Bohumil Doležal v textu „Polistopadový režim skončil. Žijeme v Druhé České republice“ (Svobodné fórum 12. 7. 2015), jímž reagoval na mou polemiku s jeho pokusem o současnou adaptaci Orwellova příběhu o farmě zvířat, vykreslil dosti pochmurný obraz našich nedávných dějin. Jádrem tohoto obrazu je tvrzení, že po posledních prezidentských a parlamentních volbách skončila éra české polistopadové demokracie, která byla osudově spjata s působením standardních politických stran. K tomu prý přispělo rozpoutání protikorupční hysterie, které uvedlo do pohybu revoluční vlnu, jež smetla tradiční partaje a urovnala stezku pro volební triumf oligarchy. Výsledkem byla změna režimu, který již nelze zvát v pravém smyslu slova demokratickým.

Souhlasím s panem Doležalem, že tektonické pohyby, jež v poslední době probíhají v podloží naší politické krajiny, jsou důvodem ke znepokojení. A nevylučuji, že tyto pohyby věští budoucí zemětřesení. Oligarchizace politiky a koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho muže jsou pro demokracii nebezpečné ze samé podstaty věci. Narušují křehkou rovnováhu mocí, jejíž udržení je pro demokratické společenství životně nezbytné, neboť – jak to klasicky vyjádřil Montesquieu – „jedné moci klade meze pouze jiná moc.“

Vše také nasvědčuje tomu, že boj proti korupci za vlády s ANO ani nezačal. Většina kroků Andreje Babiše a hnutí ANO od posledních voleb je v příkrém rozporu s předvolebními sliby, a je tak stále více zjevné, že tyto sliby byly jen reklamní vějičkou políčenou na voliče nespokojené s poměry. Farmu možná ano, ale stát ani politickou stranu nelze řídit jako firmu. Tento typ řízení ničí samu podstatu demokratické politiky, která je založena na svobodné interakci sobě rovných jedinců a na spontánní organizaci zdola. Některé excesy Andreje Babiše z poslední doby jsou pak vyloženě varovné a naznačují, že ANO, asi bude ještě hůř.

Přesto se domnívám, že psát nekrology polistopadového demokratického režimu je předčasné. Diagnóza pana Doležala, podle níž u nás došlo k revoluční změně režimu, je značně přehnaná. Střízlivěji viděno došlo pouze k tomu, co s předstihem popsaly a před čím v minulosti varovaly i protikorupční iniciativy, jako „Vraťte nám stát!“: Ve společnosti hluboce zakořenila nedůvěra k politikům a politice jako takové, klíčové demokratické instituce a politické strany ztratily v očích široké veřejnosti legitimitu.

Tento stav však nebyl způsoben nějakou protikorupční hysterií, nýbrž situací, kdy politiku a veřejné instituce u nás – právě i přes tzv. tradiční partaje – ovládaly různé klientelistické sítě či oligarchické klany. Výsledkem pak nebyl státní převrat, nýbrž prostě fakt, že v posledních parlamentních volbách získal širokou podporu oligarcha, který již neuplatňuje svůj vliv skrytě, jako jeho předchůdci, nýbrž přímo jako předseda hnutí, ministr a bohužel také jako vlastník významných médií. Každopádně je však současný stav přímým důsledkem stavu minulého: právě dalekosáhlé zneužívání veřejných institucí vedlo ke ztrátě důvěry občanů v tradiční strany.

Podle Bohumila Doležala vidím polistopadový režim démonicky. A má „story“ se prý jako vejce vejci podobá té, kterou veřejnosti předložil a s níž uspěl Andrej Babiš. Na to nemohu odpovědět jinak, než že pan Doležal předchozí období velmi idealizuje a lakuje na růžovo. Netvrdím přitom, že všichni politici kradli. Tvrdím jen, že zneužívání veřejných institucí, propojení politiky a veřejné správy s klientelistickými sítěmi či přímo organizovaným zločinem dostoupilo nebezpečné míry a stalo se vážným systémovým problémem. Kdo tento popis považuje za démonizování či vyvolávání protikorupční hysterie, tomu doporučuji četbu výročních zpráv BIS za posledních několik let. Zde se opakovaně hovoří o dalekosáhlém prorůstání organizovaného zločinu do politiky, veřejné správy a justice podrývajícím samy základy právního státu a demokratického zřízení.

Představa, že údajné změně režimu u nás napomohly protikorupční organizace, je pak zcela postavená na hlavu. Má asi takovou logiku, jako když místo zloděje obviníte toho, kdo na krádež upozornil. Chápu, že šířit tento překroucený výklad nedávných dějin je v zájmu těch politiků, kteří nesou hlavní odpovědnost za to, že lidé ztratili důvěru ve standardní politické strany, a dnes se chtějí vylhat ze své minulosti. Nechápu však vůbec, proč jim někteří novináři při této snaze o exkulpaci asistují.

Při svém pranýřování údajné protikorupční hysterie si pan Doležal navíc velmi usnadňuje argumentaci tím, že hází do jednoho pytle tak odlišná uskupení, jako je extremistická klaka Holešovská výzva a seriózní protikorupční iniciativy, jako je platforma „Vraťte nám stát!“, která se zcela ústavními a legálními prostředky zasazuje o právní stát a fungování demokratických institucí. To je asi stejně smysluplné, jako kdybych zahrnul do jedné skupiny pana Doležala a Tomáše Vandase, protože oba zastávají pravicové názory.

Podle mne naopak pan Doležal zbytečně démonizuje situaci současnou. Anofert se (zatím) nezmocnil vlády ve státě: je součástí koaliční vlády se standardními stranami. V parlamentu je zastoupena opozice, a pokud je slabá, tak je to hlavně její vlastní vina. Babiš sice vlastní dva významné celostátní deníky, ale další noviny – a hlavně veřejnoprávní média – zůstávají dosud v mezích zákona svobodné a vůči Babišovi velmi kritické. V prezidentských volbách sice zvítězil populista se silnými vazbami na putinovské Rusko, který si na několik měsíců prosadil proti vůli parlamentu svou „trucovládu“. Odhlédneme-li však od jeho buranství a nestydatosti již nijak neskrývané, není to zas tak velký posun oproti jeho předchůdci, který byl sice zvolen v nepřímé, ale za to takřka v přímém přenosu korupcí „ošetřené“ volbě, a který v posledním funkčním období také nijak zvlášť neskrýval své proputinovské a jiné extremistické postoje.

Celkově mám z textu pana Doležala dojem, že podléhá příliš černo-bílému či černo-růžovému vidění světa a že bojuje staré bitvy. Promítá do naší současnosti a nedávné minulosti svůj dávný spor s Václavem Havlem o nepolitickou politiku, a nevšiml si, že dějiny od té doby poněkud pokročily a že nás staví před nové výzvy a problémy. Při vší úctě k panu Doležalovi se domnívám, že tak poněkud ztratil kontakt s realitou a jeho výklad našich nedávných dějin je ideologickým konstruktem, který při bližší konfrontaci s popisovanou skutečností neobstojí.

Článek byl publikován na Svobodném fóru 20. 7. 2015.