Tento čtvrtek by Poslanecká sněmovna měla hlasovat o návrhu žaloby na prezidenta Miloše Zemana kvůli hrubému porušení Ústavy, který schválil Senát na své červencové schůzi většinou 48 ze 75 hlasů. Vše nasvědčuje tomu, že návrh ústavní žaloby nemá šanci získat ve sněmovně potřebnou třípětinovou většinu. Lze očekávat, že proti budou hlasovat poslanci za ANO, SPD, KSČM a zřejmě i někteří poslanci za ČSSD. Vyjádření poslanců Pavla Blažka nebo Marka Bendy dokonce signalizují, že ani ze strany ODS nelze počítat s jednoznačnou podporou návrhu senátní žaloby. „Přijde mi, že žaloba, kterou nám poslal Senát, je takový soubor všech hříchů Miloše Zemana. Nejsem si jistý, že to je věc, kterou máme žalovat u Ústavního soudu,“ řekl doslova Marek Benda, předseda sněmovního ústavně právního výboru. Je příznačné, že tento výbor, který návrh žaloby projednával již počátkem září, také nepřijal žádné doporučující stanovisko.

Zkusme vzít pro jednou náboženskou metaforu poslance Bendy za slovo. Marek Benda jako správný katolík jistě zná rozdíl mezi tzv. lehkým hříchem a smrtelnými hříchy, které „ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona“. Otázkou nejvyšší důležitosti nejen pro poslance křesťanského vyznání, ale pro každého svědomitého zákonodárce by tedy mělo být, zda hříchy prezidenta Zemana jsou pouze hříchy lehkými či smrtelnými. V případě smrtelných hříchů prezidenta samozřejmě nejde primárně o to, zda těžkým způsobem porušují Boží zákon – jakkoli sub specie aeterni ani toto hledisko neradno zlehčovat –, nýbrž zda nejsou v rozporu se základními ústavními hodnotami a principy demokratického státu a zda nepřispívají k destrukci ústavního pořádku a demokratického řádu.

Nejenom pro potřeby poslance Bendy, ale i dalších zákonodárců, kteří si ještě uchovali alespoň špetku zdravého rozumu a úcty k demokratickým hodnotám, jsem proto jako rukověť sestavil soupis „sedmi smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana. Tento soupis nemá nahrazovat ústavní žalobu. Jedná se totiž o něco mnohem závažnějšího, než výčet jednotlivých prezidentových excesů. Jedná se o typologii velmi vážných prohřešků, jichž by se hlava demokratického státu nikdy neměla dopustit, a jichž se prezident Zeman přesto chronicky dopouští.

1. Miloš Zeman se opakovaně chová způsobem, který lze označit jako sociálně patologický, ať už jde o jeho lživost, mstivost, vulgárnost, nestřídmé požívání alkoholu v pracovní době atd. Tím dlouhodobě přispívá k degradaci prezidentského úřadu.

2. Prezident Zeman soustavně nerespektuje či porušuje Ústavu, na kterou sám přísahal. Ačkoli senátoři do samotného textu ústavní žaloby nakonec zařadili pouze osm nejzávažnějších prezidentových prohřešků, celkem zdokumentovali 58 případů, v nichž došlo k více či méně vážnému porušení Ústavy prezidentem. Prezident se snaží vychýlit ústavně zakotvenou rovnováhu moci směrem k poloprezidentskému systému s ústavně neodpovědným prezidentem (což je světový unikát). Tím přispívá k závažným deformacím našeho ústavního pořádku.

3. Prezident Zeman soustavně okopává či podrývá pilíře ústavního liberalismu, jako jsou lidská práva a svobody, nezávislá justice, nezávislá média, občanská společnost atd. Patří k těm, kdo záměrně destruují tzv. liberální demokracii, která poskytuje rovná práva a svobody všem bez rozdílu, a snaží se ji přebudovat v jakousi neliberální mutaci. Ta je však pouze cestou, jak pomocí demokratických mechanismů dospět k nějaké více či méně zjevné formě autoritářského systému.

4. Prezident Zeman projevuje nápadnou příchylnost či přímo podlézavost vůči autoritářským či despotickým režimům, jako je Rusko a Čína. Obrací kormidlo v naší mezinárodní politice, navazuje čilou družbu s nedemokratickými zeměmi a oslabuje naše spojenecké svazky s rodinou západních demokratických zemí.

