Česká demokracie dnes stojí na osudovém rozcestí. Nadcházející parlamentní a prezidentské volby patrně na mnoho následujících let rozhodnou o tom, po které z cest, jež se před námi vinou, se vydáme. Jde o rozcestí mezi liberální a neliberální demokracií. Liberální demokracie se vyznačuje tím, že kromě principu vlády většiny a svobodných voleb předpokládá celou řadu civilizačních vymožeností: obecně respektovanou ústavu, dělbu moci, právní stát, vymahatelná lidská práva a svobody, nezávislá média, rozvinutou občanskou společnost atd. Jedině tam, kde existuje tento soubor civilizačních vymožeností, který politolog Fareed Zakaria nazývá „ústavním liberalismem“, jsou skutečně zajištěny podmínky pro rovnost a svobodu všech občanů.

Neliberální demokracie má sklon redukovat politické procedury na mechanismus voleb, jejichž vítězové podporovaní momentální (více či méně těsnou) většinou občanů si pak ve svých úřadech počínají dle vlastní libovůle, válcují momentální menšinu svých spoluobčanů, kteří je nevolili, a podrývají zmíněné pilíře ústavního liberalismu. Takováto demokracie se ovšem snadno zvrhává v tyranii většiny či spíše v tyranii několika populistů, kteří s touto většinou dovedně manipulují. Lze se pak ptát, zda „neliberální demokracie“ je ještě vůbec demokracií, či zda to není spíše cesta, jak za pomoci formálně demokratických mechanismů dospět k nějaké nedemokratické formě vlády. Na osudovém rozcestí demokracie se tak cesta vedoucí k její neliberální formě ukazuje jako scestí. Je znepokojivé, že mnohé země kolem nás se dnes na toto scestí ochotně vydávají. Základní otázka následujících voleb zní: Bude či nebude je Česká republika na toto scestí následovat?

Masivnější nástup politiků nepokrytě usilujících o demontáž liberální demokracie u nás můžeme pozorovat zhruba od roku 2013, kdy v přímé prezidentské volbě zvítězil Miloš Zeman a v parlamentních volbách zaznamenalo výrazný úspěch hnutí ANO. Od té doby u nás slaví stále větší úspěchy nijak neskrývaný a nestoudný populismus, provázený soustavným podkopáváním základních pilířů ústavního liberalismu. Zdaleka však nejde „pouze“ o populistické brnkání na nejtemnější strunky národního (ne)vědomí a dovedné manipulování s emocemi lidí, v němž tak vynikají smutné zjevy, jakými jsou prezident Zeman či Tomio Okamura. Neméně zhoubným pro liberální demokracii je permanentní střet zájmů a koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou oligarchy Andreje Babiše, které z principu narušují křehkou rovnováhu mocí. Podnikatelské impérium předsedy hnutí ANO vytvořilo paralelní strukturu parazitující na demokratických institucích. Veřejné instituce se v logice predátorského byznysmena stávají výhodnými „akvizicemi“, jež otevírají nové možnosti rozšiřování ekonomické moci a navyšování zisků podnikatelského impéria.

Možná ještě zhoubnější je snaha nahradit principy demokratické politiky manažerskými principy řízení firmy. Požadavek řídit stát jako firmu má jediné oprávnění: v oblasti státní správy a exekutivy, které by jistě prospěla větší efektivita a hospodárnost. Vyloženě nebezpečným se ovšem tento požadavek stává ve chvíli, kdy je aplikován na demokratické instituce a procesy jako takové. Systém managementu a řízení firmy je v zásadě vertikální a hierarchický, počítá s nadřízenými a podřízenými, vládnoucími a ovládanými. Systém demokracie ale nezná nadřízené a podřízené, ani vládnoucí a ovládané, nýbrž v něm jsou suverénem, a tedy stejně oprávněným zdrojem politické moci všichni občané.

V demokratické společnosti navíc není žádnému jednotlivci ani skupině předem známo, k jakým cílům či účelům by měl ve svém celku směřovat. Legitimní politické cíle se formulují jedině díky – často zdlouhavé – politické rozpravě, při níž se dostávají ke slovu různá hlediska a zájmy. Podstatou demokratické politiky je proto diskuse a složité dosahování souhlasu, který nemůže být nahrazen názorem jednoho osvíceného manažera či panovníka. Nebo může, ale to je právě konec politiky, alespoň té demokratické. Jestliže nám tedy nějaký politik sugeruje, že jsou tu takové předem dané cíle politiky, o nichž není třeba zdlouhavě „žvanit“, ale jejichž uskutečnění je třeba „prostě zařídit“, pak nám pouze prozrazuje své nepochopení podstaty demokratické politiky a patrně i své autoritářské sklony.

