Česká vláda usilovně hledá možnosti, jak zastavit spirálu prohlubování deficitu státního rozpočtu. Samozřejmě, že prvotní je hledání úspor na straně výdajů, ale jak se stále více ukazuje, dojde i na zvyšování daní.
První skupinou, která doplácí na snižování výdajů, jsou ti, kteří nám náš blahobyt připravili, ale dnes se už příliš nemohou bránit, mám samozřejmě na mysli důchodce, které označuje vláda, ale i část veřejnosti, za hlavní příčiny růstu zadlužení. Samozřejmě, že na řadě budou i další skupiny potřebných, úspory se asi dotknou i některých dotací, jen se obávám, že nebudou kráceny těm, kteří podporují současný establishment.
O některých výdajích, které významně vedou k deficitu státních financí se mlčí a vůbec se neuvažuje o jejich snižování, ba naopak. Jedná se o výdajích na obranu a na válku na Ukrajině. Předsedkyně Komise EU při návštěvě v Praze uvedla, že země EU poslaly Ukrajině pomoc za 68 miliard eur, což je v přepočtu asi 1,6 bilionu korun, ale zapomněla dodat, že podíl připadající na Českou republiku je téměř 36 miliard korun. (Počet obyvatel EU je 447,7 milionů, na jednoho občana připadá asi o 357 380 Kč, podíl naší země tudíž činí 35,738 mld. korun). K tomu jsme, dle sdělení paní ministryně obrany dodali na Ukrajinu zbraně ve výši minimálně za deset miliard, zbrojařské firmy dodaly zbraně za více než čtyřicet miliard korun, které jim asi někdo zaplatil. Ještě jsme si půjčili deset miliard eur na další podporu Ukrajině. K tomu Parlament nedávno schválil zákon, že od roku 2024 budou výdaje státu na obranu ve výši 2 % HDP, což znamená zvýšení výdajů z roku na rok o 50 mld. korun. Náš průmysl se militarizuje, a tak se nebude vyrábět to co by lidé kupovali, ale výrobky, které budou určeny ke zničení ve válečných zónách.
Nemám nic proti Ukrajině a Ukrajincům a chápu, že je potřeba pomáhat lidem, kteří utekli před válkou. My však neděláme žádná opatření, aby se pomoc dostala opravdu těm utečencům, kteří utekli z válečných oblastí. Přesto je potřeba připomenout naše výdaje ve prospěch lidí z Ukrajiny. Jak uvedla mluvčí ÚP ČR, bylo k 5. dubnu letošního roku vyplaceno v rámci humanitárních dávek 10 865 milionů korun. Další výdaje jsou spojené se zdravotní péčí. Stát za loňský rok zaplatil pojišťovnám za uprchlíky z Ukrajiny pojistné ve výši 4,49 miliardy korun. Běženci čerpali zdravotní péči za zhruba 1,9 miliardy Kč. Obdobně je tomu ve školství, kdy normativ na žáka je velmi přibližně (je celá škála normativů) 50 tisíc korun ročně, a protože zde na základních a středních školách studuje přibližně 58 tisíc studentů z Ukrajiny, lze lehce dovodit, že výdaje činí asi tři miliardy korun.
Proč takto detailně rozepisuji výdaje z našich daní na pomoc Ukrajině. Opravdu nejde o rozeštvávání nálad proti uprchlíkům, ani si nemyslím, že bychom měli přestat podporovat utečence. Jsou to lidé jako my, kteří se ocitli, bez vlastního přičinění, v obtížné životní situaci. Na druhé straně je třeba uvést, že v souvislosti s deficitem, se ve společnosti rozehrává politická hra pod heslem „dědeček a babička ujídají z chlebíčka“, která má vrazit klín mezi generace. Přitom, pokud bychom omezili výdaje na zbraně, tak by deficit státního rozpočtu nebyl zdaleka tak děsivý. Vláda prosadila snížení valorizaci důchodů asi 20 miliard korun, a to na úkor starých a nemocných, což je ve srovnání s výdaji na zbrojení nicotné, přičemž militarizace našeho života bude dále pokračovat. Teď je v Parlamentu smlouva se Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany, která umožní pobyt armády USA na našem území. Vláda má jako prioritu pouze vojenské záležitosti, o čemž svědčí velmi rozporuplný návrh na nákup stíhaček F 35, a nevěnuje se dostatečně problémům svých občanů, které neustále narůstají.
V České republice čekají lidé na vyměření důchodu déle než půl roku a potřební lidé čekají měsíce na výplatu pomoci. Chybí mnoho léků, lékaři nemohou předepisovat penicilín, který byl vždy dostupný. Lidé, kteří potřebují pomůcky si musí stále více doplácet ze svého. Rušené pošty komplikují život především seniorům. Potraviny a energie jsou ve všech okolních zemích levnější než u nás, což je opravdu velká podivnost, která svědčí o neochotě vlády se cenami zabývat. Možná proto, že čím vyšší ceny, tím vyšší výnos DPH. Zdá se, že výše uvedené příklady, ale i mnohé další nejsou prioritami vlády.
Vláda argumentuje tím, že jsme součástí různých uskupení, a tak není jiné cesty než společně s partnery plnit úkoly globální politiky, které vyžadují i militarizaci našeho hospodářství. Vláda však prosazuje globální politiku i na úkor těch, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Tito lidé mají zcela jiné priority a spatřují velké nebezpečí v militarizaci v globálním rozměru. Co by mělo být pro naši vládu přednější, úkoly globální politiky, nebo potřeby občanů, kteří dali vládě důvěru? V tom je bída dnešního vládnutí.