5. Prezident Zeman opakovaně nejedná ve veřejném zájmu, nýbrž zastává soukromé ekonomické zájmy lidí ze svého okolí, jako jsou pan Nejedlý a Mynář, a finančních skupin, jako je PPF, nebo dokonce zahraničních firem jako je Rosatom nebo Huawei.

6. Miloš Zeman je pouze prezidentem těch, kdo ho volí a podporují. Ostatní uráží, nálepkuje, zesměšňuje, místo toho, aby s nimi vedl věcný dialog, jak se sluší a patří na demokratického politika. Záměrně rozděluje společnost a zasévá do ní rozkol a rozbroj, místo toho, aby ji sjednocoval. Zjevně si neuvědomuje, že je úředníkem placeným, a to docela slušně placeným, z daní nás všech, včetně těch, kteří ho nevolili.

7. Prezident Zeman je politik bez jakékoli vize do budoucnosti a bez respektu k jakýmkoli obecnějším hodnotám, včetně hodnot demokracie a humanismu. Hlavním politickým programem Miloše Zemana je Miloš Zeman sám. Zneužívá svého úřadu jako nástroje osobní msty k vyřizování účtů se svými odpůrci a kritiky. Ve své touze po moci přitom sestoupil až do nejnižšího politického suterénu, který dnes obývá společně s pravicově extrémními uskupeními, jako je SPD Tomia Okamury. Chová se jako vypočítavý populista a protřelý manažer strachu drnkající na nejnižší strunky národního vědomí či spíše nevědomí.

Každému, kdo četl s otevřenou myslí Ústavu, by přitom mohlo být zřejmé, že tyto hříchy směřují proti základním hodnotám a principům, na nichž je tento dokument založen. Samotná preambule Ústavy ČR jasně deklaruje odhodlání budovat naši zem jako „demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií.“ Neříká se tam nic o odhodlání budovat stát založený na despektu k lidským právům, boji proti občanské společnosti ani o odhodlání směřovat náš stát do náruče východních či asijských despocií.

Pokud by se u prezidenta Zemana daly předpokládat ještě nějaké zbytky sebereflexe a svědomí, pak by mu tento seznam smrtelných hříchů bylo možno doporučit jako zpovědní zrcadlo. Ale protože něco takového asi přepokládat nelze, mohl by tento soupis sloužit alespoň jako zrcadlo nám ostatním. Naším problémem totiž zdaleka není jen Miloš Zeman: Problémem je, že premiér, vláda ani parlament zjevně nejsou schopni nebo ochotni čelit soustavnému vychylování rovnováhy moci a opakovanému porušování Ústavy ze strany prezidenta. Problémem je donedávna trestně stíhaný a gigantickým střetem zájmu zatížený premiér, který promarnil svou příležitost včas odejít, a je vydán prezidentovi na milost a nemilost. Problémem je poslanecká sněmovna plná extremistických a populistických stran a hnutí, jako je KSČM, SPD nebo hnutí ANO, jimž jsou nějaká Ústava a nějaké demokratické principy a hodnoty zjevně ukradené, a proto patrně ani nebudou ochotni podpořit návrh ústavní žaloby na prezidenta. Ale problémem je také stav společnosti, který se zračí v tom, že si takového představitele volí do svého čela. Problémem je, že minimálně polovina národa či voličů popsané smrtelné hříchy prezidenta Zemana nevidí, nebo je vidí, ale nevadí jim, nebo jim dokonce masochisticky imponují.

Jestliže poslanci promarní svou historickou příležitost a neschválí návrh ústavní žaloby na prezidenta, nezbude nám než to ještě 3 a půl roku s prezidentem utrženým z ústavního řetězu nějak přežít a doufat, že škody, které napáchá na demokratickém systému a politické kultuře v naší zemi, nebudou nevratné. Miloš Zeman již brzy odejde tam, kam patří: totiž na smetiště dějin nebo spíše – protože třídíme odpad – do kontejneru s politickými zombie; jeho voliči tu však zůstanou. Proto bychom se měli již nyní především důkladně zamýšlet, co dělat, a začít usilovně něco dělat pro to, aby po příštích prezidentských volbách z nezdravého podhoubí české společnosti zase nevyrašila na Pražském hradě podobná nebo ještě horší jedovatá plodnice.