Je tomu jen pár dní, co prezident Zeman vyplísnil amerického velvyslance Schapira za jeho údajnou nepřítomnost na oslavě svátku 28. října na Pražském hradě. Tato kritika na adresu velvyslance Schapira ovšem byla jen další epizodou z hradní frašky, jejímž hlavním hrdinou je prezident iluzionista, který o věcech, které nejsou (např. Peroutkův článek Hitler je gentleman či uprchlická vlna jakožto řízená invaze), sveřepě tvrdí, že jsou, zatímco o věcech, které jsou (např. ruští vojáci na Ukrajině či pan Schapiro na Hradě), prohlašuje, že nejsou. Shodou okolností se však prezident Zeman hned na státní svátek 17. listopadu dopustil nepřístojnosti, kterou sám neprávem vyčítal americkému velvyslanci: Zatímco pan Schapiro se osobně zúčastnil oslav Sametové revoluce v ulicích Prahy, český prezident se ten den na veřejnosti vůbec neukázal – anebo byl (smím-li si vypůjčit slova mluvčího Ovčáčka) „během slavnostních okamžiků neviditelný“.

O důvodech prezidentovy nepřítomnosti – či neviditelnosti – během oslav demokracie a svobody se můžeme jenom dohadovat. Buď tento svátek nepovažuje za dost významný, nebo byl společensky unaven po „Čínském investičním fóru“, které naopak považoval za dost důležité, aby na něm projev pronesl, nebo měl prostě obavy z negativních reakcí občanů v ulicích Prahy na svou osobu. Nejblíže pravdě možná bude třetí důvod: Prezident si jistě ještě velmi dobře pamatuje ponížení, které zažil před dvěma roky na Albertově, kdy byl zdejším shromážděním vypískán, zatímco ostatním prezidentům ze zemí Visegrádu se od téhož shromáždění dostalo vřelého přijetí a potlesku.

I kritikům prezidenta Zemana z toho musí být trochu smutno. Ano, máme prezidenta, který se obává vyjít 17. listopadu na veřejná prostranství Prahy, aby zde nebyl vypískán. Propaganda Pražského hradu v tom vidí doklad nekulturnosti Zemanových odpůrců, které se snaží bagatelizovat jako onu mytologickou „pražskou kavárnu“. Ve skutečnosti je to hlavně důsledek toho, že prezident Zeman sám svými populistickými, a nezřídka urážlivými či vulgárními výroky a kroky rozsévá rozbroj a rozkol, rozděluje a rozeštvává společnost. A je to ovšem také důsledek toho, že prezident ostentativně opouští půdorys demokratických a humanistických hodnot a principů, v jejichž jménu se odehrála Sametová revoluce, že nás svou zahraniční politikou vyděluje z rodiny demokratických zemí, zatímco utužuje vřelé vztahy s nedemokratickými režimy.

Mluvčí Ovčáček prohlásil, že prezident chtěl tentokrát oslavy Sametové revoluce přenechat studentům a široké veřejnosti. To je od něj jistě pěkné. Zároveň si však hradní mluvčí neodpustil označit Koncert pro budoucnost, jímž vyvrcholil Festival svobody, za „klasický antizemanovský politický mítink“. Na Pražském hradě zjevně mají důvod být nervózní: Zatímco Zemanových příznivců se v Praze 17. listopadu sešlo pár desítek, na Václavském náměstí se shromáždilo více než 40 000 lidí.

Z úst některých řečníků na Koncertu pro budoucnost skutečně zaznívala kritika na adresu hlavy státu i dalších politiků, třeba Andreje Babiše. Kdyby se však prezident a jeho mluvčí nebáli svých spoluobčanů a vypravili se mezi ně, zjistili by, že Václavské náměstí bylo plné usměvavých a sympatických lidí a že zde vládla ona radostná a pospolitá atmosféra, která byla tak typická pro Listopad 1989. Jestli tito lidé byli „antizemanovští“, pak asi tak, jako stojí hmota proti antihmotě. Je-li totiž někdo „anti“, tak je to především prezident Zeman a jemu podobní politici. To oni se staví proti slušným lidem, proti demokraticky a humanisticky smýšlejícím občanům této země. Tito občané se jen brání – a hlavně brání základní demokratické hodnoty a principy, na nichž je založen tento stát. A je opravdu smutné, že právě těchto občanů se náš prezident musí bát a činit se před nimi neviditelným.