Když jsem sledoval, jak Jarek Nohavica přebírá vyznamenání z rukou ruského diktátora, vybavila se mi pasáž z deníku Anny Politkovské, v níž tato ruská novinářka zavražděná zvláštní shodou okolností v den narozenin udělovatele Puškinovy medaile, popisuje rituál, který nazývá „obětování dobré pověsti na oltář přízně a lásky Kremlu“. Přitom zmiňuje i případ rockového muzikanta a bývalého disidenta Makareviče, který v sovětských dobách zpíval legendární protestsong „neohne nás proměnlivej svět, nuťme ho, ať se ohne podle nás“, aby se z něj po roce 2000 stal oddaný podporovatel Vladimira Putina a strany Jednotné Rusko. Když Politkovská na konci roku 2003 sledovala v přímém přenosu ruské státní televize, jak Makarevič přebírá řád Za zásluhy o vlast, komentovala to hořkými slovy: „Makarevič se před Putinem a jeho stranickými nohsledy ohnul opravdu dokonale … a teď ho za to moc pohladila po hlavince“. Nyní jsme mohli sledovat, jak se i Jarek Nohavica účastní tohoto rituálu, v němž obětoval svou – pravda, již poněkud pošramocenou – pověst a nechal se pohladit mocí po hlavince. A to rukou notně umazanou od krve.

Jarek Nohavica tím postavil posluchače a interprety svých písní před obtížné morální dilema. Pro mnohé z těch, kdo mu ještě byli ochotni odpustit jeho spolupráci s StB, pózování s Tomio Okamurou či písně lacině nadbíhající tuzemské xenofobní hysterii, bylo převzetí medaile od Putina pověstnou poslední kapkou. Někteří teď vyřazují Nohavicu ze svých fonoték či repertoáru. Toto dilema je o to obtížnější, že na ně neexistuje jednoduchá odpověď. Jistě nemá smysl podrobovat umělce a jejich díla přepjatě přísným morálním soudům. Otázkou je, co by nám při přísné morální cenzuře autorů uměleckých děl vůbec zůstalo v našich fonotékách, knihovnách či galeriích. Navíc i zde platí Ježíšovo „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem“, či Františkovo „Kdo jsem já, abych soudil?“.

Jenže v případě umělcova vztahu k moci nejde pouze o běžný morální poklesek spadající do sféry privátního života. Od umělců, ale třeba i intelektuálů se právem očekává, že budou svědomím národa burcujícím proti nepravostem, křivdám a zločinům, jichž se dopouštějí představitelé politické moci. Lísání umělců či intelektuálů k mocným – zvláště pak k těm, kteří mají na svědomí zločiny – je tak odpudivou podívanou a vzbuzuje oprávněný odpor právě proto, že je zradou tohoto bytostného poslání. Zvláště delikátní přitom je, že v takových případech se umělci i intelektuálové stávají „loutkou na provázku“ nikoli nepochopitelného absurdního světa, do nějž „jsme byli vhozeni, bez toho, že by se nás ptali“, ale právě oné moci a jejích racionálních záměrů, které měli naopak kriticky odhalovat a vystavovat světlu pravdy. A pokud populární umělec či intelektuál podlehne magnetismu moci a ztratí morální a politický kompas, přispívá k desorientaci mnoha dalších lidí, kteří v něj skládají svou důvěru. V tom také spočívá jeho vysoká cena pro představitele moci, jako jsou současní vládci Kremlu.

Smysl a metodu kremelského rituálu „obětování“ popsala Politkovská následovně: „najednou začal mít blízko ke Kremlu a ten si ho ochočil. A on se změnil; když se někomu stane, že má najednou blízko ke Kremlu, jen těžko se mu říká ‚neʻ a přestává se orientovat. A Kreml to moc dobře ví … základní metoda je přitom prostá, stačí jen dotyčného lehce přivinout k hrudi. Nejprostším způsobem ochočení i těch nejnepokornějších z nás nejsou peníze, ale připuštění k moci na vzdálenost pionýrského polibku – a nepokorní rázem začnou měknout“. Není divu, že Politkovská, která sama nebyla ochotná se nechat takto ochočit, nedostala žádné státní vyznamenání, nýbrž kulku do hlavy, která v současném Rusku bohužel často slouží jako skutečná pečeť toho, že novinář nezradil své poslání.

