo hůře vyrovnat. O rozdělení vlivů se více méně rozhodlo v únoru 1945 na konferenci tzv. „Velké trojky“ na Jaltě. My sami jsme k pozdější únoru 1948 také hodně pomohli. V prosinci 1943 podepsali prezident E. Beneš, H. Ripka a J. Masaryk Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a SSSR, platnou na dalších 20 let. Smlouva vycházela z obdobné smlouvy z května 1935, zajišťující vzájemnou pomoc proti Německu, hospodářskou pomoc po válce a prakticky jednotný postup jako přímých a těsných spojenců či nejlepších přátel v širší protifašistické koalici.
Příklon na východ byl tehdy logický krok a nenastal pokoutně komunisty v roce 1948 či 1946, ale převážil transparentně právě díky nekomunistům v roce 1943. Gottwald po válce postupoval specifickou československou cestou k socialismu inspirovanou stalinismem. Dnes, po zkušenostech, které máme, se asi nedokážeme vcítit do myšlení tehdejších lidí. Je třeba si přiznat, že prosovětský vývoj bylo naše rozhodnutí a vycházelo z naší zkušenosti mnichovské zrady západních spojenců.
Řada našich politiků a médií zneužívají tehdejší události a porovnávají je s našimi prožitými událostmi od února 1948. Dnešní boření pomníků a politikaření politiků, kteří ukazují činy tehdejších aktérů jako vědomě podlé, není na místě. Ti, kteří položili životy za naší svobodu, si zaslouží naší úctu a my bychom se měli mezi sebou přestat štvát a říkat- co by bylo kdyby. Žádné kdyby neexistuje.