Největší riziko nadcházejících voleb spočívá v tom, že některé z těchto neblahých tendencí, jež prosazují tuzemští nepřátelé liberální demokracie, budou posíleny a způsobí nevratné škody na podstatně našeho demokratického systému. Řešením však není ani návrat ke „starým dobrým časům“ či „starým pořádkům“ před rokem 2013. Tažení proti liberální demokracii u nás má totiž delší tradici: méně nápadně se odehrávalo již za minulých vlád a prezidenta. I mnohé tzv. standardní strany a jejich představitelé – v čele s ODS a Václavem Klausem – soustavně okopávali základní pilíře ústavního liberalismu, jako jsou právní stát, lidská práva či občanská společnost. Jejich důvody přitom byly zčásti ideologické a zčásti praktické: nefunkčnost některých základních složek ústavního liberalismu shodou okolností umožňovala systematické zneužívání veřejných institucí v privátním zájmu či ku prospěchu různých finančních skupin, klientelistických sítí či organizovaného zločinu. Zároveň to bylo právě soustavné narušování principů právního státu, jež připravilo půdu pro nástup nesystémových hnutí typu ANO a populistů typu Miloše Zemana a Andreje Babiše, kteří se nechali vynést k moci právě na vlně všeobecné frustrace nespokojenosti s politickými i sociálními poměry. Některé tzv. standardní politické strany se tak zasloužily o otřesení důvěry v tradiční politické strany, v instituce demokratického státu a demokracii jako takovou.

Hlavní problém české demokracie tedy spočívá v tom, že tu existuje celá pestrá aliance nepřátel liberální demokracie. Tato aliance vytváří nebezpečnou synergii, která nahlodává pilíře ústavního liberalismu a v jejímž důsledku hrozí, že se křehká budova liberální demokracie obrátí ve vlastní ruiny. Tragičnost demokracie spočívá v tom, že má v sobě zabudovánu trvalou možnost ke svému sebezničení. Princip vlády většiny, který je v ní základním zdrojem politické legitimity, může být zneužit populistickými politiky, jimž se krátkodobě podaří přesvědčit či zmanipulovat křehkou většinu k podpoře jejich demoličních plánů se stavbou liberální demokracie. Tato synergie je dnes o to nebezpečnější, že do ní stále více vstupují také cizí nedemokratické režimy, které se naučily velmi dovedně těžit ze slabých míst západních demokracií. Ostatně není nijak překvapivé, že titíž politici, kteří se činí v tažení proti liberální demokracii na domácím poli, pak v zahraniční politice projevují přítulnost či otevřené sympatie k despotickým režimům a jejich vládcům

Dnes však již také nestačí varovat před scestím neliberální demokracie a peskovat voliče, kteří si tuto cestu vybírají. Je třeba rozumět důvodům, proč v očích mnoha lidí přestává být tradiční model liberální demokracie, neoddělitelně spojený s hospodářským systémem kapitalismu, atraktivní a důvěryhodný. Je třeba jasně vidět a pojmenovat selhání liberálních demokracií a jejich představitelů tváří v tvář některým naléhavým výzvám doby (jako jsou sociální důsledky globálního kapitalismu, systémová korupce, finanční krize či uprchlická vlna) a kriticky analyzovat některá zažitá myšlenková schémata a ideologické předsudky, které je na tyto výzvy učinily nepřipravenými. Možná, že dnes znovu platí to, co kdysi napsal Alexis de Tocqueville: „Protože minulost už budoucnost neosvěcuje, duch tápe v temnotách.“ Je jistě selháním politiků, ekonomů, novinářů a vůbec intelektuálů, pokud vězí zastydlí v ideologických schématech minulosti, která již nejsou schopna osvětlovat dynamicky se proměňující skutečnost. Je však neodpustitelnou vinou, pokud někdo loví v těchto kalných vodách ducha a parazituje na mokvajících ranách a hrozbách současného světa, jako je terorismus či uprchlická krize. To je bohužel právě to, co činí všelijací hrobaři liberální demokracie, kteří se v poslední době rojí na všech stranách a šklebí se na nás z předvolebních plakátů: vemlouvají se do naší přízně, aby nám odloudili naši svobodu, jejíž zatím ničím nepřekonatelnou a nenahraditelnou garanci představují vymoženosti ústavního liberalismu.