Je tu ovšem přece ještě jedna obtíž, která brání příliš rychlému zavržení Nohavicovy písňové tvorby: Estetický soud si stále uchovává jistou autonomii vůči soudu morálnímu. Umělecké dílo je tedy vždy posuzováno do jisté míry nezávisle na osobě autora. Navíc každé dílo přesahuje osobu umělce. I proto nelze šmahem zavrhovat dílo kvůli jeho autorovi. Múzy si někdy s umělcem zahrávají do té míry, že autor vysloví víc, nežli sám tuší, a někdy dokonce svým dílem prozradí cosi nelichotivého o sobě samém. Ve filosofii také čteme Heideggera, přestože si zadal s nacismem, nebo Sartra, přestože inklinoval ke komunismu. Každý soudný člověk přitom chápe, že nelze zcela odvrhnout jejich geniální díla proto, že autoři osobně či politicky selhali. Zároveň však čteme tato díla kriticky, a dokonce v nich můžeme odhalovat intelektuální omyly, které tvořily zárodky omylů a selhání politických.

Možná, že něco podobného bychom mohli vypozorovat i ve světonázoru, který promlouvá z písní ostravského barda. Svými texty se Nohavica řadí k tvůrcům po smrti Boha filosofů a básníků, který nevěří v nic vyššího. Ve chvíli, kdy má sám nastínit svou alternativu, v co ještě lze v tomto Bohem opuštěném světě věřit, se však obvykle uchýlí k banalitě typu „a já si dal na lačno jedno pivo a viděl anděly, jimž pelichá peří“ nebo „žil jsem, jak jsem žil, a stejně tak i dožiju“. Nohavicovy písně jsou vůbec plné patetických lamentací a obžalob Boha, jímž se cítí být opuštěn, přestože (nebo možná právě protože) v něj nevěří. Příznačná v tomto smyslu je zejména píseň Litanie u konce století: „Těch mrtvých mužů v mrtvé trávě, těch sirotků a vdov k jeho větší slávě … těch žlutých hvězd a pruhovaných šatů, těch provazů a gilotin … Pane můj na výsostech, copak nevidíš a neslyšíš, pane můj, slepý Bože můj.“ Nevím, zda si Jarek Nohavica všiml těch statisíců mrtvých mužů, žen i dětí, těch sirotků a vdov v čečenské, syrské nebo ukrajinské válce. Nevím, jestli se někdy zajímal, co se děje v mučírnách syrského režimu podporovaného Kremlem nebo jak se zachází se stoupenci opozice v kriminálech na území samotného Ruska či okupovaného Krymu. Nevím, zda zaznamenal osudy stovek novinářů či opozičních politiků a aktivistů, kteří od Kremlu či jeho nohsledů namísto metálu dostali smrtelnou pečeť toho, že nezradili své poslání.

Kdyby byl Jarek Nohavica k těmto současným obětem zločinů putinovského režimu všímavější a nechal svou duši dotknout jejich utrpením, třeba by mu došlo, že za tento typ katastrof, z nichž pateticky viní Boha, může zlá vůle, a také slepota a selhání mnoha konkrétních lidí. Možná právě taková slepota a taková selhání, jichž se dopustil on sám, když spolupracoval s tajnou policií totalitního státu, nadbíhal nebezpečným xenofobním náladám nebo přijal vyznamenání od diktátora, který by při fungujícím systému mezinárodního práva musel být souzen před tribunálem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jako by Bůh Jarkovi na jeho opakované stesky a stížnosti vůči Němu nyní odpovídal slovy jeho vlastní písně: „Jarku můj, copak nevidíš a neslyšíš, Jarku můj, slepý Jarku můj“. A možná, že i skrze odstrašující příklad Jarkovy slepoty zpívá nám ostatním svou "Litanii u počátku století", v níž nás varuje, abychom se nechali méně fascinovat leskem mocných vládců a více si všímali osudů jejich obětí, mezi něž se můžeme kdykoli v budoucnu sami zařadit. Tato Boží litanie ovšem na rozdíl od litanie ostravského barda retroaktivně nelamentuje, nýbrž předem burcuje, abychom my sami aktivně bránili katastrofám, z nichž by na konci 21. století zas někteří mohli chtít obviňovat Jeho, i když je dopustili a způsobili lidé svými vlastními – byť často i zdánlivě drobnými – ústupky zlu.