Dvacet dva let jsem pracoval v domově důchodců. Dodnes si pamatuji na tísnivou atmosféru v tomto zařízení, když zcela pravidelně se počátkem března v domově rozšířila chřipka a lidé začali umírat. Proniknutí chřipky se nedalo nijak zabránit, i když byl vydaný zákaz návštěv a vzhledem k tomu, že Domov důchodců byl v malé vesnici, lidé z tohoto zařízení ani neměli možnost se nakazit kontaktem s okolím. Chřipku přinesli zaměstnanci, nebo dovozci zboží apod.
Domov důchodců byl na tehdejší dobu střední velikosti a bylo v něm ubytováno 103 seniorů. Pamatuji se, že v době chřipkové epidemie umírali i tři lidé denně. Za týden zemřelo až deset klientů. Bylo to docela děsivé, protože jsme se prakticky všichni znali. Byla tím poznamenaná práce všech zaměstnanců a samozřejmě to působilo na psychiku všech klientů.
Právě v těchto dnech, kdy jsme neustále informováni, jak koronovirus se dostal do dalšího a dalšího domova pro seniory, jsem si znova tuto tísnivou atmosféru připomněl a jako bych ji znovu prožíval. Na takové zážitky nelze nikdy zapomenout.
Už tehdy, před mnoha desítkami let, jsem si říkal, jak je to pro seniory nebezpečné, soustředit je ve větším počtu na jednom místě. Jakákoliv nákaza je pro lidi vysokého věku nebezpečná a nelze prakticky zabránit jejímu proniknutí do takového zařízení. Je podstatně jednodušší ochránit takového člověka v rodině. Známe mnoho příkladů, jak rodiny, které pečují o seniora, byly a jsou opatrné vůči nákaze.
Moc nevěřím v upřímnost televizních záběrům, kdy potomci si stěžují, že nemohou kvůli karanténě navštívit své blízké, nebo reportážím, kdy po ukončení karantény jsou šťastní, že je mohou navštívit a jak milují své maminky a tatínky. Mají je určitě rádi, ale když je tak milují, proč o ně nepečují doma? Opravdu by to nešlo? Vím, je to určitá oběť a někdy to opravdu nejde, ale uvědomujeme si, že pobytem ve velkých sociálních zařízeních vystavujeme svoje blízké všemožné nákaze, oproti péči doma?
Ještě před sto lety většina seniorů umírala doma v rodinném prostředí. Dnes jsme všichni mnohem bohatší, stát péči doma docela slušně podporuje, ale my nemáme na maminku, na babičku čas. Pořád někam spěcháme, máme spoustu povinností a tak je velký tlak na nové a nové domovy pro seniory. Často jsem slyšel argumentaci „Ono je tam tatínkovi lépe, má si s kým popovídat, zavzpomínat……..!“ To vůbec není pravda! Naše maminky a tatínky zajímá především to, jak se mají jejich děti, co dělají, co je trápí, chtějí vidět první krůčky vnoučat či pravnoučat. Stále více ztrácíme rodinou pospolitost.
Ještě jedna vzpomínka z minulosti. Velmi dobře si pamatuji, jak některým seniorům se do tehdejšího domova důchodců nechtělo, ale nakonec ustoupili. Bylo na nich vidět, že jsou tam nešťastní, ale děti si je zpět nevzaly. Ti lidé se utrápili k smrti. Za celých dvacet dva let jsme přijali jediného Roma. Pán byl nevidomý a špatně se pohyboval. Denně za ním jezdila celá rodina a po nějakém čase odešel a zemřel uprostřed svojí rodiny. U Romů přirozené rodinné vazby ještě fungují.
Nevím, zda koronavirová epidemie pomůže k tomu, abychom si uvědomili, že domovy pro seniory mohou být, za určitých okolností, pastí na ně. S ohledem na to, že mohou přijít horší pandemie, bychom si měli uvědomit, že v těchto zařízeních jsou senioři opravdu ohroženi. Měli bychom více podporovat péči v domácím prostředí a pobytová sociální zařízení by měla sloužit jen v případech, kdy už opravdu jiné řešení není.